Plný text
27 Cdo 636/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci Právovárečného měšťanstva v Plzni, se sídlem [adresa] PSČ 323 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 100 00, o výmaz Právovárečného měšťanstva v Plzni z obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. A 29291/KSPL, o dovolání Právovárečného měšťanstva v Plzni proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 7 Cmo 315/2020, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Plzni (dále též jen „rejstříkový soud“) usnesením ze dne 9. 9. 2020, č. j. A 29291/RD104/KSPL, Fj 34218/2020/KSPL, zahájil řízení o výmaz Právovárečného měšťanstva v Plzni z veřejného rejstříku (výrok I.) a do obchodního rejstříku, oddílu A, vložky číslo 29291, zapsal „Ostatní skutečnosti: vymazává se Právovárečné měšťanstvo v Plzni … z obchodního rejstříku včetně všech zapsaných údajů. Výmaz se provádí z důvodu, že se jedná o osobu, která se podle § 42 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále též jen ‚z. v. r.‘ nebo ‚zákon č. 304/2013 Sb.‘), do obchodního rejstříku nezapisuje. Den výmazu: dnem nabytí právní moci“ (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání Právovárečného měšťanstva v Plzni v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí rejstříkového soudu ve II. výroku potvrdil.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podalo Právovárečné měšťanstvo v Plzni dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako zjevně bezdůvodné.
[4] Učinil tak proto, že odpověď na dovolatelem předkládanou otázku, zda mu svědčí právo zápisu do obchodního rejstříku, plyne zcela jasně z ustanovení § 42 a násl. z. v. r.
[5] Podle § 42 z. v. r. se do obchodního rejstříku zapisují obchodní společnosti a družstva podle zákona upravujícího právní poměry obchodních společností a družstev [písm. a)], fyzické osoby, které jsou podnikateli, mají bydliště v České republice a požádají o zápis [písm. b) bod 1.], a uvedené v § 43, které podnikají na území České republiky, a požádají o zápis [písm. b) bod 2.], a další osoby, stanoví-li povinnost jejich zápisu tento nebo jiný zákon [písm. c)].
[6] Dovolatel není osobou, jež by se do obchodního rejstříku zapisovala na základě zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), není fyzickou osobou, jež podléhá zápisu do obchodního rejstříku, a není osobou, jejíž povinnost zápisu do obchodního rejstříku stanoví zákon č. 304/2013 Sb. nebo jiný zákon. Ani ustanovení § 44 z. v. r. se dovolatele zjevně netýká, neboť není zahraniční právnickou osobou se sídlem [adresa] podnikající na území České republiky. Z dovolání (ani z obsahu spisu) se nepodává, že by dovolatel tvrdil, že se jeho zápis v obchodním rejstříku opírá o konkrétní zákon. Má-li dovolatel za to, že mu svědčil „přímý zápis do někdejšího obchodního rejstříku … již ode dne 19. 4. 1864 na základě článku 19 zákona č. 1/1863 ř. z., obecného zákoníku obchodního“, neuvádí, na základě kterého zákona se tento zápis do „někdejšího obchodního rejstříku“ měl transformovat v zápis do nynějšího obchodního rejstříku. Ani Nejvyšší soud si není takového zákona vědom.
[7] Není proto správná ani úvaha dovolatele, podle níž jeho výmaz z obchodního rejstříku není podložen žádným ustanovením hmotného práva a opírá se pouze o ustanovení práva procesního. Dovolatel při její formulaci přehlíží, že zákon č. 304/2013 Sb. obsahuje jak hmotněprávní (část první, § 1 až 74), tak procesněprávní (část druhá, § 75 až 107, a část třetí, § 108 až 118) úpravu veřejných rejstříků. Ustanovení § 42 až 45 z. v. r. vypočítávající okruh osob zapisovaných do obchodního rejstříku jsou svou povahou ustanoveními hmotněprávními.
[8] Namítá-li dovolatel, že Nejvyšší soud ve svém „odmítavém usnesení“ ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1981/2018, řešil věcně právní otázku, zda má být dovolatel zapsán v obchodním rejstříku, čímž se dostal do rozporu s „kasačním usnesením“ Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1899/2013, přehlíží, že Nejvyšší soud pouze formou tzv. obiter dicta (jež není nosným důvodem rozhodnutí, a proto není pro soudy nižších stupňů závazné) vyjádřil svou pochybnost o správnosti zápisu dovolatele do obchodního rejstříku, přičemž nechal zcela na úvaze rejstříkového soudu, zda zvolí postup podle § 78 odst. 1 věty druhé z. v. r. či nikoli. Dovolatel se nadto mýlí, považuje-li zmíněnou pochybnost Nejvyššího soudu za rozpornou se závěry shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1899/2013, neboť Nejvyšší soud se v citovaném usnesení otázkou, zda má být dovolatel zapsán v obchodním rejstříku, vůbec nezabýval.
[9] Zjevně bezdůvodná je též úvaha dovolatele, podle níž jsou v obchodním rejstříku „zapsány i jiné právnické osoby, které nejsou vymezeny v § 42 z. v. r.“. Jako jediný příklad takových právnických osob uvádí Budějovický Budvar, národní podnik, Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Entreprise Nationale, identifikační číslo osoby [IČO] (dále též jen „Budějovický Budvar“). Ten je však v obchodním rejstříku zapsán, jak ostatně přiznává sám dovolatel, na základě § 768 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. S ohledem na přechodné ustanovení § 123 odst. 1 z. v. r. tak i od 1. 1. 2014 splňuje podmínku zápisu stanovenou v § 42 písm. c) z. v. r. Výmaz dovolatele z obchodního rejstříku za současného ponechání zápisu Budějovického Budvaru proto není přímou diskriminací dovolatele „ze strany moci soudní“.
[10] Námitka, podle níž „právnické osoby musí být zapsány do nějakého z existujících veřejných rejstříků, pokud zákon výslovně nestanoví, že tento zápis není potřebný“, odkazující na znění § 126 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), přičemž „s ohledem na právní charakter“ dovolatele „nepřichází v úvahu, aby … byl zapsán do jiného … než do obchodního rejstříku“, taktéž zjevně postrádá důvodnost. Dovolatel totiž přehlíží, že § 126 odst. 1 o. z. stanoví zápis právnické osoby do veřejného rejstříku jako skutečnost nutnou pro vznik této osoby, přičemž otázkou její další existence se již nezabývá. Ustanovení § 126 o. z. se proto z povahy věci nevztahuje na právnické osoby vzniklé před tím, než nabylo účinnosti, a žádnou z obvykle používaných metod výkladu právního předpisu (výklad jazykový, historický, systematický, teleologický) z něj nelze dovodit, že vyžaduje, aby „všechny soukromoprávní právnické osoby“ musely „být zapsány do nějakého z existujících veřejných rejstříků“. Jelikož dovolatel, jak sám tvrdí, vznikl již dne 25. 2. 1842 (tj. ještě před tím, než byl institut veřejných rejstříků v právním řádu vůbec zaveden), ustanovení § 126 odst. 1 o. z. se na něj nepoužije. Pouze pro úplnost je nutné dodat, že výmaz dovolatele z obchodního rejstříku sám o sobě nezpůsobil jeho zánik podle § 185 o. z., neboť dovolatel není právnickou osobou, která se podle zákona zapisuje do obchodního rejstříku (a tímto zápisem vzniká).
[11] Dovolání není přípustné ani k řešení námitky, podle níž výrok II. usnesení rejstříkového soudu porušuje princip rei iudicata, neboť dovolatel ve vztahu k této námitce řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ani neuvedl, jaké konkrétní rozhodnutí mělo založit překážku věci rozhodnuté. Měl-li snad na mysli usnesení rejstříkového soudu ze dne 22. 9. 2015, č. j. A 29291/RD21/KSPL, Fj 35804/2015/KSPL, na jehož základě byl zapsán do obchodního rejstříku, pomíjí, že právě rozpor tohoto zápisu se skutečným stavem byl v souladu s § 78 odst. 1 větou druhou z. v. r. důvodem zahájení řízení o jeho výmazu.
[12] Konečně přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelem vytýkané údajné vady řízení (konkrétně nepřezkoumatelnost usnesení rejstříkového i odvolacího soudu a skutečnost, že rejstříkový soud zahájil řízení ex officio a rozhodl, aniž by dal dovolateli možnost se k zahájení řízení vyjádřit). V této souvislosti dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto lze uzavřít, že řízení uvedenými vadami zjevně netrpí, neboť případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyly, jak vyplývá z obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[13] Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2022
JUDr. Marek Doležal předseda senátu