28 Cdo 2290/2021

Plný text

28 Cdo 2290/2021-248

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: D. N. D., nar. XY, IČ XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem [adresa] o 143.421 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 178/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2020, č. j. 60 C 178/2018-145, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. 60 C 178/2018-145, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 143.421 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce se žalobou ze dne 30. 7. 2018 u shora označeného soudu domáhal uvedené sumy z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že žalovaný v období od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2016 užíval k podnikání jím vlastněný pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, obci XY (konkrétně stánkové místo XY). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl podnájemcem společnosti D. C., která měla se žalobcem uzavřenou nájemní smlouvu, jež však byla ukončena ke dni 31. 12. 2012 výpovědí ze strany žalobce, s čímž byl žalovaný dle tvrzení žalobce obeznámen. Společnost D. C. však dopisem ze dne 8. 11. 2012 rozporovala platnost a účinnost výpovědi z nájmu, předmětné nemovitosti nevyklidila a i po datu 31. 12. 2012 je užívala bez právního důvodu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2019, č. j. 5 C 104/2012-608, byla společnosti D. C. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 246.417.488 Kč s příslušenstvím a vyklidit i předat hlavnímu městu Praze vyklizené nemovitosti. Výši bezdůvodného obohacení za užívání stánkového místa potom stanovil Obvodní soud pro Prahu 4 podle znaleckého posudku částkou 5.000 Kč měsíčně. Na základě řečeného posoudil tedy soud prvního stupně žalovaný nárok coby bezdůvodné obohacení vzniklé využitím věci bez právního důvodu a uložil žalovanému povinnost k jeho vydání.

K odvolání žalovaného přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se odvolací soud také s jeho úsudkem o řádném ukončení nájemního i podnájemního vztahu a vzniku bezdůvodného obohacení ve shora uvedené výši. Jako nedůvodnou posoudil poté námitku promlčení vznesenou v doplnění odvolání, neb, odkazuje přitom na § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), k promlčení bezdůvodného obohacení vzniklého do konce roku 2013 nedošlo z důvodu jeho úhrady částkou, již složil žalovaný do soudní úschovy. Ve zbylé výši uplatněného práva posoudil odvolací soud běh promlčecí lhůty dle § 638 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), s tím, že k promlčení bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2014 rovněž nedošlo. Nadepsaný rozsudek obvodního soudu proto zcela potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí v celém jeho rozsahu žalovaný dovoláním, shledávaje je přípustným ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně především jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 366/2003, sp. zn. 33 Odo 654/2005, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017 a sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, při posuzování pasivní věcné legitimace žalovaného v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Dále dovolatel předkládá otázku plynutí subjektivní promlčecí lhůty dle § 629 odst. 1 o. z., přičemž uvádí, že soudy nižších instancí zohlednily pouze promlčecí lhůtu objektivní dle § 638 odst. 1 o. z., čímž se odchýlily zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2892/2012 či sp. zn. 28 Cdo 3166/2009. Dovolatel rovněž namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, především ohledně faktického užívání nemovitých věcí žalobce a spotřebě energií a služeb žalovaným. Z naznačených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudky soudů nižších stupňů a navrhl odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jakož i podle čl. II bodu 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze pokládat za přípustné, neboť odvolací soud v určitých aspektech svého právního posouzení, jež se týkají majetkového prospěchu vzniklého od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2016, zcela nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při posuzování pasivní legitimace žalovaného a v otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Jelikož ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku užívání výše uvedené nemovitosti docházelo jak před, tak i po 1. lednu 2014 (v době od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2016), řídí se práva a povinnosti vyplývající z tohoto bezdůvodného obohacení zčásti zákonem č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, a zčásti zákonem č. 89/2012 Sb. (o. z.), jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2016 (viz § 3028 o. z. a například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018).

Judikatura dovolacího soudu je ukotvena v závěru, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., respektive ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je i stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, i ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. jsou uvedené závěry použitelné i v poměrech tohoto právního předpisu s výhradou, že popisované situace již nelze podřazovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu, ale je nutné je kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, nebo ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020). Rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zdůrazňovala, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3382/2014, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017). V poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se však předestřené závěry neuplatní bezezbytku, neboť dle § 2994 o. z. platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Vlastník věci tedy může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě, nebyla-li v dobré víře (viz z recentní judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021).

V kontextu projednávaného případu je zapotřebí aplikovat § 2994 o. z., neboť tento dle svého smyslu dopadá nejen na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcí disponentovi již v době přenechání nesvědčilo, ale i na situace, v nichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl, avšak toto právo posléze zaniklo, přičemž disponentem založený titul, na základě něhož faktický uživatel s věcí hospodařil, současně pozbyl účinků (typicky skončení podnájemního vztahu při zániku nájmu). Podstatné je, že se užívání věci faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li konečný uživatel v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči uživateli právo na náhradu. Skončil-li tedy nájemní poměr mezi žalobcem a společností D. C. k 31. 12. 2012 a stejně tak od něj odvozený podnájemní vztah s žalovaným, bude po tomto datu v případě pokračujícího užívání nemovitosti povinen k vydání bezdůvodného obohacení žalovaný jen za situace, nebyl-li v dobré víře ohledně trvání předmětného nájemního vztahu. Postrádají-li však rozhodnutí soudů nižších stupňů zcela posouzení dobré víry žalovaného (§ 7 o. z.), nemohou závěry o jeho pasivní věcné legitimaci k zaplacení předmětné částky obstát.

Opodstatnění je možno přiznat rovněž výtkám dovolatele týkajícím se posouzení běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení. Judikatura dovolacího soudu se totiž konstantně hlásí k názoru, podle něhož je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020).

Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. pod číslem 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Dle § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 o. z. je pak subjektivní lhůta nově stanovena v délce tří let (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021). Objektivní promlčecí lhůta u práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 638 o. z.) počíná přitom plynout již okamžikem, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, přičemž tato objektivní lhůta trvá po dobu deseti, respektive patnácti let (v případě úmyslného obohacení).

V daném případě odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval toliko § 638 odst. 1 o. z. pojednávající o objektivní promlčecí lhůtě, zcela však pominul běh promlčecí lhůty subjektivní (§ 629 odst. 1 o. z.), která, jak je uvedeno výše, začíná nabytím vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. Nezabýval-li se odvolací soud vůbec možností, že by právo mohl být promlčené uplynutím subjektivní promlčecí lhůty, je jeho závěr v tomto směru přinejmenším předčasný. S odvolacím soudem však lze souhlasit, že bylo-li právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého za období 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 uspokojeno, nemohlo k jeho promlčení dojít.

Přípustnost dovolání však nemůže založit mínění dovolatele o údajném rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zde je namístě připomenout, že napadá-li dovolatel samotné hodnocení důkazů realizované odvolacím soudem v duchu zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř., vznáší tak svým charakterem námitky skutkové, přehlížeje, že jde o polemiku se skutkovými úsudky soudů nižších stupňů, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán. V poměrech od 1. 1. 2013 nadto dovolatel nemá k dispozici žádný dovolací důvod, jímž by mohl brojit vůči hodnocení důkazů soudem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

Vzhledem ke shora uvedenému pokládá Nejvyšší soud dovolání žalovaného v mezích jím předestřené argumentace za důvodné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež přistoupil v intencích § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudků městského soudu i soudu obvodního, jehož rozhodnutí spočívá na tomtéž úsudku o pasivní věcné legitimaci žalovaného, a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 2. 2022

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu

Plný text

28 Cdo 2290/2021-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému D. N. D., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 143.421 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v Praze 4 pod sp. zn. 60 C 178/2018, o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, takto:

I. Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, se v části výroku I., jíž ve výroku o věci samé co do částky 126.621 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 126.621 Kč ode dne 31. července 2018 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2020, č. j. 60 C 178/2018-145, a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.

II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, v části výroku I., jíž ve výroku o věci samé co do částky 16.800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16.800 Kč ode dne 31. července 2018 do zaplacení potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2020, č. j. 60 C 178/2018-145, se zamítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 24. 11. 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2020, č. j. 60 C 178/2018-145 [kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 143.421 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 143.421 Kč ode dne 31. 7. 2018 do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení částku 50.490 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.)], a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 17.327,20 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).

Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalovaný včasným dovoláním, jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř. k vyřešení otázek hmotného práva, „zda je dán nárok vlastníka nemovité věci na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jejím užíváním vůči jejímu faktickému uživateli za období od skončení nájmu do vyklizení a předání (vrácení) této nemovité věci jejím dřívějším nájemcem“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a „otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacením, resp. počátku běhu promlčecí lhůty a její délky“, kterou odvolací soud posoudil nejen v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ale „především s platnou právní úpravou“, neboť nevzal v potaz existenci subjektivní promlčecí lhůty; v dovolání dovolatel též poukázal na „extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť by mu jeho neprodleným výkonem byla způsobena újma na jeho právech.

Žalobce se k návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyjádřil.

Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.

V usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, Nejvyšší soud shrnul, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny kumulativně, to, že: 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné, přípustné subjektivně i objektivně, 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).

Dovolání žalovaného směřující proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, jíž ve výroku o věci samé co do částky 126.621 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 126.621 Kč ode dne 31. 7. 2018 do zaplacení, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2020, č. j. 60 C 178/2018-145, nemá vady, bylo podáno včas a je v tomto rozsahu subjektivně i objektivně přípustné.

Závažnost újmy, která dovolateli hrozí na jeho právech neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí, se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele. O tom, že dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze uvažovat tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání v uvedeném rozsahu bude úspěšné. Je přitom zřejmé, že dovolateli případným výkonem rozhodnutí (exekucí) ve specifikované části, tj. ohledně částky 126.621 Kč s příslušenstvím (představující náhradu za bezdůvodné obohacení, jež měl žalovaný na úkor žalobce získat bezesmluvním užíváním prodejního místa Z 627 v areálu Pražské tržnice v období od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2016), a v žalobci přisouzené náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, hrozí závažná újma na jeho právech, a to s ohledem na výši přiznaného nároku, neboť ztráta uvedené částky by významně zasáhla do jeho osobních a sociálních poměrů, a mohla by způsobit ohrožení řádné výživy jeho nezletilých dětí. Odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve výše specifikované části se nedotkne právních poměrů třetích osob.

Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to do doby právní moci rozhodnutí o dovolání.

V části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, jíž ve výroku o věci samé co do částky 16.800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky ode dne 31. 7. 2018 do zaplacení (uplatněné žalobcem na základě nezaplacených faktur za elektrickou energii) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2020, č. j. 60 C 178/2018-145, však dovolání nelze mít za objektivně přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro nedosažení bagatelního limitu 50.000 Kč. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 9. 2021

JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu