Usnesení ze dne 7. 10. 2019
Plný text
28 Cdo 1723/2019-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] za účasti: Cisterciácké opatství Vyšší Brod, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem ve [adresa] zastoupené JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem [adresa] o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 21/2017, o dovolání účastníka řízení Cisterciáckého opatství Vyšší Brod proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2019, č. j. 4 Co 62/2018-245, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Cisterciácké opatství Vyšší Brod je povinno zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Vrchní soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2017, č. j. 11 C 21/2017-193, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 10. května 2017, č. j. 201603/2013/R481/RR23491, tak, že se toto správní rozhodnutí nahrazuje výrokem, dle kterého se účastníkovi řízení – Cisterciáckému opatství Vyšší Brod – nevydávají pozemky v katastrálních územích XY a XY, v rozsudku blíže identifikované (dále jen „předmětné nemovitosti“); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním účastník řízení v jeho celém rozsahu. Předpoklady jeho přípustnosti spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to zda je soud v řízení podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), oprávněn přezkoumávat vydaná rozhodnutí o konfiskaci majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“). Kladl dále otázku, dle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, „zda bylo přípustné použití dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. proti osobě, která v rozhodném období neměla žádný majetek ve vlastnictví a která na obnovení vlastnictví majetku konfiskovaného v době nesvobody německými říšskými úřady uplatňovala návrhem u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. nárok, který jí příslušel podle § 2 zákona č. 428/2012 Sb.“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné; docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).
Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), resp. zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“) jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho § 3 odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho § 2 odst. 1). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své judikatuře ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb.
Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97).
Z judikatury pak vyplývá, že k převzetí majetku československým státem konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).
Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými vadami konfiskačního řízení (viz zejména namítanou nicotnost konfiskačních rozhodnutí, jež měla být vyvolána tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku – tím měla být Německá říše), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil.
Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. (viz § 5 písm. j/ tohoto zákona); případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. k tomu z aktuální judikatury Ústavního soudu též odstavec 25 odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).
Se zřetelem k odchylné právní úpravě restitucí církevního majetku od restituční problematiky posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1578/2011, a úzké provázanosti citovaného rozhodnutí s individuálními skutkovými okolnostmi tehdy posuzovaného případu pak závěry odvolacího soudu zjevně nekolidují ani s konkluzemi vyslovenými (nadto navýsost v obecné rovině) v tomto dovolatelem označeném rozhodnutí.
Jestliže ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945, případně k 30. 10. 1945, nastal majetkový přesun realizovaný na podkladě uvedených normativních aktů navíc zjevně již před počátkem rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.); k důsledkům realizace majetkových přesunů mimo rozhodné období v režimu zákona č. 428/2012 Sb. viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019.
Z uvedeného vyplývá, že relevantní otázky hmotného práva odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, tedy že nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Přestože pak dovolatel v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu“, je z obsahového hlediska zřejmé, že nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu pod body II a III „napadá“ toliko jako výroky závislé; ostatně dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení ex lege přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
O dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) bylo již dříve rozhodnuto samostatným rozhodnutím.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2019
Mgr. Petr Kraus předseda senátu
Usnesení ze dne 23. 5. 2019
Plný text
28 Cdo 1723/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], za účasti: Cisterciácké opatství Vyšší Brod, se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem [adresa] o vydání nemovitých věcí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 21/2017, o dovolání účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2019, č. j. 4 Co 62/2018-245, o návrhu účastníka na odklad právní moci napadeného rozsudku, t a k t o :
Návrh na odklad právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2019, č. j. 4 Co 62/2018-245, se zamítá.
Odůvodnění:
Účastník – Cisterciácké opatství Vyšší Brod (dále jen „dovolatel“) podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2017, č. j. 11 C 21/2017-193, tak, že se účastníku nevydávají pozemky parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, ani pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY (dále též jen jako „předmětné pozemky“) a že se v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 10. května 2017, č.j. 201603/2013/R481/RR23491.
Spolu s dovoláním dovolatel podal i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Podle § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
K předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Nd 268/2017, přiměřeně pak také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrhu na odklad právní moci nelze vyhovět již proto, že není naplněn ten předpoklad, že (v důsledku poměrů nastolených napadeným rozsudkem) je dovolatel závažně ohrožen ve svých právech.
K argumentaci dovolatele veřejným zájmem na ochraně lesa (kdy účastník tvrdí, že jeho způsob hospodaření má pozitivní vliv na odolnost lesa proti škůdcům) sluší se uvést, že pokud se na základě napadeného rozhodnutí vlastnictví předmětných (lesních) pozemků znovu ujímá státní podnik Lesy České republiky, je i on povinen s tímto majetkem řádně hospodařit (přičemž nebyly doloženy žádné skutečnosti svědčící o tom, že by jeho hospodaření nemělo být řádné) a bude také zatímně povinen provádět veškerá potřebná opatření k prevenci a obraně proti působení všech škodlivých činitelů na les [k tomu srov. i § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů]; k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018, jímž byl zamítnut návrh na odklad právní moci rozhodnutí, založený na obdobné argumentaci. Poukazuje-li dovolatel též na investice do hospodaření na předmětných pozemcích realizované od roku 2016 a na dodržování náročných standardů hospodaření taktéž od roku 2016 za účelem získaní certifikace, neshledal ani tyto námitky dovolací soud za relevantní, a to už proto, že pozemky, o něž v posuzované věci jde, byly účastníku vydány teprve rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 10. května 2017, které nabylo právní moci dne 17. května 2017 (srov. č.l. 39); jestliže tedy dovolatel investoval do hospodaření s předmětnými pozemky (a hospodařil s nimi způsobem umožňujícím ucházet se o jím uváděnou certifikaci) ještě předtím, než mu byly vydány a stal se jejich vlastníkem (uvádí, že je převzal již v letech 2015 a 2016), je zřejmé, že z pouhé změny jejich vlastníka nelze dovodit závažné ohrožení práv účastníka dle ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. ve smyslu argumentace dovolatele v návrhu na odklad.
Jiné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že dovolatel bude závažně ohrožen na svých právech, a to i pokud by měly být v důsledku účinků dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětné lesní pozemky (dočasně) vráceny do užívání žalobce (jenž má být k jejich řádnému obhospodařování patřičně odborně a materiálně vybaven), nevyplývají ani z obsahu spisu. Z něj se nepodávají ani skutečnosti takového rázu, jež by odůvodňovaly obavu, že před rozhodnutím dovolacího soudu bude s lesními pozemky ze strany žalobce – jenž je státním podnikem – disponováno, že budou zatíženy právy jiných osob nebo že dojde k jejich jinému poškození.
Proto Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2019
Mgr. Petr Kraus předseda senátu