Plný text
28 Cdo 242/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR se sídlem v [adresa] náhradu ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 30 C 125/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2002, č. j. 20 Co 278/2002-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem výše označeným rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2001, č. j. 30 C 125/98-108, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60.000,- Kč s přísl., opřená o § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odmítl v něm výkladové spojování svého nároku se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a dovodil, že mu za stavu, kdy nyní požaduje náhradu za movité věci sloužící obchodu a bydlení (byť by součástí majetku, odňatého státem, byla nemovitost), tento nárok podle restitučního předpisu oprávněně vznikl. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná strana se k dovolání nevyjádřila.
Dovolatel podal dovolání včas, splnil požadavek povinného zastoupení advokátem a dovolání je řádně odůvodněno. S ohledem na absenci zjevné i skryté diformity rozsudků nižších instancí však musel dovolací soud nejprve přezkoumat, zda je dovolání přípustné; v úvahu přicházela jen přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
Úvaha o přípustnosti dovolání však nevedla k závěru, který by byl pro dovolatele příznivý.
Jednorázová finanční náhrada podle § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., kterou dovolatel v řízení před nižšími instancemi požadoval, přísluší oprávněné osobě v případě předchozího propadnutí majetku státu v trestním řízení – zrušeného zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci -, avšak tehdy, jestliže součástí majetku nebyla nemovitost.
Majetek žalobcova strýce a jeho manželky propadl státu v roce 1953 na základě odsouzení F. D. podle zákona č. 231/1948 Sb.; oba D. byli rehabilitováni rozhodnutím Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 Rt 59/93. Jmenovaným však propadly nejen věci movité, ale i dům č. p. [č.p.] na pozemku parc. č. [parcela] a dále role par. č. 1010, vše v k. ú. V. Žalobce neučinil posledně vypočtené nemovitosti předmětem žalobního návrhu; ze zjištění nižších instancí (str. 3 nahoře v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) ovšem vyplývá, že v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. byl již původní dům zbourán a na jeho místě postaven rodinný dům.
Byly-li tedy nemovitosti součástí státu propadlého majetku, mohl žalobce uplatnit nárok na finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (za nemovitost, kterou „nelze vydat“, srov. též Rc 37/96), eventuálně na náhradu naturální či finanční podle § 11 a § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. To však neučinil a výslovně uplatnil nárok jiný opřený o jiná skutková tvrzení, aniž by v průběhu řízení jakkoli změnil žalobu.
Vůči žalobci zamítavé hmotněprávní posouzení věci, jak je provedl odvolací soud, je tedy v souladu s relevantními restitučními předpisy i konstantní judikaturou. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než žalobcovo dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalované nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. září 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu