Plný text
27 Cdo 3672/2023-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci žalobkyně RRR spol. s r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Pavlem Polákem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti žalované R. R., bytem [adresa] , zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 612 00, o zaplacení 11.631.336,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 37/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, č. j. 4 Cmo 29/2023-300, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 59.628,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. 18 Cm 37/2021-255, zamítl žalobu o zaplacení 11.631.336,17 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku II. ohledně výše nákladů řízení, jinak je v tomto výroku a ve výroku I. potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srovnej § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[4] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[5] Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[6] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[7] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[8] Dovolatelka co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „vyřešení otázky porušení pravidel řádného hospodaření zemřelým jednatelem způsobem, jak učinil Krajský soud v Ústí nad Labem a v konečné fázi pak Vrchní soud v Praze, je nejen podivné, ale … i v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Jde o nesprávné posouzení otázky hmotného práva, konkrétně ustanovení týkajících se náhrady škody dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jakož i zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)“.
[9] Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srovnej shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Srovnej ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
[10] Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, když z dovolání není patrné, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud měl při řešení dovolatelkou vymezené právní otázky odchýlit. V této souvislosti dovolatelka neoznačuje ani žádné právní závěry, které by ve své rozhodovací praxi dovolací soud formuloval.
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Marek Doležal předseda senátu