Plný text
28 Cdo 158/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) F. J., a b) J. J., zastoupených Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, o 55.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 268/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č. j. 15 Co 135/2016-67, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro zmeškání ze dne 13. 10. 2015, č. j. 41 C 268/2013-34, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 55.000 Kč s příslušenstvím coby bezdůvodné obohacení získané užíváním jejich pozemku bez právního důvodu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 15 Co 135/2016-67, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil (výrok I.) a žalobcům přiznal proti žalovanému též právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. však vyplývá, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek, kterým bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí přiznávající žalobcům právo na zaplacení celkové sumy 55.000 Kč s příslušenstvím. Jelikož obvodní soud nezavázal žalovaného k uhrazení řečeného plnění žalobcům coby věřitelům oprávněným společně a nerozdílně, přičemž se z petitu žaloby ani rozsudečného výroku nepodává, v jakém poměru má být předmětné dělitelné plnění jednotlivým žalobcům zaplaceno, a není zde ani jiného důvodu pro stanovení neidentických podílů, může každý z věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj (rovný) díl pohledávky (tj. 27.500 Kč s příslušenstvím). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných procesních společníků, je přitom z hlediska § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům samostatně bez ohledu na to, zda součet jejich nároků převyšuje částku 50.000 Kč (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2304/2013, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3939/2013, a ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1331/2014, dále viz též kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 3692/14). Jelikož dílčí pohledávka ani jednoho ze žalobců v posuzovaném sporu, jenž nepochybně nevyplývá ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu a nespadá do kategorie věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř., nepřesahuje zmíněný bagatelní limit a vzhledem k tomu, že ani nákladovými výroky (proti nimž ostatně dovolatel žádnou argumentaci neuplatňuje) nebylo rozhodováno o částkách překračujících svou výší 50.000 Kč, nezbylo Nejvyššímu soudu než předmětné dovolání odmítnout (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, již by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu