Plný text
28 Cdo 1867/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Ing. P. K., b) Ing. J. K., obou zastoupených JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem [adresa] a, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy, se sídlem v [adresa] zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., se sídlem [adresa] o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 316/2008, o dovolání vedlejšího účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015, č. j. 55 Co 236/2015-379, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejší účastník podal dovolání proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 15 C 316/2008-359, kterým byla zamítnuta námitka místní nepříslušnosti vznesená vedlejším účastníkem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodující pro tento dovolací přezkum.
V rámci úpravy dovolacího řízení stanoví § 240 odst. 1 o. s. ř., že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) toliko účastník řízení. Pravidlo uvedené v § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky přímo nedopadá, nýbrž je toto právo upraveno samostatně v rámci úpravy jednotlivých opravných prostředků. Možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a legitimaci k podání žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost řeší § 231 odst. 1 o. s. ř.; o oprávnění podat dovolání zákon mlčí (nezakládá je). Z uvedeného soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.1908) dovozuje, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není (nejde-li o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod č. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci vedlejší účastník dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu, v němž se o nákladech řízení nerozhoduje, a je tedy zřejmé, že dovolání podala osoba, která k tomu oprávněna není. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako podané osobou k němu neoprávněnou (§ 243c odst. 3, § 218 písm. b/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou pak soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem; § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.