Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: T. H., zastoupený doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 46, proti žalované: Městská část Praha 10, IČO 0063941, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1429/68, o 180 797 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 207/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2024, č. j. 69 Co 340/2024-107, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 9. 10. 2024, č. j. 69 Co 340/2024-107, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 6. 2024, č. j. 31 C 207/2023-61, potvrzen ve výrocích I, II a IV, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 180 797 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Měl za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepřiznal-li žalujícímu vlastníku pozemků vůči žalované obci právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jí v důsledku užívání na těchto pozemcích situovaného veřejného prostranství. Kolidujícím s judikaturou dovolacího soudu shledával i závěr odvolacího soudu o tom, že se zřetelem ke skutkovým okolnostem případu by případný žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení odporoval dobrým mravům, a nebylo by jej proto namístě přiznat. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003. Kladl dále otázku, zda souhlas právního předchůdce s užíváním pozemku coby veřejného prostranství zavazuje i jeho nabyvatele. Měl za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Vytýkal odvolacímu soudu rovněž extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, dovodil-li, že pozemky, za jejichž užívání je bezdůvodného obohacení nárokováno, charakter veřejného prostranství zčásti nemají (jde o soukromá parkovací místa, případně pozemky, u nichž není dáno účelové určení k uspokojování potřeb občanů obce či funkční význam pro sídelní celek obce).
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to obecně vzato za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.). I když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou). Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). Prvním je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky).
5. Dle současné judikatury dovolacího soudu je dále zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, a ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 254/2025, již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2442/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 3158/2024, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. I. ÚS 669/25). Projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva, v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně, tedy „věnovat“ věc obecnému užívání. Souhlasí-li tak vlastník s užíváním svého pozemku kupř. jako veřejné účelové komunikace, jedná se o dobrovolné omezení vlastnického práva, jež není slučitelné s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení za užívání dotčeného pozemku jako veřejného prostranství. V obecné rovině se k závěru o jednostranně neodvolatelném souhlasu k obecnému užívání veřejného prostranství, který platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno, opakovaně přiklonil i Ústavní soud jak v nálezu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06, tak i v dalších na něj odkazujících rozhodnutích (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1662/18, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 3771/18, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 344/24, ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 20/24, nebo již uvedené usnesení ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. I. ÚS 669/25). Odlišně je nutno pohlížet na osoby nabyvší pozemek na základě restitučních předpisů. Domáhala-li se totiž oprávněná osoba vydání pozemku dle restitučních předpisů, neznamená to, že by z jejího počínání bylo možno (bez dalšího) usuzovat na souhlas s bezplatným užíváním pozemku; z uvedeného dovozuje se i možný vznik bezdůvodného obohacení na straně subjektu užívajícího pozemek nabyvší restituentem coby veřejné prostranství či pozemní komunikaci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005, a ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2304/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, či ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1551/2018).
6. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že v projednávané věci žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalované obci mělo vzniknout v důsledku užívání veřejného prostranství lokalizovaného na jeho pozemcích, nepřísluší, neboť jeho právní předchůdce, od kterého předmětné pozemky nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 4. 3. 2021, s jejich užíváním coby veřejného prostranství sloužícího ke komunikačním účelům (přinejmenším konkludentně) souhlasil, jestliže v rámci výstavby „Obytného souboru a komerčního centra VINICE“ byly koncipovány jako prostor sloužící veřejnosti a jejich tehdejší vlastník byl s tímto účelem již v rámci developerského projektu (záměru) a jeho realizace srozuměn. V souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu, která byla shledána souladnou i s ústavním pořádkem, se tedy odvolací soud přihlásil k závěru, dle něhož (bez ohledu na obsah vzájemné obligace nebo to, zda věnování pozemku veřejnému užívání mělo případně věcněprávní charakter) nový vlastník přejímá pozemek smluvně do vlastnictví s vědomím, že jeho vlastnické právo je omezeno v důsledku bezúplatného věnování pozemku obecnému užívání jeho právním předchůdcem, jímž je vázán.
7. Spočívá-li pak rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (viz výše rozvedené závěry o tom, že žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení nevzniklo), nelze pak na přípustnost dovolání usuzovat z otázek zpochybňujících další konkluze odůvodňující zamítnutí žaloby subsidiárně. Z uvedeného důvodu nemůže v projednávané věci přípustnost dovolání založit otázka, zda by případný nárok žalobce kolidoval s principem ochrany dobrých mravů. Přípustnost dovolání pak nelze dovozovat ani z námitky dovolatele zpochybňující závěr odvolacího soudu o tom, že pozemky, za jejichž užívání je bezdůvodné obohacení nárokováno, charakter veřejného prostranství zčásti ani nemají.
8. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněny nebyly.
9. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované, která se k dovolání nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 8. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu