Plný text
28 Cdo 2205/2026-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. K., zastoupený JUDr. Barborou Martinkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: S. K., zastoupená Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 319/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. dubna 2026, č. j. 27 Co 67/2026-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 4. 2026, č. j. 27 Co 67/2026-74, potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 2. 2026, č. j. 27 C 319/2025-61, ve výrocích I a III, jimiž bylo zastaveno řízení o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
2. Proti usnesení odvolacího soudu žalobce podal dovolání. Předestřel otázku, zda projednání žaloby v posuzovaném případě brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. s. ř.“/). Argumentoval tím, že totožnost předmětu řízení vylučuje okolnost, že v předchozím soudním řízení o témže nároku nebylo uplatněno čestné prohlášení žalované předložené k důkazu v nyní projednávané věci. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3231/2023, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1736/2006, ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, a ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000.
3. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010). Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o totožném nároku, proto musí řízení, které u něho bylo zahájeno, zastavit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté totiž brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Uvedené vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097).
6. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá zásadně ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1214/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, a ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2577/2012). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, pak není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je přitom dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 303/2021, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015).
7. Odvolací soud se výše citované judikatuře nezpronevěřil. V předchozím řízení projednávaném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 15 C 251/2021 se totiž žalobce domáhal vůči žalované totožného nároku jako v nyní projednávané věci (určení, že je vlastníkem týchž nemovitých věcí), při shodném předmětu řízení (žalobce v obou řízeních odůvodňuje existenci svého vlastnického práva čestným prohlášením žalované), přičemž již v původním soudním řízení byla žaloba pravomocně zamítnuta z důvodu, že závazek žalované plynoucí z čestného prohlášení (předkládaného žalobcem) sám o sobě není způsobilý založit žalobcovo vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem. Odvolací soud tudíž v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že v nynějším řízení je projednávána stejná věc (týkající se totožného nároku, stejného předmětu řízení a týchž osob), o které bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 15 C 251/2021, a projednání věci tudíž brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Na uvedeném závěru v poměrech posuzované pře nemění ničeho okolnost, že žalobce v nynějším řízení nárok opírá o čestné prohlášení žalované (podobného obsahu jako v předcházejícím řízení) vystavené pozdějšího data, zvláště, došlo-li k jeho vyhotovení dříve (15. 11. 2010), než bylo předcházející soudní řízení vedené před soudem prvního stupně pod sp. zn. 15 C 251/2021 pravomocně skončeno. Případné nové důkazy, jež nebyly použity v původním řízení, mohou pak být za podmínek § 228 a násl. o. s. ř. důvodem obnovy řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3176/2023).
8. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nebyly.
9. Napadá-li dovolatel usnesení odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované, která se k dovolání nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu