Plný text
28 Cdo 2063/2026-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Alma insolvence v.o.s., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem v [adresa] jako likvidační správkyně pozůstalosti po J. J., zemřelém 23. 9. 2022, proti žalované D. J. P., zastoupené JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 2 850 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 331/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, č. j. 36 Co 420/2025-175, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2025, č. j. 15 C 331/2023-145, jímž se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2 850 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím.
2. Peněžitého plnění se žalobkyně domáhala coby likvidační správkyně pozůstalosti po označeném zůstaviteli s použitím tvrzení, že jde o částky vyplacené zůstavitelem žalované za trvání jejich manželství (v režimu oddělených jmění) bez adekvátního právního důvodu.
3. Na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy učinily závěr opačný, totiž že plnění byla podložena dohodou účastníků a sloužila k úhradě potřeb rodiny, společné domácnosti i samotného zůstavitele. Odvolací soud se tedy ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž pro platby existoval právní důvod a žalovaná se bezdůvodně neobohatila (ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). Ryze jen podpůrně pak dodal, že za daných okolností, do značené míry i specifických, by žalobu bylo lze označit i za projev zneužití práva, resp. jeho výkon, který odporuje dobrým mravům, jemuž nelze poskytnout právní ochranu.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolatelka zpochybňuje soudy učiněné posouzení právního důvodu poskytnutí prostředků, vylučujícího bezdůvodné obohacení. Prostřednictvím kladených otázek namítá, že právní důvod plnění je nutno řádně vymezit a právně posoudit, tedy specifikovat právní jednání a určit, jaká smlouva (smluvní typ) konkrétní vztah založila; přitom dovozuje rozpor napadeného rozhodnutí se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 432/2005. Za nesprávné považuje i posouzení žaloby jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy argumentujíc i společným zájmem věřitelů zůstavitele, kdy současně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 a sp. zn. 29 Cdo 4470/2015.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Předestřenými otázkami dovolatelka namítá rozpor napadeného rozhodnutí s dvěma okruhy judikatury Nejvyššího soudu. S ní ovšem napadené rozhodnutí v rozporu není.
11. K právnímu důvodu plateb a bezdůvodnému obohacení dovolatelka odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 432/2005, spolu s další na něj navazující judikaturou (citujíc pak zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3823/2015, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, sp. zn. 32 Cdo 4291/2018 a sp. zn. 28 Cdo 352/2024). Z odkazované judikatury vyplývá, že přitom nestačí pouze obecně konstatovat existenci právního důvodu plnění, ale je nutné jej skutkově konkretizovat a právně posoudit. Těmto závěrům se odvolací soud nezpronevěřil, ve svém rozhodnutí se neomezil na pouhé (blíže nespecifikované) konstatovaní existence právního poměru, ale vyšel i z konkrétních skutkových zjištění (o dohodě účastníků, účelu poskytnutí peněžních prostředků a jeho naplnění, a to i jde-li o uspokojování potřeb rodiny, rodinné domácnosti a zůstavitele samotného). Ani z dovolatelkou odkazované judikatury přitom nevyplývá, že by právní (spravedlivý) důvod plnění musel být nutně připínán toliko ke konkrétnímu, zvlášť upravenému smluvnímu typu, ale může jít i o smlouvu nepojmenovanou či o plnění zákonné povinnosti.
12. Ačkoliv dovolatelka ohlašuje a předkládané otázky formuluje jako otázky hmotného nebo procesního práva, jejich podstatou je zpochybnění zejména skutkových zjištění odvolacího soudu (o důvodech poskytnutého plnění a o jeho použití k určenému účelu). Dovolací přezkum je přitom v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Nad rámec lze dodat, že skutkový závěr odvolacího soudu v daném směru – navazující na provedené důkazy a jejich hodnocení – není ani zjevně nepřiměřený.
13. Konečně, otázky týkající se poměřování uplatněného práva korektivem dobrých mravů nemohou přípustnost dovolání založit již proto, že uvedený závěr zmiňuje odvolací soud ryze jen jako podpůrný (alternativní) a jeho rozhodnutí na něm založeno není, v situaci, kdy oba soudy – primárně – docházejí k závěru, že žalovaná nebyla bezdůvodně obohacena. Přičiněná poznámka o možném rozporu žaloby (uplatňování práva) s dobrými mravy není pro rozhodnutí určující a netřeba ji proto poměřovat ani konkluzemi dovolatelkou současně odkazované judikatury dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015), nadto se týkající konkursních poměrů a postavení konkursního (insolvenčního) správce.
14. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
15. Směřuje-li dovolání i proti výroku o náhradě nákladů řízení, v tomto rozsahu přípustné není již podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu