Plný text
28 Cdo 1492/2026-926
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Z. S. a b) B. K., zastoupených JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované O. H., zastoupené Mgr. Janem Šmídem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 560 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 71/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2025, č. j. 13 Co 194/2025-815, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 26 C 71/2018-697, Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 560 750 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II a III).
2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 10. 2025, č. j. 13 Co 194/2025-815, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu“ (výrok I), změnil ve výroku o nákladech řízení v poměru mezi účastníky jen co výše nákladů (které jsou povinni nahradit žalobci žalované) a jinak jej potvrdil (výrok II), dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná zjištění a jeho posouzení, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, že jí nevzniklo na úkor žalobců bezdůvodné obohacení (ve smyslu § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“), neboť její bankovní účet, na který žalobci zasílali peněžní prostředky, byl toliko platebním místem, kdy příjemcem (adresátem) plnění byly jiné fyzické osoby, které pro žalobce prováděly požadované stavební práce při rekonstrukci stavby ve vlastnictví žalobkyně, a k jejichž realizaci použily inkasované peněžní prostředky (žalovaná z plnění ani neměla žádný majetkový prospěch).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci (dále i jako „dovolatelé“). Přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) vymezili argumentem, že při řešení relevantní otázky hmotného práva napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; co do důvodu dovolání ohlašují, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Předestírají otázku, „je-li pro určení pasivní věcné legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) rozhodující moment připsání finančních prostředků na bankovní účet příjemce, nebo lze pasivní legitimaci přenést na třetí osoby s odůvodněním, že příjemce byl pouze tzv. platebním místem a finanční prostředky následně předal dál, ačkoliv mezi plnitelem (příjemcem) a těmito třetími osobami a ani mezi ochuzeným a těmito třetími osobami neexistoval žádný právní vztah“. Dovolatelé míní, že posouzení odvolacího soudu je v kontradikci k jimi citované judikatuře. Konstatují, že peníze byly bez právního důvodu poslány na bankovní účet žalované, kdy se tak podle dovolatelů bezdůvodně obohatila právě žalovaná, jejíž obrana „platebním místem“ neobstojí, jestliže nebyl prokázán žádný závazkový vztah k třetím osobám. Podle dovolatelů nebylo spolehlivě zjištěno, že všechny peníze byly použity k deklarovanému účelu, soudy rozhodly toliko na základě slabých nepřímých důkazů a nevypořádaly se s věrohodností slyšených svědků. Rozhodnutí je podle dovolatelů vadné a nepřezkoumatelné.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť není přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do výčtu rozhodnutí uvedených v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. Z nich ovšem žádné naplněno není (jak bude dále rozvedeno).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Řešení hmotněprávní otázky předestřené dovoláním, týkající se posouzení pasivní legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe, od níž není důvod se odchýlit.
9. V obecné rovině lze předeslat, že ustálená rozhodovací praxe (ať již jde o judikaturu dovolacího soudu či Ústavního soudu) nahlíží na bezdůvodné obohacení jako na (mimosmluvní) závazkový právní vztah, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Aktivně věcně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je proto ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený), tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně věcně legitimován je pak ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (obohacený); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, a další v něm citovanou judikaturu; obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15).
10. Plnění poskytnuté na základě určitého – byť třeba později odpadnuvšího, neplatného či i jen domnělého – právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, pak nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, coby sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému, případně též domnělému (resp. neplatnému, zrušenému či i jen zdánlivému) závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé (eventuálně též domnělé) smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku (případně domnělého závazku) jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (k tomu srov. již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020, ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021, a ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 28 Cdo 2818/2025).
11. Vyšel-li odvolací soud ze zjištění (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá), že peněžní částky byly ze strany žalobců (či toho kterého z nich) zasílány na bankovní účet žalované „s úmyslem poskytnout tyto finanční prostředky jiným určeným osobám, a žalovaná tak v těchto transakcích figurovala jen jako prostředník“ (že peníze nepřijímala pro sebe), tedy že její účet – i podle žalobci projevené vůle – byl toliko platebním místem, kdy plnění bylo směřováno (následně i využito) na financování stavebních prací prováděných pro žalobce nikoliv žalovanou nýbrž jinými osobami a žalované z něj nevznikl žádný majetkový prospěch, a uzavřel-li pak na podkladě těchto zjištění, že žalovaná ve sporu o vydání případně vzniklého bezdůvodného obohacení (z poskytnutého plnění) není pasivně legitimována, korespondují jeho konkluze shora odkazované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na níž není důvod čehokoliv měnit.
12. Ani podle odkazované judikatury není pro posouzení věcné legitimace žalované v přítomné věci podstatné, zdali mezi žalobci a osobami provádějícími stavební práce (příjemci plnění), na jejichž úhradu bylo směřováno plnění (na bankovní účet žalované jen coby platební místo), vznikl platný závazek (zda byla mezi žalobci a osobami práce konajícími platně uzavřena smlouva o dílo; právě případná absence platného závazku či jeho zrušení může založit vztah bezdůvodného obohacení právě jen mezi těmito subjekty) a důvodná není pak ani námitka dovolatelů, že z hlediska věcné legitimace „rozhoduje připsání peněz na účet žalované“, kdy v argumentaci dovolatelé dostatečně nerozlišují mezi adresátem (příjemcem) plnění a majitelem účtu, který slouží jen jako platební místo. [Judikatura neříká, že vždy rozhoduje jen technický okamžik připsání částky na cizí účet, naopak z ní vyplývá, že je-li účet třetí osoby sjednaným platebním místem, pak plnění nesměřuje majiteli účtu, ale osobě, které má být ve skutečnosti plněno.]
13. Za popsané situace (učiněných skutkových zjištění) není posouzení odvolacího soudu v rozporu ani s další dovolateli odkazovanou judikaturou. Dovolateli zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 706/2022, a v jeho důvodech další citovaná rozhodnutí řeší situaci, kdy bylo bez právního důvodu plněno určitému adresátu na jeho bankovní účet a následně došlo k dalšímu přesunu hodnot na třetí osobu (pro takový případ platí, že povinnost vydat obohacení stíhá adresáta – příjemce – původního plnění), zatímco v nyní posuzované věci odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná nebyla adresátkou plnění (její účet byl toliko platebním místem a plnění bylo směřováno jiným osobám).
14. Zpochybňují-li pak dovolatelé i odvolacím soudem učiněná skutková zjištění, nelze než připomenout, že dovolací přezkum je v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
15. Nadto Nejvyšší soud neshledal, že by odvolacím soudem přijaté skutkové závěry (i při aprobaci soudem prvního stupně učiněných zjištění, podrobně odůvodněných, i co do skutkové otázky, kterým osobám bylo určeno plnění) byly nepřiměřené či excesivní a nelze soudům důvodně vytýkat, že se zpronevěřily procesním pravidlům upravujícím hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.); žádné právně významné skutečnosti soudy nepominuly a v jejich hodnocení není z hlediska závažnosti (důležitosti), pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor (a není pak možno přitakat ani námitce žalobců, že v řízení před odvolacím soudem došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod v souvislosti s hodnocením důkazů a zjišťováním skutkového stavu, s jehož použitím, odkazujíce pak i na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/16 (správně IV. ÚS 985/15), a ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15, dovolatelé rovněž usuzují na přípustnost dovolání, která však – objektivně posuzováno – dána není).
16. Přitom není dán rozpor napadeného rozhodnutí ani s dovolateli odkazovanou procesní judikaturou, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009. Uvedeným zásadám při hodnocení provedených důkazů a zjišťování skutkového stavu se soudy v přítomné věci nezpronevěřily. Odvolací soud nevycházel jen z pouhé pravděpodobnostní úvahy, případně – izolovaně – jen z některých nepřímých důkazů, ale z více důkazních zdrojů (z nichž nelze nezmínit výpovědi slyšených svědků, bankovní výpisy a návaznost výběrů a plateb na zaslané částky, listiny a komunikaci dokládající, že finance byly průběžně požadovány a používány na rekonstrukci, jakož i celkový skutkový kontext, kdy stavební práce byly pro žalobce prováděny jinými osobami než žalovanou). Námitka dovolatelů reálně míří hlavně proti tomu, jak soudy důkazy vyhodnotily, nikoli proti tomu, že by použily jiný důkazní standard nežli ten, který je zmiňován v odkazované judikatuře (v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2682/2013). Nelze pak přitakat ani výtce dovolatelů, že se soudy zpronevěřily zmiňované judikatuře týkající se pravidel hodnocení svědecké výpovědi (sp. zn. 32 Cdo 2795/2009). I oba výslovně zmiňované svědky soud prvního stupně v souladu se zásadou přímosti vyslechl (čili byl oprávněn hodnotit jejich věrohodnost i z bezprostředního dojmu), v odůvodnění výslovně uvedl, že se jejich výpovědi vzájemně podporovaly, logicky doplňovaly a vytvářely ucelený obraz věci, přičemž svědci vypovídali spontánně a bez logických rozporů (tedy soud se nespokojil s prostým převzetím jejich tvrzení). Případná osobní vazba těchto svědků k žalované není – ani dle odkazované judikatury – automaticky důvodem jejich nevěrohodnosti, ale jen jedním z hodnotících kritérií, které měl soud také na zřeteli a svědecké výpovědi dále hodnotil i v souvislosti s dalšími listinnými důkazy a okolnostmi, tedy nikoliv (jen) izolovaně.
17. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. A to již proto, že vytýkaným defektem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu netrpí (nepřezkoumatelné není). K měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí z recentní judikatury srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Z rozhodnutí je zřejmé, proč bylo takto odvolacím soudem (před ním i soudem prvního stupně) rozhodnuto a případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) očividně nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů (i jde-li o vymezení dovolacího důvodu a hledisek přípustnosti dovolání). Nepřiléhavý je v této souvislosti i odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Cdo 210/2003, jelikož v něm učiněný závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí dovolací soud učinil v situaci, kdy se odvolací soud nevypořádal s právně významnými námitkami tak, že nebylo zřejmé, proč takto vůbec rozhodl. Takovým defektem rozhodnutí odvolacího soudu (navazující na rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož důvody odvolací soud současně aproboval) postiženo není (odvolací soud jasně uvedl, z jakého skutkového základu vychází, proč žalovanou považuje jen za prostředníka a proč na její straně neshledal bezdůvodné obohacení). Nedůvodná je tak i námitka dovolatelů, že napadeným rozhodnutím (z popisovaných důvodů) došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve světle současně citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98.
18. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani Ústavního soudu) neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
19. Pro úplnost lze dodat, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (jež dovolatelé výslovně ani nenapadají) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
21. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, zatímco žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady (na jejichž náhradu měla by zásadně právo) nevznikly.
22. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolateli později podaném návrhu „na přiznání odkladného účinku dovolání“ (na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí; srov. § 243 písm. a/ o. s. ř.), jenž se odmítnutím dovolání stává bezpředmětným, resp. sdílí osud nepřípustného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu