Plný text
28 Cdo 2518/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: obec Staré Město, IČO: [IČO], se sídlem ve [adresa] zastoupené JUDr. Evou Olšovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému městu Bruntál, IČO: [IČO], se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 29/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 8 Co 735/2013-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. března 2013, č. j. 8 C 29/2012-78, tak, že žalobkyně je vlastníkem parcely č. [parcela], o výměře 61.168 m2, v katastrálním území B. – M., vzniklé oddělením z parcely č. [parcela] dle označeného geometrického plánu coby nedílné součásti rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnosti odůvodnil odkazem na „ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu“, ohlašující jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na ně usuzoval „z důvodu neúplnosti skutkových zjištění“, namítaje současně, že odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou nabytí vlastnického práva vydržením a že řízení zatížil vadou, jež má za následek nesprávné právní posouzení věci.
Podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu].
Příslušná pasáž dovolání (článek II) ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, odkazuje-li dovolatel na „ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.“ (vztahující se k důvodu dovolání), aniž by v dovolání uvedl, které z hledisek přípustnosti dovolání (jež jsou uvedeny v ustanovení § 237 o. s. ř.) pokládá za splněné. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).
K uplatněným důvodům dovolání, jež dovolatel shrnuje pod nesprávné právní posouzení věci dovolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), sluší se pak uvést, že pod tento jediný způsobilý dovolací důvod (v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) nelze podřadit dovolatelem uplatněné námitky vůči správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, stejně tak jako námitky o tom, že řízení je zatíženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí věci; nejenom ke zmatečnostem, ale i k jiným vadám řízení přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl již podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
V reakci na kritiku rozhodnutí odvolacího soudu a jeho postupu v řízení sluší se přece jenom uvést, že odvolací soud – jak plyne i z odůvodnění jeho rozhodnutí – při svém rozhodování o věci neopomněl ani žalovaným předestřenou otázkou nabytí vlastnického práva vydržením, tedy posouzení, zda byl žalovaný oprávněným držitelem věci (zda byl v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, a to se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Otázku dobré víry je pak v dovolacím řízení možno přezkoumat toliko v případě zjevné nepřiměřenosti úvah odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068).
Závěry odvolacího soudu nekolidují ani s dovolatelem předestřeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014 (jímž Nejvyšší soud k dovolání žalobce dříve vydaný rozsudek odvolacího soudu zrušil) a v poměru k nyní řešené problematice (přechod majetku z vlastnictví státu do obecního vlastnictví) je zjevně nepřípustný i odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, v situaci, kdy dovolání nebylo
možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2015
Mgr. Petr Kraus předseda senátu