Plný text
28 Cdo 1752/2026-1337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Mgr. L. N., advokáta se sídlem [adresa] správce pozůstalosti po V. M., zemřelé 19. 4. 2020, zastoupeného JUDr. Andreou Lebedinskou Vejběrovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ [IČO], se sídlem [adresa] a, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 246/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2026, č. j. 61 Co 70/2024-1286, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.346,30 Kč k rukám advokátky JUDr. Andrey Lebedinské Vejběrové, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 5 C 246/2017-919, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemků ve specifikovaném znění (výrok A), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky B a C) a učinil konkretizovaný geometrický plán nedílnou součástí rozsudku (výrok D). Původní žalobkyně V. M. uplatnila svůj restituční nárok plynoucí z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu, č. j. PÚ 1657/96/2, když co do jeho výše vyšla z ocenění pozemku provedeného znalcem Ing. P. O. částkou 1.562.302,50 Kč. Žalovaná s uvedeným oceněním nesouhlasila a namítla podjatost znalce Ing. O., jíž však soud nepřisvědčil, přičemž uzavřel, že je vskutku namístě ocenit odňatý pozemek jako stavební, nadto postup žalované při uspokojování nároku původní restituentky shledal zejména z důvodu trvání na nesprávném ocenění nároku liknavým a svévolným, rozhodl tedy o saturaci nároku převedením náhradních pozemků.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 2. 2026, č. j. 61 Co 70/2024-1286, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvého stupně změnil ve výroku A co do znění smlouvy především s ohledem na úmrtí původního správce pozůstalosti (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů i o nákladech státu (výroky II a III). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně co do liknavého a svévolného přístupu žalované, dále se zabýval námitkou podjatosti znalce, k níž ve shodě s okresním soudem uzavřel, že Ing. O. z podání znaleckého posudku v nynější věci vyloučen není a závěry jím podaného posouzení lze považovat za správné. Jelikož všechny žádané pozemky je možné převést na žalobce, odvolací soud žádání též zcela vyhověl, rozhodnutí okresního soudu změnil toliko ve formulaci smlouvy a výši dosud neuspokojeného nároku.1.
2. Proti rozsudku krajského soudu co do výroku I brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro nesoulad napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolatelka avizuje odklon odvolacího soudu od judikatury při řešení otázky, zda je způsobilým důkazem znalecký posudek vypracovaný vyloučeným znalcem, k níž uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013. Žalovaná tvrdí, že lze důvodně pochybovat o nepodjatosti znalce Ing. O., neboť figuruje ve spolku nazvaném Sdružení pozemkových restituentů, o. s., jehož cílem je zajistit klientům maximální výnos z jejich oprávněného nároku, a jestliže z posudku daného znalce soudy nižších stupňů vyšly, zprotivily se uvedené judikatuře. Jako druhou předestírá otázku, zda má výrok rozsudku o nahrazení projevu vůle obsahovat též určení aktuální výše neuspokojeného nároku restituenta, v níž se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020.
3. K podanému mimořádnému opravnému prostředku se vyjádřil žalobce, jenž s ním nesouhlasí. Upozorňuje, že otázka (ne)podjatosti Ing. O. již byla dovolacím soudem řešena v obdobném sporu vedeném mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou. V usnesení ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3422/2023, Nejvyšší soud aproboval závěr, že samotné zapojení znalce do činnosti subjektu zabývajícího se uspokojováním restitučních nároků nezakládá pochybnosti o jeho nepodjatosti. Za zcela nedůvodné považuje žalobce tvrzení žalované ohledně nevhodnosti uvedení výše nároku ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud daný mimořádný opravný prostředek jako nepřípustný odmítl, případně jej zamítl.
4. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
5. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání však není přípustné.
8. První otázku dovolatelka formuluje jako: zda je znalecký posudek vypracovaný znalcem, o jehož nepodjatosti lze mít důvodnou pochybnost, způsobilým důkazem, na niž vskutku odpovídá ustálená rozhodovací praxe záporně. Žalovaná však přehlíží, že svou argumentaci staví na odlišných zjištěních, než k nimž dospěly soudy obou stupňů, dle kterých o nepodjatosti znalce Ing. O. v nynější věci není pochyb.
9. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, jestliže je podle § 18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (a též podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 17 o. s. ř.) důvod pochybovat o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, případně k orgánům provádějícím řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. 32 Cdo 3443/2019, uveřejněný pod č. 33/2022 Sb. rozh. obč.). V případě důvodu (předpokladu) pro případné vyloučení znalce, který spočívá v poměru k účastníkům nebo k jejich zástupcům, může být takový poměr založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň lze v konkrétním případě postavit vztah přátelský, či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu může připadat i vztah ekonomické závislosti nebo podle okolností i vztah vyplývající z faktu zařazení do organizační struktury účastníka (k tomu viz z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2277/2000, nebo jeho usnesení ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 440/2020). Pochybnost o nepodjatosti znalce však nemůže založit samotná okolnost, že ve znaleckém posudku zaujal na věc odborný názor, který byl odlišný od názoru některého z účastníků řízení a vyzněl v neprospěch tohoto účastníka (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014). K vyloučení znalce lze dospět teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2254/2024).1.
2. Jak plyne z výše uvedeného, aby byla dotčena nepodjatost znalce, musí být tvrzeny a prokázány okolnosti nasvědčující mimořádnému vztahu znalce k věci, účastníkům či jejich zástupcům. V nynějším případě však tento požadavek nebyl naplněn, žalovaná netvrdila, ba neprokázala, že by mezi znalcem a řečeným spolkem (resp. jeho představiteli) existoval vztah osobní povahy znemožňující Ing. O. provést nezávisle a nestranně odborné posouzení. Žalovaná i v mimořádném opravném prostředku toliko opakuje svou argumentaci ohledně propojení výše zmíněných osob dovozeného pouze ze zapojení znalce a zástupkyně žalobce do činnosti subjektu zabývajícího se uspokojováním či vykupováním restitučních nároků oprávněných person.
3. Ke shodným závěrům o zapojení znalce do spolku Sdružení pozemkových restituentů, o. s., ostatně dospěly soudu obou stupňů i dovolací soud též v jiném obdobném sporu původní restituentky a žalované, jenž vyústil v žalobcem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3422/2023.
4. Ani druhá dovolatelkou nastolená otázka není zjevně s to založit přípustnost dovolání. Žádné zákonné ustanovení ani judikatura nezapovídá soudu, aby vtělil do výroku rozhodnutí o nahrazení projevu vůle i informaci o aktuální výši neuspokojeného restitučního nároku, nadto je třeba zdůraznit, že daný údaj představuje v tomto případě toliko součást textu smlouvy o převodu pozemků. Jak vyjádřil dovolací soud například v rozsudku ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, výše nároku je pro řízení o nahrazení projevu vůle toliko předběžnou otázkou, jejíž řešení, byť by bylo formálně technicky součástí výroku rozhodnutí, není pro soudy v dalších řízeních závazné. Jakkoliv lze polemizovat nad praktičností řešení zvoleného odvolacím soudem, jak činí dovolatelka, zcela jistě nejde o řešení chybné, jež by mělo za následek nutnost revize rozsudku krajského soudu. Ani dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3078/2020 ostatně nezapovídá, aby soud v textu výroku rozhodnutí výši nároku uvedl, toliko upřesňuje, že jde o otázku předběžnou, jejímž řešením nejsou soudy v dalších řízeních vázány.
5. Pro shora vylíčené tedy dovolání zjevně nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
6. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobce patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 10.580 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.346,30 Kč. 1.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu