Plný text
28 Cdo 1356/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 16. 5. 2002, sp. zn. 10 Co 108/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 6/98 (žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalující město se domáhalo žalobou, podanou u soudu 7. 1. 1998, aby bylo soudem určeno, že je vlastníkem tržního krámku – prodejny v K., L. ulice čp. [č.p.], stojícího na pozemku parc. č. [parcela], zapsaných u Katastrálního úřadu v P., když tento majetek přešel na žalující město podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uvedené nemovitosti získal ve veřejné dražbě.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze 16. 11. 1998, č. j. 16 C 6/98-54, určil, že Město K. je „vlastníkem nemovitosti – stavby občanské vybavenosti (tržního stánku) – prodejny čp. [č.p.] v L. ulici v K. na pozemku parc. č. [parcela]. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením z 26. 8. 1999, sp. zn. 10 Co 492/99 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevedl žalobce k potřebnému upřesnění žalobního návrhu a pokud byla žaloba žalujícího města uplatněna ve znění, které soud převzal, pak podle názoru odvolacího soudu „není jasné, zda se žalobci jedná o nemovitost či o prodejnu v ní umístěnou“. Odvolací soud měl za to, že v řízení nebylo objasněno, co bylo předmětem dražby, v níž se měl žalovaný stát, jak tvrdil, vlastníkem prodejny i nemovitosti, v níž prodejna je.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 3. 12. 2001, č. j. 16 C 6/98-143, jímž bylo určeno, že vlastníkem nemovitosti – stavby občanské vybavenosti v L. ulici v K. na stavebním pozemku parc. č. [parcela] (zastavěná plocha), v katastrálním území K., je Město K. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 12.135,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že nemá pochybnost o tom, že tu jde o historický majetek žalujícího města, takže nemovitosti, které jsou sporné mezi účastníky tohoto řízení, přešly ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. na žalující město; dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. dnem 24. 5. 1991) tedy stát přestal být vlastníkem nemovitostí a nemohl tedy převádět nemovitosti na jiné osoby dražbou. Okresní komise pro privatizaci v K. neměla tedy zařazovat uvedené sporné nemovitosti do dražby podle zákona č. 427/1990 Sb.
Soud prvního stupně byl také toho názoru, že na straně žalujícího města byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu. Bylo proto žalobě žalobce vyhověno a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku z 3. 12. 2001 rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 16. 5. 2002, sp. zn. 10 Co 108/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen „v tom znění, že se určuje, že vlastníkem stavby – butiku čp. [č.p.], ulice L., K., na stavební parcele č. [parcela] v katastrálním území, v obci a okrese K., zapsaných na listu vlastnictví č. [LV] u Katastrálního úřadu v K. je Město K. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalujícímu městu na náhradu nákladů řízení 11.109,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že tu jde o historický majetek Města K. (ke dni 31. 12. 1949) a stát přestal být ke dni 24. 5. 1991 vlastníkem nemovitostí. Proto odvolací soud dospěl k výslednému právnímu závěru, že „sporná nemovitost byla zařazena protiprávně do dražby konané 2. 6. 1991“. K doložení tohoto svého závěru odvolací soud argumentoval tím, že stěžejním důkazem, z něhož lze dovodit, že tržní krámky, označované jako butiky, jsou historickým majetkem Města K., mezi nějž patří i sporný objekt, je výpis z pozemkové knihy, vložky č. 1276 pro katastrální území K., ze kterého vyplývá, že dne 20. 12. 1890 pod číslem deníku 22 894 bylo vloženo vlastnické právo pro Městskou obec K. a dne 14. 11. 1924 bylo pouze opraveno vlastnické jméno města na K. – K. a posléze dne 30. 9. 1947 pod číslem deníku 533 byla poznamenána změna vlastníka na „Městská obec K.“. Pozemek parc. č. [parcela] v K., na němž je sporný objekt, byl rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v K. přidělen do vlastnictví Čs. státu – Městského národního výboru v K. s účinností od 1. 1. 1990; tento postup byl zdůvodněn ustanoveními zákona č. 241/1948 Sb., vládního nařízení č. 90/1950 Sb., vládního nařízení č. 110/1953 Sb. a vládního nařízení č. 81/1958 Sb.
Odvolací soud byl i toho názoru, že i zápis vlastnického práva žalovaného v katastru nemovitostí byl proveden v rozporu s obsahem listiny, podle níž byl zápis proveden, když totiž vyplývá, „z potvrzení o dražbě, na základě kterého byla provedena dražba prodejny, ale nikoli nemovitosti, zapsané na pozemku parc. č. [parcela] v katastrálním území K.“, protože „v článku II. Potvrzení je pod bodem 2 nemovitost proškrtnuta“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 3. 6. 2002 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno dne 26. 6. 2002 u Okresního soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání vyslovoval dovolatel názor, že „žalovanému byla dána možnost dovolání rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 10 Co 108/2002 a také ustanovením § 237 odst. 1 občanského soudního řádu“. Dovolatel měl i za to, že se jeho dovolání opírá o dovolací důvody, na které pomatují ustanovení § 241 odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolatel zdůrazňoval, že „soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 120 občanského soudního řádu, neboť nebyla provedena řada důkazů, které žalovaný opakovaně navrhoval provést“; konkrétně nebylo žalovanému vyhověno, když navrhoval provedení znaleckého posudku, jímž by bylo zjištěno, zda tu šlo o nemovitost ve smyslu práva, a zda stavba, o níž b této právní věci jde, tvoří s pozemkem, na kterém stojí, jeden funkční cele, či nikoli.
Dovolatel ve svém dovolání poukazoval na to, že jako žalovaný v tomto řízení namítal, že v průběhu let 1991 – 1998 provedl se souhlasem žalobce ve sporném kiosku, stojícím na pozemku parc. č. [parcela] v K., celou řadu podstatných úprav, v rámci kterých byly vyměňovány stavební prvky dlouhodobé životnosti (podlaha, konstrukce kiosku, stěny, schody, střecha a střešní krytina), takže místo původního kiosku vyrostl zcela nový a jiný tržní krámek, který není jen movitou věcí. Dovolatel vyslovoval přesvědčení, že tu v daném případě nebyly splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož do vlastnictví obcí mimo jiné přecházejí stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek a které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949; tyto předpoklady nebyly v daném případě splněny.
Dovolatel poukazoval i na to, že pozemek parc. č. [parcela] byl dříve zastavěn domem „U zlatého jablka“, a to až do roku 1947; v té době tu nebyly zaznamenány žádné butiky, tržní krámky. Dovolatel zdůrazňoval, že pozemek parc.č . 37 byl pak rozdělen na více pozemků, z nichž jedním byl i pozemek parc. č. [parcela], na němž je i tržní krámek, který je předmětem tohoto řízení. Podle názoru dovolatele se zápis v pozemkové knize z 20. 12. 1890, který byl odvolací soudem tolik zdůrazňován, se týkal pozemku parc. č. [parcela], nikoli pozemku parc. č. [parcela] v K.; podle názoru dovolatele, všechny listiny, které předložil žalobce, se týkaly jiných tržních krámků, než těch, mezi nimiž byl sporný tržní krámek na pozemku parc. č. [parcela] v K., nýbrž tržních krámků v T. ulici a nikoli v L. ulici; ve vložce č. 13 je ohledně pozemku parc. č. [parcela] poznamenáno, že jde o stavební pozemek s butiky. Na těchto svých tvrzeních dovolatel dokládal, že soud prvního stupně se zabýval velmi povrchně skutkovými okolnostmi a omezil se jen na konstatování dokladů předložených žalobcem, které však nemají pro rozhodnutí v této právní věci význam, který jim přikládal odvolací soud. Dovolatel byl přesvědčen, že soudy obou stupňů měly postupovat tak, že měly ustanovit znalce, který by se vyjádřil jak k charakteru stavby, tak i k otázce, zda tato stavba tvoří s pozemkem jeden funkční celek, a případně zda stavba, postavena původně na pozemku parc. č. [parcela] (zapsaná ve vložce pozemkové knihy č. 1276) byla skutečně postavena na tomto pozemku anebo zda byla postavena na jiném pozemku, tedy případně na pozemku parc. č. [parcela] a zda tedy opravdu z obsahu knihovní vložky č. 1276 skutečně vyplývá, že v tomto sporu jde o historický majetek Města K.
Za nesprávný pokládal dovolatel i ten právní závěr odvolacího soudu, že předmětem dražby, v níž žalovaný získal stavbu – butik čp. [č.p.] v L. ulici v K. na pozemku parc. č. [parcela], nebyla nemovitost, nýbrž jen prodejna, zatím co nemovitost byla proškrtnuta v článku II. bodu 2 potvrzení, vystaveného o této dražbě.
Žalovaný pokazoval i na to, že tržní krámek je ve výroku rozsudku odvolacího soudu označen jako tržní krámek čp. [č.p.], avšak takové číslo tento krámek nikdy neměl; číslo popisné nebylo tomuto krámku vystaveno a krámek byl označován vždy jako tržní kiosk v L. ulici č. 30.
Protože dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu, když zároveň není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí § 236 odst. 2 občanského soudního řádu), bylo tu nutné posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 občanského soudního řádu. Nešlo tu o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), ani o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Bylo tedy nutné posoudit přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jiné zákonné předpoklady přípustnosti dovolání tu stanoveny nejsou.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 16 C 6/98 ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nelze dovodit, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, jež by odvolacími osudy nebo dovolacím soudem byla řešena rozdílně.
Bylo tedy nutné v dovolacím řízení ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku řešil nebo neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě zda v tomto konkrétním případě šlo o řešení právní otázky dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Při těchto úvahách vycházel dovolací soud z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 142) bylo vyloženo, že věci, které ze zákona přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. s účinností od 24. 5. 1991 do vlastnictví obcí, získal stát, jako předchozí vlastník, různým způsobem. Restituční funkce tohoto zákona postihuje tzv. historický majetek obcí (§ 2 zákona č. 172/1991 Sb.), tj. majetek, který stát obcím odňal na základě likvidace obecního zřízení a který se ze zákona obcím vrací. V tomto ohledu zákon sleduje cíl vlastní všem restitučním předpisům, totiž právě vydání věci (i nemovité věci) původním vlastníkům.
Slova ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 10/1993 Sb. „dnem účinnosti tohoto zákona“, znamenají den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. den 24. 5. 1991 (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 57/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Veřejná dražba je zvlášť upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým institutem uzavření smlouvy (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že vadná i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, zakládají-li některý z konkrétních dovolacích důvodů stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nejsou vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu).
Z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů nelze přesvědčivě dovodit, že by odvolací soud v daném případě ve svém rozhodnutí dospěl ke zcela odlišným právním závěrům že by tedy jeho rozhodnutí bylo možné označit jako rozhodnutí řešící právní otázku v rozporu s hmotným právem (viz § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).
Citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů také dokládají, že tu odvolací soud neřešil některou právní otázku, která by dosud nebyl vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že by tu byla dána přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že tu šlo o majetek, který přešel na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., jakož i k závěru, že předmět uvádění v žalobě žalobce nebyl výslovně (podle potvrzení Okresní komise pro privatizaci v K. z 22. 8. 1991) předmětem veřejné dražby podle zákona č. 427/1990 Sb., konané dne 2. 6. 1991. Z hlediska důvodů rozhodnutí (srov. § 236 odst. 2 občanského soudního řádu) odvolacího soudu bylo třeba mít za to, že tu nešlo o řízení, v němž by se vlastník domáhal ochrany vlastnických práv (např. žalobou o vyklizení místnosti ve stavbě, která by byla neoprávněně někým zadržována vůči vlastníku stavby), srov. k tomu již shora citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 57/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, takže předmětem žalobcem požadovaného určení jeho vlastnictví nebylo bez dalšího posuzování a tím méně určení neplatnosti uzavřené smlouvy o převodu „provozovny na pozemku parc. č. [parcela]“ v rámci veřejné dražby konané dne 2. 6. 1991 Okresní komisí pro privatizaci v K.
Dovolací soud přikročil proto k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu