Plný text
28 Cdo 2136/2026-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) K. S. a b) D. S. Ch., oba zastoupeni JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: M. D., zastoupený JUDr. Pavlem Koukalem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 35 400 Kč s příslušenstvím a 23 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 155/2025, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. května 2026, č. j. 15 Co 41/2026-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2026, č. j. 15 Co 41/2026-180, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 12. 2025, č. j. 4 C 155/2025-105, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 35 400 Kč s příslušenstvím žalobci a) a 23 600 Kč s příslušenstvím žalobkyni b) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.
3. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ovšem dovolání, jehož přípustnost je hodnocena dle § 237 o. s. ř., není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
4. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je pak rozhodovací praxí setrvale interpretováno tak, že pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba za rozhodnou považovat sice výši peněžitého plnění, jež byla předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu v případě dovolání toho kterého dovolatele dotčen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod číslem 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2017/2024, ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1082/2024, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo záměrem zákonodárce, aby zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (účinným od 30. 9. 2017) byla zúžena možnost podání dovolání v bagatelních věcech, nikoli rozšířena.
5. V dané věci žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 35 400 Kč s příslušenstvím žalobci a) a 23 600 Kč s příslušenstvím žalobkyni b). Dovoláním dotčeným rozsudkem tedy bylo rozhodnuto o samostatných nárocích každého z žalobců, jejichž výše u žádného z nich nepřesahuje 50 000 Kč, přičemž toliko v rozsahu svých vznesených nároků může každý z dovolatelů uplatňovat své dovolání. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu vydanému v projednávané věci o vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v důsledku zasahování požárně nebezpečného prostoru stavby žalovaného do pozemku v podílovém spoluvlastnictví žalobců, nemající charakter sporu ze spotřebitelských smluv ani sporu pracovněprávního, tudíž ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
6. Napadají-li pak dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř).
8. Zcela nad rámec již uvedeného lze dodat, že věc byla za účasti žalobce a) a žalovaného v obdobných skutkových a právních poměrech dovolacím soudem již řešena, přičemž nárok žalobce a) uplatněný toliko za jiné období důvodným shledán nebyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 28 Cdo 109/2026, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2026, sp. zn. I. ÚS 1417/26).
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
10. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu