Plný text
28 Cdo 1649/2026-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. N., zastoupeného JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému městu Orlová, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem v Orlové, Lutyně, Osvobození 796, o zaplacení 62 909 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 115 C 116/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2026, č. j. 57 Co 208/2024-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 988,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivy Repa Kremplové, advokátky se sídlem [adresa] .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 115 C 116/2024-59, Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) uložil žalovanému zaplatit žalobci 62 909 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Rozsudkem ze dne 2. 2. 2026, č. j. 57 Co 208/2024-314, Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I co do částky 40 764 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá (výrok I), potvrdil ve zbylém rozsahu výroku I o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 22 145 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků II až V podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), namítaje (jde-li o výrok II), že odvolací soud nesprávně určil výši bezdůvodného obohacení žalobce za užívání jeho pozemku coby veřejného prostranství, a že pochybil i při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
6. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
7. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rozhodovací praxí setrvale interpretováno tak, že pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba za rozhodnou považovat sice výši peněžitého plnění, jež byla předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, o němž tedy bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod číslem 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2017/2024, ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1082/2024, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo záměrem zákonodárce, aby zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (účinným od 30. 9. 2017) byla zúžena možnost podání dovolání v bagatelních věcech, nikoli rozšířena.
8. Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, nebo usnesení ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2577/21, jimiž shledal ústavně souladným postup dovolacího soudu i v případě tzv. štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018, ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 633/2020, či ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2318/2020).
9. K tomu dále srovnej z recentní rozhodovací praxe Ústavního soudu např. i usnesení ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1489/24 (co do uvedené problematiky se hlásící k dosavadní, shora odkazované judikatuře).
10. Jestliže tedy v posuzovaném případě bylo dovoláním dotčeným výrokem II rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto (v meritu) o částce 22 145 Kč s příslušenstvím (kdy nejde o nárok vyplývající ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní), tedy o peněžitém plněním nedosahujícím zákonného limitu, nelze dovolání z pohledu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat za přípustné.
11. Proti současně napadeným výrokům III až V rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je pak přípustnost dovolání (objektivně) vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Pro úplnost lze dodat, že přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 238a o. s. ř. (dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v tomto ustanovení).
13. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani jiné (nesprávné) poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání a jež sestávají z odměny advokátky (z tarifní hodnoty 22 145 Kč) v částce 2 020 Kč a náhrady hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 450 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 518,70 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu