Plný text
28 Cdo 1453/2026-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované S. D. H., zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem [adresa] o 114.700 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 31 C 17/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2026, č. j. 70 Co 370/2025-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21. 8. 2025, č. j. 31 C 17/2022-272, uložil žalované zaplatit žalobci 150.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) i vrácení části zálohy (výrok III). Žalobce se po žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], které jí mělo vzniknout tím, že bez souhlasu žalobce přenechala k užívání třetí osobě (společnosti All about stores s.r.o.) celou specifikovanou nemovitost (pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, jehož součástí je dům s ubytovacím zařízením), jejímž je žalobce spoluvlastníkem (vlastní podíl ve výši id. ½). Zbývající spoluvlastnický podíl (id. ½) náleží do nevypořádaného společného jmění žalované a jejího bývalého manžela D. D., který v řízení vypovídal jako svědek. Soud považoval za prokázané, že v předmětné době, tj. v dubnu 2022, mezi spoluvlastníky nebyla uzavřena dohoda ohledně užívání oné nemovité věci, žalovaná se popsaného přenechání dopustila a žalobce nemovitost nemohl využívat. Žalobě proto, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zejména užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu, vyhověl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2026, č. j. 70 Co 370/2025-308, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvého stupně změnil ve výroku I tak, že se žaloba co do částky 35.300 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Po doplnění dokazování shledal podané odvolání zčásti důvodným, neboť obvodní soud při stanovování výše bezdůvodného obohacení nepřihlédl ke znalcem použitému korekčnímu koeficientu a dále chybně zohlednil, že společnost All about stores s.r.o. inkasovala od státu příspěvek za ubytování uprchlíků. Neztotožňuje se se zbylými námitkami žalované, měl za to, že žalobě má být vyhověno co do částky 114.700 Kč s příslušenstvím, vycházel-li plně ze závěrů znaleckého posudku vyčíslujícího obvyklé nájemné.
3. Proti rozsudku městského soudu (co se týče části jeho výroku I, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobci 114.700 Kč s příslušenstvím) brojí žalovaná dovoláním. Vytýká odklon odvolacího soudu od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011, zdůrazňujíc, že nebylo prokázáno, že „by žalovaná žalobci jakkoli bránila s uživatelem nemovitosti jednat a tedy, že by ho vyloučila z užívání společné věci a užívala věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu“. Značnou částí dovolání je rekapitulace dřívějších námitek (žalovaná cituje pasáže ze své písemné závěrečné řeči před obvodním soudem, viz č. l. 262 spisu, a též z odvolání). Dovolatelka má za to, že městský soud se s odvolací argumentací plně nevypořádal a své rozhodnutí řádně neodůvodnil (v této souvislosti připomíná několik rozhodnutí Ústavního soudu). Představuje své výhrady, jež se týkají zejména spatřované nevěrohodnosti svědka D. (ne)použitelnosti prohlášení společnosti All about stores s.r.o., respektive jejího jednatele, jako důkazů, přičemž předkládá otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, zda lze při hodnocení věrohodnosti svědka vyjít z prostého (neobsahujícího alespoň ověřený podpis) písemného prohlášení jiné osoby, která před soudem nevypovídala. V řízení byla porušena zásada rovnosti stran, připustil-li obvodní soud provedení důkazů žalobcem předložených po koncentraci řízení, zatímco důkazů navržených žalovanou (faktury) nikoli. Dovolatelka se domnívá, že bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dospěly-li oba soudy ke skutkovému stavu na základě libovůle. V závěru dovolání pak uvádí, že rozhraničení mezi otázkami skutkovými a právními není zcela zřejmé, a odkazuje na judikáty Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Navrhuje tedy zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání však přípustným není.
9. Každý spoluvlastník má právo k celé věci, avšak toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka (viz § 1117 o. z.). To znamená, že spoluvlastník nemůže na úkor dalších spoluvlastníků bez dalšího užívat společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu; samotná existence spoluvlastnictví ke společné věci není právním důvodem k takovému počínání (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o bezdůvodném obohacení (srov. přednostně dovolatelkou vzpomínaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sb. rozh. obč., dále například usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2130/2023). V obdobných případech lze na vznik bezdůvodného obohacení usuzovat, užívá-li vskutku bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, anebo neumožňují-li technické uspořádání společné věci nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků druhému spoluvlastníku realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1065/2023). K onomu nadužívání spoluvlastnického podílu přitom může například dojít i tím, že spoluvlastník (bez dohody spoluvlastníků či bez výše zmíněných relevantních rozhodnutí) celou nemovitou věc přenechá do užívání třetí osobě (viz podrobně především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod č. 25/2022 Sb. rozh. obč.).
10. V aktuální věci, v níž oba soudy vyšly ze skutkových zjištění (jimiž je Nejvyšší soud vázán – viz níže bod 11 a též z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3584/2023), že v předmětném období celou spoluvlastněnou nemovitost užívala společnost All about stores s.r.o., které to, aniž by mezi spoluvlastníky byla uzavřena dohoda o užívání společné věci, umožnila žalovaná, se tak soudy nižších stupňů nedopustily odchýlení od výše citovaných ustálených závěrů dovolacího soudu, uzavřely-li (obvodní soud zdůrazňuje, že žalobce fakticky nemohl realizovat své právo užívat v rozsahu podílu společnou věc), že žalovaná musí vydat bezdůvodné obohacení žalobci. Ve vztahu ke konkrétním výhradám dovolatelky, že žalobce měl v případě nesouhlasu s nastalým stavem jednat přímo s užívající společností, respektive i podat žalobu na vyklizení, pak lze akcentovat základní tezi vyplývající z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že vlastník nebo spoluvlastník věci je oprávněn požadovat vydání bezdůvodného obohacení po osobě, která neoprávněně dala jeho věc jinému k užívání nebo požívání, neboť ta bez řádného právního podkladu disponovala cizí majetkovou hodnotou (v podrobnostech srov. již zmiňovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, bod 28). Žalovanou, která se výše uvedeného dopustila, tak povinnost vydat, oč se obohatila, stíhá nehledě na to, zda ochuzený (žalobce) proti užívání třetí osobou aktivně brojil například žalobou na vyklizení (ve vztahu k možnosti domáhání se vydání bezdůvodného obohacení na uživateli věci a uplatnění principu ne bis in idem Nejvyšší soud pro úplnost opětovně odkazuje na jmenovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1519/2021).
11. Vzhledem k charakteru další dovolatelkou uplatněné argumentace je pak primárně nezbytné zdůraznit, že Nejvyššímu soudu podle účinné procesní úpravy přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018). Námitka, dle níž skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem (viz blíže namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4429/2018, či ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3861/2019), a tím spíše nemůže založit přípustnost dovolání. Stejně tak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 924/2023).
12. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad (k tomu v podrobnostech srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022).
13. V nynější věci přitom dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) mínění o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. Dozajista nelze shledat úsudek učiněný obvodním soudem v rámci volného hodnocení důkazů o věrohodnosti svědka D., který je komplexně odůvodněn (srov. bod 26 rozsudku soudu prvního stupně, v němž se zaobíral mj. reakcemi a projevy svědka), za inherentně vadný. Jde-li pak konkrétně o výhrady týkající se písemných prohlášení společnosti All about stores s.r.o., respektive jejích jednatelů (jedno z nich ostatně obsahuje ověřený podpis), je možné upomenout, že důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být (podle okolností projednávané věci) i písemná (čestná) prohlášení (viz § 125 o. s. ř., pro podrobnosti pak srov. z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, a jeho usnesení ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1275/2025; co se týče formy čestného prohlášení, srovnej přiměřeně také usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1229/2024). Dovolací soud nepovažuje za principiálně chybnou, rozpornou se zásadou přímosti či odporující vzpomenuté rozhodovací praxi úvahu prvostupňového soudu (schválenou následně i soudem odvolacím), který z tohoto typu prostředků čerpal, přičemž měl za to, že z nich vyplývají stejná skutková zjištění jako ze svědecké výpovědi svědka D. (tj. pramene povahou „bezprostředního“), jehož projev považoval za věrohodný, a bylo by tak nadbytečné (bývalé) jednatele společnosti i vyslýchat (viz body 23 a 26 rozsudku obvodního soudu a též bod 9 rozsudku městského soudu). Celkově je možné uzavřít, že důkazům, které byly v řízení provedeny, lze přiřadit skutkové závěry odvolacího (potažmo obvodního) soudu; hodnocení důkazů zjevně není založeno na libovůli. O výjimečný případ, v němž skutková otázka s ohledem na svůj průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, na nějž odkazuje i dovolatelka, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021), se tak v posuzovaném případě – i přes snahu dovolatelky demonstrovat opak – zjevně nejedná (za všechny viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020, uveřejněný pod č. 84/2022 Sb. rozh. obč., a jeho usnesení ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1746/2021).
14. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z dalších výtek dovolatelky – především týkajících se domnělého nedostatečného odůvodnění rozsudku městského soudu a dále údajného pochybení (ne)připuštěním důkazů –, jež vpravdě vystihují vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li již dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., a dále z judikatury například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1998/2022). Leč v projednávané věci potřebný předpoklad, jak již bylo objasněno výše, naplněn není.
15. Nad rámec právě uvedeného však považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že z ustálené rozhodovací praxe se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Rozsah reakce na konkrétní námitky je však co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, respektive i s otázkou případů hraničních, v nichž je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Odvolací soud přitom v projednávané kauze bezpochyby dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit (jak ostatně vyplývá i z již výše uvedeného; viz z judikatury například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2593/2023).
16. S ohledem na argumentaci dovolatelky je také příhodné připomenout, že v zásadě mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do momentu, kdy nastává tzv. koncentrace řízení (blíže viz zejména § 118b a také § 119a odst. 1 o. s. ř; srovnej také kupříkladu rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč.). Co se týče vytýkaného zamítnutí návrhu na provedení důkazů navržených žalovanou (faktury vystavené společností KLARET Praha, s.r.o., společnosti All about stores s.r.o.), obvodní soud svůj postup odůvodnil, uvedl-li, že jsou nadbytečné a žalovaná daný návrh učinila až po skončení dokazování (tj. až po koncentraci řízení, blíže viz bod 23 jeho rozsudku). Lze též poznamenat, že nosné závěry odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení a jeho výši (srov. zejména bod 14 jeho rozsudku) nijak nezávisí na tom, jaké transakce (ne)probíhaly mezi jmenovanými společnostmi, popřípadě společnostmi a žalovanou; dané důkazy přitom ani nebyly navrženy, jak se snaží prosadit žalovaná v dovolání, ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazních prostředků, například výpovědi svědka (viz č. l. 263 spisu, srov. také namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 131/2024). Jde-li o žalobcem navržené důkazy (výše zmiňovaná čestná prohlášení), bylo je možné podřadit pod důkazní návrh učiněný žalobcem v rámci koncentrační lhůty – viz též č. l. 255 spisu. Vzhledem k uvedenému se tak nelze domnívat, že bylo porušeno dovolatelčino ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, respektive zásada rovnosti účastníků (viz čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod; k problematice opomenutých důkazů srov. blíže kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11).
17. Pro shora vylíčené tedy dovolání zjevně nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu