Plný text
28 Cdo 1927/2026-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: ASKOLD, s. r. o., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupená Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: RegioJet a. s., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupená JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 697 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 226/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2026, č. j. 74 Co 18/2025-394, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 297,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Hrouzka, advokáta se sídlem [adresa] .
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení pohledávky z titulu paušální odměny z ústně uzavřené smlouvy o poradenské činnosti v oblasti účetnictví za měsíce květen až září 2023, vyúčtované žalované fakturami č. FV2300090, FV2300097, FV2300135, FV2300143 a FV2300175, spolu se zákonnými úroky z prodlení.
2. Rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 112 C 226/2023-234, Městský soud v Brně (soud prvního stupně) uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 139 150 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 556 600 Kč s tam uvedeným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Rozsudkem ze dne 25. 2. 2026, č. j. 74 Co 18/2025-394, Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvoláním napadených výrocích II a III (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Přítomný spor se týkal odměny za dlouhodobou spolupráci při zajišťování účetních a poradenských služeb. Soudy uzavřely, že mezi stranami sice existovala platně uzavřená ústní smlouva, jejíž obsah zahrnoval závazek k poskytování poradenství k „IFRS“ (přechodu na mezinárodní účetní standardy), přípravu podkladů pro audit i praktické vedení účtárny. Spolupráce však byla později ze strany žalované ukončena, žalobkyně žádné služby žalované již ani neposkytovala, a i proto jí ani nevznikl nárok na paušální odměnu za další měsíce. Žalobě bylo vyhověno jen částečně, a to ohledně odměny za období před ukončením spolupráce.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu – v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby – podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek hmotného práva, které v daných souvislostech nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálených „metodických východisek dovolacího soudu“. Žalobkyně předkládá k posouzení otázky:
[1] Lze u nepojmenované smíšené smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, jejímž předmětem je opakovaná odborná činnost za pravidelnou měsíční odměnu, bez dalšího aplikovat právní režim příkazní smlouvy, aniž soud nejprve vyhodnotí, zda příkazní režim skutečně odpovídá povaze a účelu celého smluvního vztahu, případně zda vůbec existuje jeden převažující smluvní typ?
[2] V případě, že by bylo možné některé složky nepojmenované smíšené smlouvy podřadit pod příkazní režim, lze ustanovení § 2443 o. z. o odvolání příkazu aplikovat tak, že způsobí okamžitý zánik celého smluvního vztahu, který obsahuje i jiné podstatné složky, zejména prvky smlouvy o dílo a dlouhodobé opakované odborné plnění za pravidelnou měsíční odměnu, a současně tím vyloučí výpovědní režim podle § 1999 o. z.?
[3] Může objednatel odmítnout zaplacení sjednané měsíční odměny s odkazem na neposkytování plnění nebo nesplnění podmínky osobní přítomnosti poskytovatele, jestliže splnění této podmínky sám znemožnil odebráním přístupů, pracovních prostředků a možnosti vstupu do místa výkonu činnosti?
6. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.
7. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. První dovolatelkou formulovaná otázka přípustnost dovolání nemůže založit, neboť stojí na jiném skutkovém základu oproti tomu, k němuž na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud. Pro jeho rozhodnutí bylo významné (určující) skutkové zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byl sjednán závazek žalobkyně provádět pro žalovanou činnost potřebnou k tomu, aby se zaměstnanci žalované naučili vést účetnictví dle IFRS, připravovat podklady pro auditory, kdy určená osoba měla za žalobkyni manažersky (fakticky) vést účtárnu (řídit činnost zaměstnanců účtárny, resp. vykonávat dozor nad jejich činností). Závazek byl sjednán na dobu neurčitou. Závěr o tom, že žalobkyní a žalovanou bylo ujednáno, že nárok na zaplacení odměny se odvíjí od žalobkyní provedených prací a jejich rozsahu (nejedná se o odměnu za dokončení díla či paušální částku za měsíce trvání smluvního vztahu), je primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním účinně zpochybněn (vady skutkových zjištění nepředstavují naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žaloba byla zamítnuta primárně nikoli z důvodu zániku závazku ze smlouvy ke dni 31. 5. 2023, ale z důvodu, že žalobkyně po 31. 5. 2023 neprováděla pro žalovanou dojednané činnosti, což nebylo mezi účastníky řízení sporné, tedy neplnila závazek a nárok na odměnu jí tudíž nevznikl.
13. Argumentace dovolatelky o důvodnosti uplatněného nároku na zaplacení (paušální měsíční) odměny je založena na jejím vlastním výkladu právního jednání (smlouvy), resp. jejím prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje samotný výsledek výkladu smlouvy provedeného soudy nižšího stupně v souzené věci (na základě skutkového stavu v ní zjištěného). Přitom současně pomíjí, že současná právní úprava (srov. § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“) jako základní hledisko pro výklad právního jednání stanoví skutečnou vůli (úmysl) jednajícího a opouští důraz na formální hledisko projevu vůle. Každý projev vůle – výslovný nebo konkludentní – se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 4/2019, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019). Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 82/2025, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024). Dovolatelka v dovolání toliko tvrdí, že odvolací soud odhlédl od obsahu právních jednání stran, od jejich projevené vůle a od toho, jak samy se smluvním vztahem nakládaly, a tím nedostál ústavním požadavkům výkladu právních jednání ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 3168/16; z důvodů rozhodnutí (ovšem ani z obsahu spisu) se takový defekt nepodává.
14. Druhou kladenou otázkou pak dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu stran možnosti ukončit nepojmenovanou smíšenou smlouvu, obsahující mimo jiné prvky smlouvy příkazní, odvoláním příkazu ve smyslu § 2443 o. z., potažmo závěr o zániku závazku (k 31. 5. 2023) uvedeným způsobem. Ovšem ani tato otázka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním úspěšně zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nelze (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V přítomné věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (primárně) již na závěru, že vznik nároku na odměnu byl vázán na smlouvami definovanou konkrétní činnost žalobkyně (obstarávat pro žalovanou určité činnosti), při současném zjištění, že za část žalobou vymezeného období žalobkyně smlouvou definovanou činnost nevyvíjela (ergo ji pak nenáležela ani odměna). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (otázky řádného ukončení smluvního vztahu odvoláním příkazu, resp. výpovědí žalované) za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
15. Pro odlišný skutkový základ věci i jinak vymezený předmět řízení (jenž není stavěn na případném porušení smluvních povinností ze strany žalované, nýbrž je uplatňován nárok na peněžité plnění z účastníky uzavřené smlouvy, podmíněný výkonem tam definovaných činností) přípustnost dovolání nezakládá ani třetí formulovaná otázka vztahující se k důsledkům případného prodlení věřitele.
16. Namítá-li dovolatelka, že je rozhodnutí nedostatečně odůvodněné a metodologicky vadné, přehlíží, že ani vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud (jen) v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Nadto pak rozhodnutí odvolacího soudu vytýkaným defektem ani netrpí; z jeho odůvodnění je zřejmé, proč bylo soudem právě takto rozhodnuto (jaké skutečnosti měl soud za prokázané a na základě kterých důkazů, jaký závěr učinil o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; případné dílčí deficity odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). K tomu lze připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, nebudují-li soudy vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
17. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není (není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
18. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco žalovanou v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 10 540 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 307,90 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu