Plný text
28 Cdo 1978/2026-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Prahy, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 400/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2026, č. j. 70 Co 327/2025-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 8 C 400/2024-56, Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. [parcela] v katastrálním území [k.ú.] (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K žalobcem podanému odvolání Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 1. 2026, č. j. 70 Co 327/2025-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Rozhodováno bylo o žalobě na určení žalobcova vlastnického práva podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) ke spornému pozemku, o němž žalobce tvrdil, že do jeho vlastnictví přešel na základě rozhodnutí Ministerstva financí.
4. Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že žalobcem původně označené rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 9. 1992, č. j. 124/52 569/92, nemůže být titulem nabytí (přechodu) vlastnického práva k předmětnému pozemku, jestliže nebylo zjištěno (prokázáno), že právo hospodaření s předmětným pozemkem příslušelo rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně (rozpočtová organizace zřízená Národním výborem hl. m. Prahy, u níž zřizovatelská funkce přešla na hlavní město Prahu). Po doplnění dokazování (o důkazy označené již v řízení před soudem prvního stupně, k nimž soud prvního stupně pro odlišný náhled na identitu nároku nepřihlédl) pak odvolací soud neměl ani za prokázané, že předmětný pozemek patřil do okruhu pozemků přecházejících do vlastnictví žalobce na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 23. 12. 1993, č. j. 124/65 501/1993 (není zahrnut ve výčtu pozemků identifikovaných v příloze, na níž je odkazováno v označeném rozhodnutí). Až v odvolacím řízení žalobcem prvně uplatněná tvrzení o možném nabytí vlastnického práva jiným způsobem, podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., odvolací soud vyhodnotil jako uplatněné v rozporu s § 205a o. s. ř., a proto k nim nepřihlížel.
5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků (I a II) napadl žalobce (dále také jako „dovolatel“) dovoláním. Přípustnost dovolání – ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že rozsudek závisí i na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených; co do důvodu dovolání ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
6. Dovolatel namítá, že sporný pozemek přešel do jeho vlastnictví na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 9. 1992 nebo 23. 12. 1993. Odvolacímu soudu vytýká, že přikládal rozhodující význam přílohám těchto rozhodnutí, přestože podle něj měly pouze dodatečný evidenční charakter a nevyvolávaly právní účinky. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1590/2017 dovozuje, že na něj přešel veškerý nemovitý majetek státu, k němuž příslušelo právo hospodaření státnímu podniku Sady, lesy a zahradnictví. Dále namítá, že odvolací soud měl přechod vlastnictví posoudit také podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť již v žalobě tvrdil faktické hospodaření s pozemkem, které považuje za rozhodné a prokázané. Konečně namítá porušení legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces, jelikož jiný senát téhož soudu rozhodl v podle něj totožné věci odlišně, aniž odvolací soud svůj postup dostatečně odůvodnil.
7. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.
8. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. Dovolatelem formulované otázky stran přechodu majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. (lze-li odepřít účinky rozhodnutí Ministerstva financí vydanému podle § 5 zákona č. 172/1991 Sb. ve vztahu ke konkrétnímu majetku pouze proto, že nebyla dohledána jeho příloha obsahující označení tohoto majetku, přestože rozhodnutím měl při splnění zákonných podmínek přejít veškerý nemovitý majetek státu, k němuž příslušelo právo hospodaření dotčené organizaci; zda přechod vlastnického práva k nemovitosti podle § 5 zákona č. 172/1991 Sb. vyžaduje, aby byla nemovitost výslovně uvedena v příloze rozhodnutí Ministerstva financí, anebo zda postačuje splnění hmotněprávních podmínek zákona a existence rozhodnutí vztahujícího se k organizaci, jíž příslušelo právo hospodaření k dotčenému majetku; a zda určení konkrétního ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož měl majetek přejít na obec, představuje otázku skutkovou, nebo právní) přípustnost dovolání založit nemohou již proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci na jejich posouzení založeno není, a tedy ani z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. na jejich řešení nezávisí (a tudíž nemůže být v rozporu ani s dovolatelem citovanou judikaturou). Okolnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že byla pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.; srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013.
13. Co do argumentace rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 11. 9. 1992, č. j. 124/52 569/92 (jako tvrzeného titulu přechodu) sluší se připomenout, že žaloba zde nebyla zamítnuta proto, že se nepodařilo dohledat přílohu tohoto rozhodnutí, ale proto, že žalobce neprokázal, že právo hospodaření s předmětným pozemkem příslušelo rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně. V případě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 23. 12. 1993, č. j. 124/65 501/1993, pak nejde o situaci, kdy by se nepodařilo dohledat jeho přílohu (v níž byl by konkretizován rozsah movitých a nemovitých věcí přecházejících ze státního podniku Sady, lesy a zahradnictví do vlastnictví žalobce), ale rozhodnutí soudu spočívá na konkluzi, že v příloze k tomuto rozhodnutí předmětný pozemek – jako majetek přecházející na žalobce podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. – uveden není (závěr skutkový).
14. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepřezkoumával věcnou správnost obou rozhodnutí, ba ani neřešil otázku, jsou-li výše odkazovaná rozhodnutí nicotnými správními akty (že by snad dospěl ke konkluzi, že jde o paakty), naopak z nich vycházel jako z věcně správných (závazných) rozhodnutí, včetně toho, jakých nemovitostí se týkají. Již proto se dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepříčí závěrům vysloveným v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003. Nepřiléhavý je rovněž odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2977/2017, v němž byla řešena církevní právnickou osobou předestřená otázka, zda přechodu historického majetku církví, nacházejícího se ve vlastnictví státu, na obec ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., bránily blokační účinky ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.
15. Dovolateli v přítomné věci nepomáhají ani závěry odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017 (jímž byla řešena identická otázka jako v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2977/2017). Současně akcentované konkluze rozhodnutí o přechodu veškerého nemovitého majetku státu (s výjimkou pozemku p. č. 1086 v k. ú. [k.ú.]), k němuž náleželo právo hospodaření rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně, do žalobcova vlastnictví (na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 9. 1992, č. j. 124/52 569/92) nemohou vést k jinému nežli zamítavému rozhodnutí, nebylo-li zjištěno, že rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně příslušelo právo hospodaření i s předmětným pozemkem. Z rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 23. 12. 1993, č. j. 124/65 501/1993, pak přecházel na žalobce majetek, k němuž příslušelo právo hospodaření státnímu podniku Sady, lesy a zahradnictví – a to objekty veřejné zeleně, pozemky a věci movité, které byly blíže specifikovány v příloze rozhodnutí. Z formulace výroku posledně citovaného rozhodnutí je tak zřejmé, že na jeho základě nepřecházel veškerý majetek, k němuž příslušelo právo hospodaření státnímu podniku Sady, lesy a zahradnictví, ale toliko jím v příloze vymezený majetek. Tomu odpovídala i žádost žalobce a souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, které se týkaly pouze označené části majetku státního podniku Sady, lesy a zahradnictví. Také průvodní dopis Ministerstva financí ze dne 23. 12. 1993 výslovně hovoří o přechodu „požadované části“ majetku. Odvolací soud tedy nepostupoval přepjatě formalisticky ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2541/09, jestliže vycházel z výroku rozhodnutí Ministerstva financí, jeho přílohy a zjištěného skutkového stavu.
16. Důvodná není ani dovolací námitka, že odvolací soud měl přechod vlastnického práva posoudit podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Soud sice není vázán právní kvalifikací nároku a musí zjištěný skutkový stav podřadit odpovídající právní normě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2181/2006, rozsudek ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, a usnesení ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014). Uplatněný nárok však může posoudit jen na základě tvrzeného a prokázaného skutkového děje; umožňuje-li tento skutkový stav přiznat požadované plnění z jiného právního důvodu, nesmí žalobu pouze pro nesprávnou právní kvalifikaci zamítnout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 785/2009, a ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, či usnesení ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1234/2011). Žalobce však před soudem prvního stupně tvrdil pouze přechod vlastnického práva na základě rozhodnutí Ministerstva financí podle § 5 zákona č. 172/1991 Sb. Netvrdil ani neprokazoval, že mu ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření se sporným pozemkem, popřípadě že šlo o historický či přídělový majetek obce. Tvrzení o pozdější držbě a správě pozemku tento skutkový základ nenahrazují. Nová tvrzení a důkazní návrhy uplatněné až v odvolacím řízení pak odvolací soud vyhodnotil jako nepřípustné novoty podle § 205a o. s. ř.
17. Nepřiléhavý je proto také odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný pod č. 131/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tento nález se zabýval splněním podmínek přechodu majetku podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zatímco žalobce v nynější věci tvrdil a prokazoval přechod vlastnictví podle § 5 téhož zákona.
18. Obstát nemůže ani námitka porušení legitimního očekávání. To předpokládá stabilní rozhodovací praxi; ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně důvěru ve shodné rozhodnutí nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022, a usnesení ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1346/2023, a ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3500/2023). Kasační rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 13 Co 324/2025, se navíc týkalo skutkově odlišné věci. V ní nebyla dohledána příloha rozhodnutí Ministerstva financí a předmětem řízení byl pozemek parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.]. V nynější věci – jde-li o nemovitosti přecházející ze státního vlastnictví na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 23. 12. 1993, č. j. 124/65 501/1993 – byla příloha dohledána, avšak pozemek parc. č. [parcela] v ní uveden není. Odvolací soud proto nemusel dospět ke stejnému výsledku; odlišnost obou věcí dostatečně vysvětlil. Nedostal se tak do rozporu ani se závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17, ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1851/19, a ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17.
19. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
20. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do náhrady nákladů řízení, a ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, nelze než odkázat na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a v něm uvedenou výluku z přípustnosti dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu