Plný text
27 Cdo 3296/2023-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně CELOX a. s., se sídlem [adresa] PSČ 370 01, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Michaelem Zvárou, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 155 00, proti žalované L. K., bytem [adresa] . Lubomírem Tolarem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 301 00, o rozhodnutí, že žalovaná ručí za splnění povinnosti společnosti EMPRESS TRADING a. s., vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 372/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2023, č. j. 25 Co 295/2022-477, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou podle § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „z. o. k.“), domáhá rozhodnutí, že žalovaná ručí za splnění povinnosti společnosti EMPRESS TRADING a. s., identifikační číslo osoby [IČO] (dále jen „společnost“), zaplatit žalobkyni částku ve výši 612.560,51 Kč (dále jen „dluhy společnosti“), resp. rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost, aby žalobkyni dluh společnosti zaplatila.
[2] Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 4 C 372/2017-395, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 31. 8. 2022, č. j. 4 C 372/2017-441, žalobu zamítl (výroky I. a II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice náklady řízení žalované (výrok III.).
[3] Šlo přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy:
1) usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2017, č. j. 41 Cm 46/2017-78, (částečně) bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2017, č. j. 8 Cmo 161/2017-112, s tím, že k projednání věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, a věc byla postoupena Okresnímu soudu Plzeň-sever,
2) rozsudky Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. 3. 2018, č. j. 4 C 372/2017-162, a Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2018, č. j. 25 Co 215/2018-205, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, č. j. 27 Cdo 1916/2019-264.
[4] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 25 Co 295/2022-477, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice náklady řízení žalované (druhý výrok).
[5] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[6] Dovolatelka klade Nejvyššímu soudu prostřednictvím dovolání dvě otázky, a sice zda:
1) je možné, aby soud podle § 68 odst. 1 z. o. k. založil ručení osoby, která „se stala členem statutárního orgánu společnosti ‚na oko‘ (jako tzv. ‚bílý kůň‘) v době, kdy společnost měla řadu dluhů po splatnosti a člen statutárního orgánu nemohl pozici věřitelů zlepšit,“
2) „aplikace principu proporcionality v rámci ustanovení § 68 odst. 1 z. o. k. může vést k závěru, že sankční charakter ručení dle § 68 odst. 1 z. o. k. bude v důsledku aplikace principu proporcionality zcela vyloučen, ačkoliv všechny ostatní zákonné předpoklady pro založení ručení člena nebo bývalého člena statutárního orgánu vyžadované ustanovením § 68 odst. 1 z. o. k. jsou splněny.“
[7] Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom podává, že:
1) Ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k. představuje specifickou sankci za porušení péče řádného hospodáře.
2) Smyslem „sankčního“ ručení podle § 68 z. o. k. je kompenzovat zhoršenou dobytnost pohledávek věřitelů obchodní korporace, která je způsobena tím, že obchodní korporace je v úpadku a člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné, aby úpadek obchodní korporace odvrátil (ačkoli věděl, že korporaci úpadek hrozí anebo o tom vědět mohl a měl).
3) Jedním z předpokladů vzniku ručitelského závazku podle § 68 z. o. k. je proporcionalita této sankce k významu a závažnosti pochybení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu.
4) Kvůli proporcionalitě této sankce zákon za účelem zvýšení právní jistoty (ve vztahu k zásahům do majetkové sféry člena nebo bývalého člena statutárního orgánu, ale i ve vztahu k působení ručitelského závazku vůči věřitelům obchodní korporace) ponechává na rozhodnutí soudu, zda (popřípadě v jakém rozsahu) soud – při splnění všech zákonných předpokladů [srov. § 68 odst. 1 písm. a) a b) z. o. k.] – vyhoví návrhu žalobce a založí ručení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu.
5) Z tohoto důvodu „sankční“ ručení podle § 68 z. o. k. vzniká teprve právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace; jde tudíž o rozhodnutí konstitutivní.
[8] Viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1319/2018, odst. 22–25, ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1916/2019, a obdobně i usnesení ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2730/2022, odst. 13–14.
[9] V projednávané věci vyšel odvolací soud (v odst. 10 dovoláním napadeného rozsudku) z toho, že „v době, kdy se žalovaná stala členkou představenstva, šlo již o mrtvou společnost, jakousi prázdnou schránku, již v této době zadluženou“. K tomu odvolací soud dodal (v odst. 12 dovoláním napadeného rozsudku), že „i kdyby žalobcem uváděné kroky činila, žádný z nich by v situaci, ve které již v té době společnost byla, nevedly ke zlepšení pozice žalobce“. Ačkoli tedy byl úpadek společnosti zjištěn až usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2017, č. j. KSPL 53 INS 28077/2016-A-11, vyšel odvolací soud ve skutečnosti z toho, že v době, kdy se žalovaná stala členkou představenstva (28. 6. 2012), již společnost byla v úpadku.
[10] Uzavřel-li (ve výsledku) odvolací soud, že nepřichází v úvahu založit žalované ručení podle § 68 z. o. k. za situace, kdy v době jejího zvolení do funkce se společnost již nacházela v úpadku a žalovaná tak nemohla učinit žádný potřebný a rozumně předpokládatelný krok pro jeho odvrácení, odpovídá jeho právní posouzení ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a tak žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[12] Náklady dovolacího řízení žalované sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobkyně datované 20. 10. 2023) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Výše odměny advokáta činí podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (obdobně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 594/2021, ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3748/2021, nebo ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2730/2022, odst. 19, ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1330/2023, odst. 14), 3.100 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobkyně celkem 3.400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu