Usnesení ze dne 9. 7. 2024
Plný text
28 Cdo 1233/2024-671
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) K. S., b) Š. N., a c) I. H., všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem [adresa] o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 290/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 14 Co 257/2022-594, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 30 738,84 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem [adresa] .
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, výrokem v bodu I, byl (vyjma odvoláním nedotčeného výroku IV) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 5. 2022, č. j. 9 C 290/2020-502, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (převádějící) uzavřít s žalobkyněmi (nabývající) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY (coby části pozemku parc. č. XY, oddělené připojeným geometrickým plánem) v katastrálním území XY (výrok I) a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů vzniklých státu (výroky II a III). Výrokem II rozsudku odvolacího soudu bylo žalované uloženo nahradit žalobkyním specifikované náklady řízení.
2. Rozhodováno bylo o žalobkyněmi uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobkyň coby oprávněných osob nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce), a že odňaté (pro zákonnou překážku nevydané) pozemky jest ocenit – na základě znalkyní podaného posudku – podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 cit. vyhlášky). Podle soudy současně přijatého závěru žalobkyním přiřknuté pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejich cena nepřevyšuje výši neuspokojeného nároku (náhrady).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pak i na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou vyhodnotil otázku naplnění předpokladů, za nichž se oprávněná osoba může domáhat uspokojení restitučního nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků, tedy žalobou na vydání konkrétního pozemku. Žalobkyním (zahrnujíc v to i jejich právní předchůdkyně) vytýká nedostatečnou aktivitu při uplatňování nároku za účelem jeho uspokojení, namítajíc, že s žádostí o přecenění restitučního nároku přišly až s několikaletým odstupem, aniž by výše nároku byla dříve kvalifikovaně zpochybňována. Za slabou považuje dovolatelka i účast oprávněných osob ve veřejných nabídkách, jestliže se předchůdkyně žalobkyň ucházely o převod pozemků z veřejných nabídek jen třikrát, zatímco žalobkyně na převod pozemků z veřejné nabídky rezignovaly. Za nesprávný označuje dovolatelka i soudy učiněný závěr o stavební povaze oprávněným osobám nevydaných (odňatých) pozemků, potažmo jejich ocenění pro účely poskytované naturální náhrady, jsouc přesvědčena, že jako stavební nelze ocenit ty pozemky, jež v době odnětí nebyly přímo určeny k zastavění a k jejichž zastavění (závodištěm ve Velké Chuchli) došlo až s jistým časovým odstupem. Ocenění pozemků má za nesprávné i proto, že do něj nebyly promítnuty cenové srážky podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
4. Spolu s dovoláním učinila dovolatelka i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (o němž Nejvyšší soud rozhodl samostatně usnesením ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1233/2024).
5. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
6. Přípustnost dovolání nezakládá § 238a o. s. ř. (napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v tomto ustanovení) a dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (není naplněno žádné z tam uvedených hledisek).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
9. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
10. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
11. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
12. S výše rekapitulovanými závěry ustálené rozhodovací praxe právní posouzení věci odvolacím soudem v přítomné věci v kolizi není a hodnotící úvahu – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobkyň stojí svévole a liknavost žalované – není zjištěným okolnostem nepřiměřená. V tomto směru lze akcentovat oběma soudy učiněná zjištění o aktivitě žalobkyň (jejich právních předchůdkyň), zahrnující jak opakovanou účast v procesu vyhlašovaných veřejných nabídek náhradních pozemků, jež nevedla k uspokojení jejich nároku, tak i aktivní kroky žalobkyň za účelem přecenění nároku (např. pořízení znaleckého posudku oceňujícího odňaté a nevydané pozemky jako pozemky stavební), který žalovaná (a její předchůdce, Pozemkový fond České republiky) dlouhodobě a v rozporu se skutečným stavem evidovala v nesprávné výši, odmítajíc jeho přecenění (resp. správné ocenění i na základě žalobkyněmi opatřených dokladů, včetně znaleckých posudků), kdy nesprávná kvantifikace restitučního nároku byla jedním z podstatných důvodů, pro který nemohl být nárok uspokojen v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tj. cestou veřejných nabídek náhradních pozemků.
13. V dovolání obsažená kritika soudy učiněných závěrů, zpochybňující aktivitu žalobkyň (jejich právních předchůdkyň) při uplatňování restitučního nároku za účelem jeho uspokojení, není korektní, jestliže dovolatelka v daném směru vytýká žalobkyním nízkou účast ve veřejných nabídkách, v nichž ovšem jejich nárok (ve správné výši) ani nemohl být plně uspokojen, byl-li žalovanou – navzdory žalobkyněmi současně vyvíjené aktivitě – nesprávně kvantifikován. Přitom zde nejde ani o situaci, že by se oprávněné osoby o převod pozemků z veřejné nabídky nezajímaly vůbec (viz opakovaná účast v procesu veřejných nabídek pozemků realizovaná předchůdkyněmi žalobkyň) a že by bez legitimního důvodu (za nějž lze považovat i nesprávnou kvantifikaci nároku, od níž žalovaná nemínila ustoupit) od počátku usilovaly o převod konkrétních pozemků mimo rámec veřejných nabídek (a že by si tímto postupem hodlaly zjednat výhodu oproti jiným oprávněným osobám).
14. K otázce ocenění pozemků lze pak také odkázat na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež vychází z principu, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a její bezprostřední realizace) je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).
15. Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám vydat pro zákonem stanovenou překážku, jest ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění (čerpaném i ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Lucie Cihelkové), že pozemky byly již v době přechodu na stát zastavěny závodní dráhou či se nacházely přímo v areálu závodiště (pod komunikací v areálu závodiště, či tvořily zeleň závodního oválu, resp. zeleň závodiště), nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Z judikatury vážící se k restitučnímu zákonodárství je současně zřejmé i to, že za zastavěné lze v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisejí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014. Uvedeným konkluzím přitom přitakává sama dovolatelka, uvádí-li v bodu 10 dovolání, že „předmětné pozemky se sice nacházely v prostoru označovaném jako Dostihové závodiště, které bylo provozováno od r. 1906, ale šlo o pozemky zemědělské, užívané pro provoz závodiště na základě pachtovních smluv“, přestože i nadále trvá na tom, aby tyto pozemky (jež „nebyly před jejich převzetím státem dne 18. 10. 1949 určeny pro stavbu“) byly oceněny jako pozemky zemědělské.
16. Pro úplnost se sluší připomenout – byť i dovolatelce jistě známou – rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jíž se dovolací soud zabýval otázkou ocenění oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků právě i v areálu závodiště v Praze – Velké Chuchli; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2514/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3136/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1723/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3134/2020. Právě citovanými rozhodnutími – ve skutkově a právně podobných věcech – aproboval závěry soudů nižších stupňů, jež oprávněným osobám odňaté a nevydané pozemky situované v posuzovaném areálu ocenily ve smyslu ustanovení § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako pozemky stavební. [Nelze pak přehlédnout, že i dovolatelkou předkládaný posudek znalce Ing. P. Z. předmětné pozemky oceňuje jako pozemky stavební, kdy uvedený závěr nemůže oslabit ani tvrzení dovolatelky, že znalec takto postupoval (ocenil pozemky jako stavební) toliko z jejího pokynu, i proto, aby bylo lze následně uplatnit cenové srážky podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.].
17. Naznačuje-li pak žalovaná i v nyní projednávané věci nesouhlas se soudy nižšího stupně převzatými znaleckými závěry o takovém charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., zejm. srážky za stavební nesrostlost, brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, obecně pak již shora odkazované usnesení sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nelze přitom přitakat ani těm výtkám dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami ohledně neuplatnění srážek podle shora citované vyhlášky, jestliže (v otázce srážek za stavební nesrostlost) odkázal na závěry soudu prvního stupně (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), který konkluzi, že pro aplikaci srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. neshledal důvody, opřel o znalecký posudek znalkyně Ing. Lucie Cihelkové, který považoval za správný, logicky odůvodněný a souladný s ostatními provedenými důkazy (srov. bod 6 rozsudku soudu prvního stupně). Přitom i otázkou neaplikovatelnosti srážek z ceny podle přílohy č. 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb. (zejm. srážky za stavební nesrostlost) ve vztahu k odňatým a nevydaným pozemkům v areálu závodiště v Praze – Velké Chuchli se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, (srov. např. již shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 2514/2019).
18. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
19. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích II a III, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu, tj. napadá jej v jeho celém rozsahu), je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům každé z žalobkyň patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání, z tarifní hodnoty 538 136,66 Kč korespondující ceně – třetinového – spoluvlastnického podílu k pozemkům) v částce 8 368 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], dále pak náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. v součtu 25 404 Kč, spolu s náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) 5 334,84 Kč pak výsledných 30 738,84 Kč.
21. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu
Usnesení ze dne 7. 5. 2024
Plný text
28 Cdo 1233/2024-661
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) K. S., b) Š. N., a c) I. H., všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem [adresa] o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 290/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 14 Co 257/2022-594, o návrhu žalované na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, t a k t o :
Právní moc rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 14 Co 257/2022-594, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také jen „odvolací soud“) byl výrokem I (vyjma odvoláním nenapadeného výroku IV) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 5. 2022, č. j. 9 C 290/2020-502, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a XY (vzniklého oddělením dle specifikovaného geometrického plánu) v katastrálním území XY (jako náhradních k uspokojení restitučního nároku žalobkyň podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů); výrokem II bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také jen „dovolatelka“) dovoláním, uplatňujíc konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc nesprávné právní posouzení (vyřešení) jí označených otázek (zejména co do kvantifikace restitučního nároku žalobkyň a splnění předpokladů pro vyhovění žaloby, i ve světle kritizovaného postupu oprávněných osob před uplatněním nároku u soudu).
3. Spolu s dovoláním žalovaná učinila i návrh na odložení právní moci napadeného rozhodnutí, uvádějíc, že případná dispozice s pozemky může mít za následek závažné ohrožení jejích práv, jestliže i v případě úspěchu v dovolacím řízení by nebylo možné obnovit původní vlastnické poměry.
4. Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
5. Nejvyšší soud, jako soud povolaný k rozhodnutí o dovolání (§ 10a o. s. ř.), shledal, že předpoklady, za nichž lze odložit právní moc napadeného rozhodnutí, jsou splněny.
6. V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 144/2018“), jakož i v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, Nejvyšší soud rozebral předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. V R 144/2018 Nejvyšší soud dále doplnil, že materiální právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí (či jeho výroku) je možné odložit jen tehdy, nemohou-li být negativní dopady rozhodnutí (výroku) do poměrů účastníka řízení (dovolatele) beze zbytku sistovány odkladem jeho vykonatelnosti.
7. Lze shrnout, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání může být za splnění předpokladů podle § 237 o. s. ř. přípustné (když pro něj neplatí žádné z omezení přípustnosti podle § 238 o. s. ř.) a následně i důvodné (uzavře-li dovolací soud, že je naplněn vymezený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
8. Dovolací soud v poměrech projednávané věci dále přihlédl k tomu, že případná dispozice s označenými pozemky, jež byly napadeným rozhodnutím žalobkyním přiřknuty jako náhradní, by mohla mít za následek závažné ohrožení práv dovolatelky. Právní vztahy týkající se těchto nemovitostí by měly zůstat – nejenom s ohledem na princip materiální publicity zápisů provedených v katastru nemovitostí, ale i ustanovení § 243g odst. 2 o. s. ř. poskytující ochranu třetím osobám, jejichž právní vztahy nemohou být novým rozhodnutím dotčeny – do doby rozhodnutí o dovolání v této věci z pohledu stavu zápisu v katastru nemovitostí nezměněny. Zároveň platí, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení.
9. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k návrhu žalované rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání ve věci samé), že právní moc rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 14 Co 257/2022-594, se odkládá do právní moci rozhodnutí o žalovanou v této věci podaném dovolání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu