Plný text
28 Cdo 2476/2026-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. M. B.-D., zastoupeného Mgr. Josefem Jašíčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] a, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 164/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2026, č. j. 13 Co 52/2026-417, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 5 263,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Jašíčka, advokáta se sídlem [adresa] .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2026, č. j. 13 Co 52/2026-417, Krajský soud v Plzni (odvolací soud) potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih (soud prvního stupně) ze dne 15. 12. 2025, č. j. 6 C 164/2024-310, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobcem (oprávněnou osobou, nabývajícím) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Rozhodnuto bylo o žalobcem uplatněném nároku na převod jiného (náhradního) zemědělského pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, odvozovaném od (dvou) rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. 10. 2000, č. j. PÚ 5290/92, a ze dne 26. 3. 2001, č. j. PÚ 5274/92, týkajících se požadavku na vydání tam blíže označených pozemků ležících v katastrálním území XY, které nebylo lze vydat pro překážku zastavěnosti a za něž přísluší oprávněné osobě náhrada ve formě náhradního pozemku.
3. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobce coby oprávněné osoby (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), a že odňaté (pro zákonnou překážku nevydané) pozemky v katastrálním území XY jest ocenit – na základě znalkyní podaného posudku – podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 cit. vyhlášky). Podle soudy současně přijatého závěru žalobci přiřknutý náhradní pozemek není k danému účelu nevhodný (z vlastnictví státu nepřevoditelný) a jeho cena nepřevyšuje výši do řízení vneseného restitučního nároku.
4. Dovoláním napadá žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I. Konkrétní hlediska přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 občanského soudního řádu) dovolatelka připíná k řešení otázky ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, potažmo hodnoty restitučního nároku (majíc za to, že odňaté a nevydané pozemky odvolací soud – v rozporu s jí odkazovanou judikaturou dovolacího soudu – nesprávně ocenil jako pozemky stavební a že při oceňování pozemků neaplikoval srážky z ceny podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“).
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.
6. V situaci, kdy dovolání nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustnost dovolání třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. V dovoláním dotčeném výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I, kterým byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu tam označeného pozemku (jako náhradního, k uspokojení žalobcem uplatňovaného restitučního nároku), Nejvyšší soud shledává odvolacím soudem učiněné právní posouzení – jde-li o dovoláním vytčené právní otázky – souladným s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jak bude rozvedeno níže), aniž by byly dány důvody k jinému posouzení těchto v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených otázek (což sebou nese i závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.).
10. K otázce kvantifikace restitučního nároku (ve vazbě na ocenění odňatých, pro zákonnou překážku nevydaných pozemků) lze odkázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu, podle níž v situaci, kdy byly odňaté pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době převodu existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi (i se zřetelem na východiska restitučního zákonodárství, akcentovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu) aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze tedy usuzovat na základě různorodých (shora označených) kritérií (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, a ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, jakož i judikaturu v nich citovanou, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021).
11. Odvolací soud se výše citované nerozporné judikatuře (judikaturou předestřená kritéria, za nichž jest odňatý pozemek ocenit jako stavební, byla vždy formulována příkladmo) nikterak nezpronevěřil, jestliže své závěry o potřebě ocenit odňaté (a nevydané) pozemky nacházející se v katastrálním území XY podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako stavební opírá o zjištění, že pozemky byly v době jejich odnětí státem určeny k zastavění továrnami, resp. továrnami a skladištními bloky [a to v souladu s platnou územně plánovací dokumentací – na niž ve svém znaleckém posudku odkazuje znalkyně Ing. Lucie Cihelková – zejm. schválené návrhy přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro části území Prahy XIII (Strašnice, Hostivař a Záběhlice) a přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území Praha XIII – Hostivař, jakož i Schematického regulačního a zastavovacího plánu Hlavního města Prahy z roku 1930 a Přehledného regulačního a zastavovacího plánu Hl. m. Prahy z roku 1930; srov. bod 15 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku] a stavební činnost na nich byla po přechodu na stát (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou a kontextem nyní projednávané věci akcentoval především ta z judikaturou dovozených kritérií, že pozemky byly v době odnětí státem platnou územně plánovací dokumentací určeny k výstavbě (továren či skladištních bloků) a že k realizaci výstavby (byť částečně modifikované) následně došlo, současně neztratil ze zřetele ani to, že odňaté (a nevydané) pozemky byly k zastavění plánovány již od 30. let minulého století. S ohledem na právě uvedené lze proto uzavřít, že odvolací soud na odňaté zemědělské pozemky v katastrálním území [k.ú.] správně pohlížel jako na pozemky určené ke stavbě, na nichž byla k okamžiku převodu pozemků na stát v roce 1950 plánována výstavba, a tudíž že šlo o pozemky potenciálně zastavitelné.
12. Nadto lze také připomenout, že úsudek akcentovaný soudy nižšího stupně o tom, že původní pozemky v katastrálním území [k.ú.] v době jejich přechodu na stát byly určeny k zastavění, je svou povahou závěrem skutkovým a jeho přezkum ze strany dovolacího soudu je tak limitován, kdy uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen „R 4/2014“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění].
13. Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako stavebních pak ničeho nemohou změnit ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 28 Cdo 348/2026 (na nějž Nejvyšší soud navázal i rozsudkem ze dne 4. 6. 2026, sp. zn. 28 Cdo 1080/2026), je v nyní projednávané věci nepřiléhavý, jelikož v odkazované věci dovolací soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů proto, že ty k rozhodnému okamžiku (dni odnětí pozemků státem) nezkoumaly obsah tehdy platné územně plánovací dokumentace (jež má určující význam pro posouzení otázky charakteru odňatého pozemku) a nezjišťovaly, zda již v okamžiku odnětí státem byly pozemky určeny k zastavění, jestliže toliko pouhý záměr učinit později kroky vedoucí k přeměně zemědělského pozemku na stavební není pro závěr o jeho charakteru (v době odnětí) v zásadě určující. Takovým defektem rozhodnutí soudů v přítomně věci netrpí. Zde soudy měly za prokázané, že pozemky již v době odnětí byly tehdejší územně plánovací dokumentací určeny k zastavění, přičemž věci provází i zjevná skutková odlišnost spočívající již v tom, že v této věci žalobce do řízení vnáší k uspokojení nárok odvozovaný od odnětí jiných pozemků (v k. ú. [k.ú.]) a na základě jiných rozhodnutí pozemkového úřadu, než o které šlo v dříve rozhodovaných věcech (pozemky zaplavené vodní nádrží Rozkoš u České Skalice). V přítomné věci vydaný rozsudek je pak v souladu i s konkluzemi vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008.
14. Jestliže pak dovolatelka vyjadřuje nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu o absenci předpokladů pro aplikaci cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nese se i tato její argumentace převážně v rovině zpochybnění skutkových zjištění (dovolatelka argumentačně směřuje k soudy převzatým znaleckým závěrům Ing. Lucie Cihelkové), jakož i způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016, a shora odkazované rozhodnutí R 4/2014). Pokud odvolací soud – se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům – neměl podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné, nelze jeho závěrům (jimiž se v tomto směru přiklonil i k závěrům soudu prvního stupně) ničeho vytknout (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018).
15. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se v otázce aplikace cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. – vzdor přesvědčení dovolatelky – nepříčí ani závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 667/2025, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19, jestliže soudy nižších stupňů (viz bod 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 17 rozsudku odvolacího soudu) vycházely z učiněných skutkových zjištění o charakteru a stavu odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, jež neodůvodňovaly aplikaci cenových srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Pokud pak odvolací soud konstatoval s odkazem na zásadu in favorem restitutionis, že pokud není prokázán opak, pak není dán důvod pro aplikaci jakékoliv srážky, učinil tento závěr toliko nad rámec svých závěrů (o nenaplnění podmínek odůvodňujících aplikaci cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), nikoliv jako nosný důvod pro konkluzi o neaplikovatelnosti srážek.
16. Nadto nelze ztratit ze zřetele, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, byla řešena otázka finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a nikoli otázka uspokojení restitučního nároku oprávněných osob převodem náhradního pozemku. Přesto sluší se uvést, že soudy obou stupňů v nyní projednávané věci své závěry o neaplikovatelnosti srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. vystavěly na konkluzi, že charakter a stav odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát neodůvodňovaly aplikaci cenových srážek, a nikoliv na závěru, že odkazovaná vyhláška nebyla původně určena pro restituce a v důsledku toho by mohla vést k disproporcím či absurdním výsledkům, a proto by se srážky podle ní neměly aplikovat.
17. Relevantní pak není ani odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19, připouští-li odkazované rozhodnutí v obecné rovině zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (a jež – oproti věci nyní projednávané – také pak vychází z odlišných skutkových reálií).
18. Z výše uvedeného tak vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny (v situaci, kdy dovoláním vytčené právní otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit).
19. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (II), není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (podle nějž je vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení).
20. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
21. V situaci, kdy bylo v přiměřené lhůtě rozhodnuto o podaném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.), jenž se tím stal bezpředmětným a sdílí osud nepřípustného, meritorně neprojednatelného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
22. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení (za vyjádření k dovolání) určená z tarifní hodnoty 69 731,20 Kč (cena pozemku) částkou 3 900 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 913,50 Kč, tj. celkem 5 263,50 Kč, které žalovaná zaplatí k rukám zástupce žalobce z řad advokátů (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonem zásadně stanovené třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu