Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie E - rutinní5× citováno

Ústavní stížnost I. ÚS 3901/19: výsledek zatím nemáme k dispozici.

Spisová značka

27 Cdo 3334/2018

Téma · generováno AIPromlčení náhrady škody způsobené likvidátorem

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 18. 9. 2019ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3334.2018.1
Další údaje
Předmět řízení: Promlčení

Shrnutí · generováno AI

Město požadovalo po bývalém likvidátorovi náhradu škody, protože mu údajně neoznámil vstup společnosti do likvidace a pohledávka za společností nebyla uhrazena. Nejvyšší soud dovolání odmítl: město mělo již v roce 2011 dost informací o škodě i možné odpovědnosti likvidátora. Dřívější žaloba proti bývalé společnici z titulu ručení běh promlčení tohoto odlišného nároku nestavila.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Subjektivní vědomost o osobě odpovědné za škodu podle § 398 zákona č. 513/1991 Sb. nevyžaduje nezpochybnitelnou jistotu; postačí informace, z nichž je odpovědnost konkrétní osoby dostatečně pravděpodobná. Podání žaloby z jiného právního titulu proti jiné osobě nestaví promlčecí dobu pro nárok na náhradu škody. V dané věci proto byla námitka promlčení důvodná.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Subjektivní vědomost o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody.
    Zobrazit v textu
  • Zákon vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.
    Zobrazit v textu
  • Podáním žaloby proti bývalé společnici nedošlo (nemohlo dojít) ke stavení běhu promlčecí doby ve vztahu k odlišné pohledávce, uplatněné proti žalovanému v projednávané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

27 Cdo 3334/2018-207

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce města Neratovice, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti žalovanému P. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 500 03, o zaplacení 666.554 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 110/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2018, č. j. 47 Co 79/2017-172, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.648,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č. j. 8 C 110/2016-83, zamítl žalobu o zaplacení 666.554 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej ve výroku II. co do výše přiznané náhrady nákladů řízení (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož je námitka promlčení vznesená žalovaným důvodná, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), odvolacím soudem přiléhavě citované, z níž se (mimo jiné) podává, že:

1) Subjektivní vědomost o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody.

2) Zákon vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.

Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, či ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015.

Věděl-li dovolatel již v roce 2011, že úvěr poskytnutý společnosti Zubní technika Neratovice s. r. o. (dále jen „společnost“) nebyl (zcela) splacen, žalovaný jako likvidátor společnosti neoznámil dovolateli vstup do likvidace (§ 73 věta první obch. zák.), likvidace společnosti byla ukončena a společnost následně vymazána z obchodního rejstříku, aniž by byla pohledávka dovolatele uspokojena, není pochyb o tom, že již v roce 2011 měl informace jak o tom, že mu vznikla škoda (v podobě neuhrazené pohledávky – k okamžiku vzniku škody viz soudy nižších stupňů správně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1303/2009), tak i o tom, že za ni může odpovídat žalovaný, jenž jako likvidátor měl (podle přesvědčení dovolatele) porušit povinnost upravenou v § 73 větě první obch. zák. a tím způsobit dovolateli škodu.

Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že dovolatel podal již v roce 2013 žalobu proti jediné společnici společnosti z titulu ručení za závazky společnosti do výše jejího podílu na likvidačním zůstatku (§ 56 odst. 6 obch. zák.). Názor dovolatele, podle něhož jde v obou řízeních (proti bývalé společnosti a v projednávané věci) o totožnou věc, je zjevně nesprávný a odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. V označených věcech není dána ani totožnost skutku (v projednávané věci se domáhá náhrady škody, již mu měl způsobit žalovaný jako likvidátor porušením povinnosti určené ustanovením § 73 větou první obch. zák., proti bývalé společnici pak uplatňuje nárok z titulu ručení do výše podílu na likvidačním zůstatku), ani totožnost účastníků (k totožnosti věci srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2730/2016).

Podáním žaloby proti bývalé společnici nedošlo (nemohlo dojít) ke stavení běhu promlčecí doby ve vztahu k odlišné pohledávce, uplatněné proti žalovanému v projednávané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008).

K tomu, že oba nároky (z titulu ručení proti bývalé společnici a z titulu náhrady škody proti žalovanému) mohl dovolatel uplatnit nezávisle na sobě, srov. obdobně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4803/2016, uveřejněné pod číslem 89/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání pak nečiní přípustným ani otázka výkladu ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák., a to již proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí (správně) nespočívá. Dovolatel netvrdí, že by žalovaný porušením povinností při výkonu funkce likvidátora způsobil společnosti škodu a nedomáhá se zaplacení pohledávky za společností do výše takto způsobené škody z titulu ručení (čemuž by odpovídala právní kvalifikace podle označených ustanovení), nýbrž tvrdí, že žalovaný porušil povinnost dle § 73 věty první obch. zák. oznámit mu vstup společnosti do likvidace a tím mu (dovolateli, nikoliv společnosti) způsobil škodu v podobě neuhrazené pohledávky za společností.

Ze stejného důvodu (proto, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá) pak není dovolání přípustné ani pro řešení otázek souvisejících se splatností pohledávek třetích osob za společností. V projednávané věci se dovolatel nedomáhá zaplacení své pohledávky za společností, ale náhrady škody, již mu měl žalovaný způsobit tvrzeným porušením povinnosti oznámit mu vstup společnosti do likvidace.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 18. 9. 2019

JUDr. Petr Šuk předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací