Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnutoKategorie D - omezený významObčanské

Ústavní stížnost I. ÚS 3269/13 (podána 28. 10. 2013): odmítnuto (usnesení ze dne 4. 3. 2014).

Spisová značka

28 Cdo 1920/2013

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 26. 8. 2013Zpravodaj: JUDr. Josef RakovskýECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1920.2013.1
Další údaje
Předmět řízení: Žaloba určovacíSenát: JUDr. Josefa Rakovského (předseda), Mgr. Zdeňka Sajdla, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., Mgr. Martinem Elgerem

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

28 Cdo 1920/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky E. V., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, Praha 1, Vodičkova 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 64 Co 127/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 257/2008 (žalobkyně E. V., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, [PSČ obec] 1, Vodičkova 30, proti žalované 1. J. T., a 2. JUDr. L. K., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 257/2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2010, č. j. 38 C 257/2008-91. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se určení, že žalobkyně i původní žalovaná O. N. jsou spoluvlastnicemi (každá v podílu 1/9) pozemků parc. č. [parcela] (o výměře 5.059 m2) a parc. č. [parcela] (o výměře 639 m2) v katastrální území Š. (obec Hlavní město Praha), zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha) na listu vlastnictví č. [LV] pro katastrální území Š. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 65.400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 64 Co 127/2011-128. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2010, č. j. 38 C 257/2008-91, potvrzen ve výroku o věci samé, zatím co ve výroku o nákladech řízení byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu těchto nákladů 20.900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek (včetně jemu předcházejícího řízení) podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu, doplnil částečně dokazování, ale dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci podala žalobkyně žalobu o určení vlastnického práva k podílům na sporných nemovitostech poté, když Pozemkový úřad Praha rozhodl záporně o restitučním nároku žalobkyně a původní žalované O. N. a odkázal žalobkyni E. V. na občanské soudní řízení s tím, že v žalobě žalobkyně uváděné dvě devítiny sporných pozemků byly vydány žalované O. N. na základě dohody o vydání věci, která byla uzavřena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a žalovaná O. N. byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník tohoto podílu (2/9) na nemovitostech uváděných v žalobě žalobkyně. Žalobkyně E. V. svou žalobou nenapadla rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha žalobním návrhem ve smyslu ustanovení § 246 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž „jako jedna z oprávněných osob se domáhala uspokojení svého nároku vůči žalované O. N., jíž byly věci podle restitučního předpisu vydány“. Žalobkyně v řízení netvrdila, uváděl odvolací soud, že by tu došlo k pravomocnému rozhodnutí správního orgánu v její prospěch ani také netvrdila, že by s ní byla uzavřena dohoda o vydání věcí (podílů na nemovitostech). Odvolací soud však zároveň poukázal na to, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo pod sp. zn. 24 C 165/2008 napadeno žalobou podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu totéž rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha, přičemž účastníkem tohoto soudního řízení byla i E. V. (jak to vyplývá i z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2010, sp. zn. 24 Co 251/2010, jež bylo v tomto řízení vydáno), takže nynější žalobkyně E. V. tu měla možnost dosáhnout uspokojení svého restitučního nároku, dovozoval odvolací soud.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl správně za to, že žalobkyní požadované určení vlastnického práva „není podloženo žádným vlastnickým titulem“, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2010, č. j. 38 C 257/2008-91 Obvodního soudu pro Prahu 4, potvrzen ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 22. 12. 2011 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 21. 2. 2012 na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

Dovolatelka nejprve poukazovala na to, že původní žalovaná O. N. zemřela, tedy po vydání a doručení původního rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 12. 2012 (sp. zn. 64 Co 127/2011 Městského soudu v Praze).

Dovolatelka E. V. ve svém dovolání především vytýkala, že podle jejího názoru odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2011 přehlédl, že v této právní věci byl předcházejícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 64 Co 429/2009, změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 5. 2009, č. j. 38 Co 257/2008-38, a věc byla soudu prvního stupně vrácena s pokynem, jak dále ve věci postupovat, a byl odvolacím soudem vysloven k tomu závazný právní názor, takže tu šlo o případ, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2010, kterým tento soud rozhodl ve věci jinak než v předchozím rozsudku ze dne 25. 5. 2009, č. j. 38 C 257/2008-38, takže dovolání je tu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a nejde tu o případ, který má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jak to uvedl odvolací soud v poučení v závěru svého rozsudku ze dne 10. 11. 2011.

Uvedená dovolatelka poukazovala na to, že v tomto řízení již dne 24. 6. 2010 podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na připuštění změny žaloby podle ustanovení § 95 občanského soudního řádu (a to tak, aby žalované O. N. byla uložena povinnost vydat žalobkyni E. V. spoluvlastnický podíl, o velikosti jedné devítiny, pozemku parc. č. [parcela], o výměře 639 m2, v katastrální území Š. Soud prvního stupně však usnesením z 25. 11. 2010 zamítl uvedený návrh na připuštění změny žaloby; v tomto postupu soudu prvního stupně (který nebyl napraven ani odvolacím soudem) spatřuje žalobkyně vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Soud tu totiž pak vlastně rozhodoval o jiném návrhu, než jaký žalobkyně uplatňovala, přičemž „výsledky dosavadního řízení byly plně použitelné pro rozhodnutí o změněném návrhu, žalobkyně nenavrhovala jiné důkazy a netvrdila jiné nové skutečnosti“.

Dovolatelka dále vytýkala, že v tomto řízení mělo být nejprve vyjasněno, zda žaloba, kterou podle žalobkyně E. V., neměla být považována za žalobu podle páté části občanského soudního řádu, zvláště za situace, kdy z textu žaloby bylo patrno, že je podána v reakci na rozhodnutí pozemkového úřadu, respektive soudy měly žalobkyni vyzvat, aby odstranila vady svého podání, které bránily projednání její žaloby ve smyslu páté části občanského soudního řádu; to však soudy neučinily a věc posuzovaly podle právní úpravy obsažené v třetí části občanského soudního řádu bez vyjasnění toto otázky; v tom spatřuje dovolatelka další vadu tohoto řízení.

V usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2013, č. j. 38 C 257/2008-131 (které nabylo právní moci dne 25. 5. 2013) bylo rozhodnuto, že „v řízení se pokračuje s právními nástupci dosavadní žalované O. N., zemřelé, naposledy bytem v P., V., a těmito právními nástupci zemřelé původní žalované jsou její dědici: 1. J. T., P., Z., a 2. JUDr. L. K., P., S. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Přípustnost dovolání dovolatelky E. V. bylo tu třeba (vzhledem k dříve vydanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 5. 2009, č. j. 38 C 257/2008-38, dále ke zrušujícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 64 Co 429/2009, a vzhledem k potom vydanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2010, č. j. 38 C 257/2008-91) posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (srov. nyní novelizované ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.) podle něhož bylo dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Dovolání dovolatelky bylo tedy přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními § 4 odst. 1 a § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. (o oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, a o oprávnění pozemkového úřadu odkázat oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud) i v souvislosti s ustanovení § 95 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, podle nichž soud v občanském soudním řízení nepřipustí změnu návrhu, jestliže výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení o nepřipuštění změny návrhu).

V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy, zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, a s ustanoveními zákona č. 87/[PSČ obec]., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo /22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č.477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným“.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam v katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku zejména v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) bez přihlížení i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány. Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že její přípustné dovolání je také dovoláním důvodným a že by rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 11. 2011 (sp. zn. 64 Co 127/2011 Městského soudu v Praze) byl nesprávný tak, že by bylo na místě jej zrušit.

Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu (platných do 31. 12. 2012 a použitelných tu ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelky, které bylo sice přípustné, ale nebylo možné jej přesvědčivě shledat i dovoláním důvodným.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. srpna 2013 JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací