Plný text
28 Cdo 1673/2026-612
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Tomáše Pirka ve věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení 124 996 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 130/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2026, č. j. 14 Co 444/2025-558, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 925,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem [adresa] .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 7. 2025, č. j. 15 C 130/2008-501, zamítl žalobu na zaplacení částky 124 996 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 3. 2026, č. j. 14 Co 444/2025-558, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I o věci samé (výrok I), změnil ve výroku II co do určení výše nákladů řízení, které je povinen nahradit žalobce žalované (výrok II), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Soudy bylo rozhodováno o žalobcem uplatněném nároku na zaplacení uvedené částky coby náhrady za bezdůvodného obohacení (podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), jež mělo žalovanému vzniknout na úkor žalobce tím, že v žalobou vymezeném období (od 1. 6. 2006 do 31. 12. 2006) užíval bez právního důvodu nemovitosti (označené pozemky v katastrálním území XY), o nichž žalobce tvrdí, že jsou v jeho podílovém spoluvlastnictví (spolu s další osobou).
4. Odvolací soud, odkazuje i na výsledky předešlých řízení mezi týmiž účastníky (resp. i další spoluvlastnice coby žalující) vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry, že žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť není (spolu)vlastníkem předmětných pozemků (jejich částí), za jejichž užívání žalovaným se v nyní projednávané věci domáhá peněžité náhrady. Podle učiněných zjištění jde o pozemky, jež stát zabral (resp. ujal se jejich držby) spolu s dalšími vyvlastňovanými pozemky za účelem výstavby pozemní komunikace, tzv. „Prosecké radiály“, jež jím byla zbudována v letech 1988 a 1989. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pak odvolací soud uzavřel, že v případě předmětných pozemků (nebyly-li snad přímo obsahem rozhodnutí o vyvlastnění) bylo na žalobci, aby se obnovení vlastnického práva k nim domáhal toliko cestou restitučních předpisů, v situaci, kdy převzetím věci státem bez právního důvodu byly by naplněny znaky majetkové křivdy ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, či § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků (I a II) napadl žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovoláním. Přípustnost dovolání – ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného nebo procesního práva napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v otázce výkladu pojmu „převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu“ a vztahu restitučních a obecných předpisů), a že rozsudek závisí na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených (otázka „objektivní nemožnosti uplatnění restitučního nároku při neidentifikovatelnosti zásahu státu“); co do důvodu dovolání ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom dovolatel formuluje řadu dílčích podotázek, namítaje, že stát při stavbě Prosecké radiály pouze neoprávněně zasáhl do cizích (žalobcem vlastněných) pozemků, ale nikdy je právně ani fakticky „nepřevzal“ ve smyslu restitučních předpisů, a že by tak žalobci neměla být odepřena ochrana tvrzeného vlastnického práva. Zpochybňuje pak i závěr o naplnění restitučního titulu, potažmo uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů. Přitom klade otázku, nelze-li zásah státu kvalifikovat jako neoprávněnou stavbu. Za nepřezkoumatelné a překvapivé pak označuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
6. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření.
7. V replice na podané vyjádření dovolatel setrval na dovoláním vymezeném důvodu a návrhu, jakož i uplatněné argumentaci, odmítaje prezentovaný názor o naplnění restitučního titulu, potažmo nemožnosti prosazení (zachování) vlastnického práva podle obecných předpisů.
8. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť není přípustné.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Otázky hmotného práva, které jsou určující pro napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené a nerozporné rozhodovací praxe dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu) a nejsou dány důvody pro jiné posouzení dovolacím soudem vyřešených otázek (jak bude i dále blíže rozvedeno).
12. Předestřenou problematikou zásadní i pro rozsouzení přítomné věci se dovolací soud zabýval již dříve v řadě svých předchozích rozhodnutí (jak na ně v odůvodnění svých rozhodnutí přiléhavě odkázaly i oba soudy nižších stupňů), jež byla vydaná v řízení týchž účastníků (případně i další osoby, žalobcovy sestry, vystupující s nynějším žalobcem na téže straně či v jiných řízeních i samostatně). Z nich lze na prvém místě zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2435/23), vydaný ve sporu o určení vlastnického práva, dále viz např. usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1716/2025, nebo ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1719/2025, vydaná ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků za předešlá období, v nichž – i s odkazem na další tam citovanou judikaturu – Nejvyšší soud aproboval soudy učiněný závěr, že žalobce není věcně legitimován k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť není (spolu)vlastníkem předmětných pozemků, jež stát převzal v rozhodném období bez právního důvodu (ujal se jejich držby a následně je zastavěl řečenou pozemní komunikací), tedy způsobem nesoucím znaky majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., kdy se lze domáhat obnovení vlastnického práva (s účinky ex nunc) toliko cestou restitučních předpisů, k čemuž však (dosud) nedošlo. Nejvyšší soud považuje za účelné v podrobnostech plně odkázat i na odůvodnění zmíněných rozhodnutí a v nich artikulované závěry a se zřetelem na nyní prezentovanou argumentaci uvést (zopakovat a doplnit) následující.
13. Mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě řadí restituční předpisy (srov. § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., nebo § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) i převzetí věci státem či jinou právnickou osobou bez právního důvodu, jež postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil věci ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právní důvod (titul), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva. Pro naplnění daného restitučního titulu přitom postačí, že došlo k převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019). Přechodem (ve smyslu § 6 zákona č. 229/1991 Sb.) se totiž nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti (jestliže ani v tzv. rozhodném období nebylo možné nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci, jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001).
14. Převzal-li stát nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, pak se nemůže domáhat prosazení svého práva cestou vlastnické žaloby podle předpisů občanského práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016). Uvedené platí i v situacích, kdy se brání tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví svého právního předchůdce) podle obecných předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15).
15. K tomu dále srovnej i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a jím dosažený závěr, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci (ex nunc). Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným“.
16. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu nelze k problematice uplatnitelnosti nároku přistupovat ryze mechanicky a formalisticky a nelze oprávněné osobě upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů například tam, kde nemovitosti v rozhodném období přešly na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména neměl-li subjekt k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010, ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4289/2019; či nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, a ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). O zpochybnění vlastnického práva pak jde kupř. i tam, kde „restituent daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí“ (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).
17. V přítomné věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že předmětné pozemky právního předchůdce dovolatele převzal stát v rozhodné době do své držby (bez právního důvodu formou okupace a následným zahájením výstavby v roce 1988) a takto s nimi nadále hospodařil, že dovolatel (jeho právní předchůdce) pozemky po jejich faktickém převzetí státem nadále nedržel (neobhospodařoval je, neužíval je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládal) a že mu byl daný stav (a to i v době uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů) znám (vyjádřeno slovy, že „o okupaci pozemků státem věděl“; viz odst. 32 odůvodnění). Ve světle těchto okolností není odvolacím soudem učiněný závěr o naplnění restitučního titulu (dle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) a uplatnitelnosti nároku cestou restitučních předpisů, současně vylučujících prosazení vlastnického práva podle obecných předpisů, jakkoliv nepřiměřený či snad rozporný s odkazovanou rozhodovací praxí.
18. Dovolatelem kladené otázky zčásti vycházejí ze skutkových předpokladů, které soudy nezjistily, a zčásti zaměňují režim neoprávněné stavby s převzetím věci (její vzetí v držbu, byť neoprávněnou) z pohledu restitučních předpisů. Odvolací soud ani v přítomné věci nevybočil z ustálené judikatury včetně té, na kterou je odkazováno v podaném dovolání.
19. K prvé otázce lze uvést, že zastavění cizího pozemku může být neoprávněnou stavbou, nevylučuje však současně (předchozí či současné) převzetí držby státem. Odvolací soud zde vyšel ze zjištění, že stát pozemky v rozhodné době fakticky zcela ovládl a zastavěl komunikací, zatímco žalobci (resp. jeho předchůdci) nezůstala žádná ze složek vlastnického práva (vyjma holého vlastnictví). Za daných zjištění jsou nepřiléhavé odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5968/2017, a usnesení ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1920/2020, řešící problematiku soukromoprávního vypořádání staveb zasahujících na cizí pozemek, nikoliv konkurenci restituční a obecné ochrany (kdy naproti tomu i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019, potvrzuje, že výstavba komunikace na pozemcích může představovat převzetí věci ve smyslu restitučních předpisů).
20. Otázka druhá (lze-li za převzetí věci bez právního důvodu považovat i takovou situaci, kdy stát při realizaci stavby zasáhne do cizího pozemku, aniž by jej identifikoval, aniž by o takovém zásahu věděl, a aniž by učinil jakýkoliv projev vůle nebo faktický akt směřující k ovládnutí věci) vychází ze skutkového předpokladu, který odvolací soud neučinil a představuje tak spíše polemiku se soudy učiněnými zjištěními. Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí v rozporu ani s již výše odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019, jež považuje za podstatné faktické vzetí pozemku v držbu a nakládání s ním jako s vlastním (nevyžaduje předchozí samostatné geodetické vymezení každé dotčené části ani formální projev vůle státu).
21. S ohledem na soudy učiněná zjištění není důvodná ani námitka (obsažená v třetí dovolatelem kladené otázce), že se odvolací soud zpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu o uplatnitelnosti nároku podle obecných předpisů v situaci, kdy jej oprávněná osoba nemohla uplatnit podle restitučních předpisů. Odvolací soud zjistil opačný skutkový stav; pozemky byly zastavěny radiálou, žalobce o záboru věděl, pozemky neužíval (jeho vlastnické právo bylo vyprázdněno) a restituční výzvy, byť široce formulované, podal. Nejde o kontradikci k odkazované nálezové judikatuře Ústavního soudu (z níž se citují nálezy ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10 a ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09) ani Nejvyššího soudu (je-li odkazováno na rozsudek ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011).
22. Stejně tak i v rámci čtvrté kladené otázky (zachování vlastnického práva a možnosti uplatnění ochrany podle obecných předpisů) dovolatel neguje soudy učiněné zjištění (o převzetí pozemku státem v rozhodném období z hlediska restitučního předpisu) a nepřípadně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1268/2025, jenž se týká vydržení a opuštění nemovitosti, nikoliv restitucí. Oproti tomu odvolací soud opodstatněně vyšel z jím odkazované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (reprodukované již výše), týkající se posuzované problematiky naplnění restitučního titulu (převzetí věci bez právního důvodu) a uplatnitelnosti nároku výlučně cestou restitučních předpisů.
23. Namítá-li dovolatel (v rámci páté otázky), že převzetí věci nelze dovozovat z geometrických plánů a evidenčních podkladů vzniklých až po rozhodném období, míří především proti hodnocení důkazů a skutkovému závěru, že pozemky byly Proseckou radiálou fakticky zabrány již v letech 1988-1989. Odvolací soud ovšem nevycházel ani z toho, že by pozdější plán teprve založil převzetí pozemků. Rozhodující skutkový závěr spočívá v okupaci pozemků státem, faktické stavební činnosti a v následném užívání pozemků pro komunikaci; geometrické plány sloužily pouze k dodatečnému určení rozsahu již existujícího zásahu. Ani zde nejde o kontradikci k dovolatelem opětovně odkazovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019, v němž Nejvyšší soud také považoval za podstatné, že stát se pozemků zmocnil stavebními pracemi, hospodařil s nimi jako s vlastními a původní vlastník je neovládal ani neužíval. Nevyžadoval, aby rozsah záboru byl již v rozhodné době vymezen konkrétním geometrickým plánem.
24. Konečně, i v rámci poslední kladené otázky, nabízející jako výlučnou právní kvalifikaci vypořádání neoprávněné stavby a dovozující rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, dovolatel vychází z nesprávného předpokladu, že nebyly prokázány skutkové okolnosti opodstatňující závěr o naplnění restitučního titulu „převzetí věci bez právního důvodu“. Podle skutkových zjištění stát pozemky v rozhodné době fakticky zabral, provedl na nich následně stavbu Prosecké radiály a žalobce byl z jejich držby a užívání zcela vyloučen. Dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu se týká toliko vypořádání neoprávněné stavby podle tehdejšího § 135c občanského zákoníku, nikoli přednosti restituční úpravy a naplnění podmínek pro její aplikaci, a jeho nepřiléhavost v obdobných sporech Nejvyšší soud také deklaroval již ve svých předchozích rozhodnutích (viz usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1716/2025, ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1719/2025, ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2031/2025, nebo ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1674/2025).
25. Závěrem lze připomenout, že dovolací přezkum je v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, že ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011; obdobně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem ani rozpor se zásadami uvedenými v § 132 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (i jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí) vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu (a závěry odvolacího soudu tak netrpí ani defekty popisovanými v judikatuře Ústavního soudu, pro které by je bylo lze označit za neslučitelné se zásadami spravedlivého procesu).
26. Ze shora předestřeného je zřejmé, že dovolání přípustné není (že není naplněno žádné z hledisek přípustnosti, jak jsou uvedena v § 237 o. s. ř.).
27. Proti současně výslovně napadenému výroku II rozsudku odvolacího soudu (jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně), jakož i výroku III (o nákladech odvolacího řízení) není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (které z okruhu rozhodnutí, proti nimž je přípustné dovolání podle § 237 o. s. ř., výslovně vylučuje rozhodnutí v části o nákladech řízení).
28. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věta první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalovaného patří odměna advokátky (za vyjádření k dovolání) v částce 6 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 375,50 Kč. Náklady vynaložené žalovaným na zastupování advokátem (advokátkou) v přítomném sporu, včetně řízení o podaném dovolání, lze považovat za účelně vynaložené, a to i se zřetelem na skutkovou a právní složitost projednávané věci, která nepatří k běžné agendě žalovaného (u nějž, coby hlavního města, stejně tak jako u statutárních měst) lze jinak presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, reflektované i rozhodovací praxí dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu