Plný text
28 Cdo 2539/2026-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce L. A., zastoupeného Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované D. G., zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva a vyklizení, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 128/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2025, č. j. 16 Co 117/2025-182, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Zemláka, advokáta se sídlem [adresa] .
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 3. 2025, č. j. 25 C 128/2022-156) změněn ve výrocích I a II tak, že se určuje, že žalobce je výlučným vlastníkem tam označených nemovitostí v katastrálním území XY (výrok I) a že žalovaná je povinna tyto nemovitosti v určené (pariční) lhůtě vyklidit a odevzdat žalobci (výrok II); k tomu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV) a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok V).
2. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost vymezuje tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popřípadě (že) „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatelka shrnuje skutkové okolnosti věci a obsah provedených důkazů včetně účastnických výpovědí, poukazujíc na údajné rozpory mezi nimi, pro které (dle jejího mínění) v přítomné věci nebylo možno dospět ke skutkovým zjištěním, jež učinily nalézací soudy. Navzdory tomu, že (primárně) nesouhlasí se soudy přijatými zjištěními, současně namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že stranami nebyla uzavřena jen jedna (nepojmenovaná) smlouva (jak uzavírá odvolací soud), ale smlouvy dvě, a to sice (zaprvé) darovací a (zadruhé) smlouva zavazující žalovanou hradit poměrnou část splátek úvěru, pročež žalobcovo odstoupení se tak mělo (mohlo) vztahovat jen k této (druhé) smlouvě. Smlouvu soud nesprávně kvalifikoval i za předpokladu, že jde jen o jedno (dvoustranné) právní jednání, neboť v něm obsažené jednání (o podílu na plnění závazku z úvěrové smlouvy) bylo by v rozporu s požadavkem na formu právního jednání ve smyslu § 560 o. z. Dále pak dovolatelka argumentuje tím, že její závazek (přispívat na splátky hypotečního úvěru) měl být posouzen toliko jako morální, nikoliv „faktický“ (právní), a odstoupení od smlouvy učiněné žalobcem tak nemůže požívat právní ochrany i s odkazem na § 580 občanského zákoníku.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Přestože dovolatelka ohlašuje, že dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu neřešené, případně pro jiné posouzení již vyřešené otázky dovolacím soudem, žádnou právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. dovolacímu soudu nepředkládá. Argumentace, jíž vymezuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nese se primárně v rovině kritiky odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění.
9. Dovolací přezkum je přitom v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, přičemž ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011; obdobně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. tak není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
10. Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem ani rozpor se zásadami uvedenými v § 132 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu (a závěry odvolacího soudu tak netrpí ani defekty popisovanými v judikatuře Ústavního soudu, pro které by je bylo lze označit za neslučitelné se zásadami spravedlivého procesu).
11. Brojí-li přitom dovolatelka proti závěru nalézacích soudů, že účastníci uzavřeli (jednu) smlouvu, na jejímž podkladě měl žalobce na žalovanou převést spoluvlastnický podíl na nemovitosti s tím, že žalovaná se zavázala přispívat žalobci na splátky z hypotečního úvěru, zpochybňuje konkluzi o tom, jakou vůli strany projevily, tedy výsledek výkladu právního jednání. Jak se pak v rozhodování dovolacího soudu konstantně připomíná, výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání (dříve právního úkonu) dospěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, nebo ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Takovým defektem rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci netrpí a ani z dovolání nevyplývá, že by žalobkyně takové pochybení odvolacímu soudu vytýkala.
12. Vzhledem k výše vyloženému lze za nepřípadný považovat i odkaz dovolatelky na rozhodovací praxi stran problematiky vztahu (vícero) smluv jako smluv závislých (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, týkající se posouzení vztahu závislosti mezi kupní a leasingovou smlouvou; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3852/2012, řešící otázku závislosti smlouvy o zastoupení při uplatňování práv z pojištění předmětu leasingu uzavřené v rámci leasingové smlouvy a leasingové smlouvy).
13. Nad rámec lze snad uvést, že konkluze soudů nižšího stupně, že v přítomné věci byla mezi účastníky uzavřena jedna (nepojmenovaná) smlouva (vycházející ze zjištění skutečné vůle účastníků, kdy by žalobce na žalovanou nepřevedl spoluvlastnický podíl na nemovitostech bez toho, že by se zde žalovaná současně nezavázala plnit žalobci na splátky hypotečního úvěru), se nikterak nepříčí ani rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se k pojmovým znakům darování, k nimž – vedle způsobilého předmětu darování – patří dobrovolnost a bezúplatnost, jež znamená, že za dar (slib daru) dárce neobdrží žádné protiplnění, jež by mělo majetkovou hodnotu, kdy i pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, jsou rozhodující konkrétní zjištěné okolnosti a projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva uzavřena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3610/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 645/2016).
14. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani argumentace ohledně nedodržení formy právního jednání ve smyslu § 560 o. z. (v části ujednání o splácení úvěru), jež dovolatelka znovu směřuje zejména na podporu tvrzení o uzavření dvou na sobě nezávislých smluv a kdy tedy prosazuje vlastní, pro ni příznivější skutkovou verzi věci (již nemá odvolací soud za prokázanou a na niž tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. – jak výše rozvedeno – založit nelze).
15. Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že i v případě posouzení smlouvy jen jako jednoho právního jednání, měl pak soud přihlédnout k neplatnosti jen tohoto ujednání, lze připomenout ty závěry rozhodovací praxe, že pokud z povahy právního úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je neplatným celý právní úkon (právní jednání), přičemž i závěr o (ne)oddělitelnosti části právního úkonu od zbytku právního úkonu měl by respektovat vůli účastníků právního úkonu (jednání); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021. Přitom ani případný závěr o neplatnosti smlouvy – z logicky věci – dovolatelce v přítomné věci neprospívá.
16. Konečně, namítá-li dovolatelka, že její závazek přispívat žalobci poměrně na splátky hypotečního úvěru měl být posouzen jen jako morální a že odstoupení (pro jeho neplnění) se příčí dobrým mravům ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., v souvislosti s touto uplatněnou argumentací žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. – nehledě na absenci konkrétního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – také nepředestírá. Tvrdí-li v rámci této argumentace i to, že pro účinné odstoupení jí měla být poskytnuta dodatečná lhůta, lze rekapitulovat konkluzi odvolacího soudu (k níž dospěl v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, uveřejněného pod číslem 15/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že účinky odstoupení od smlouvy v posuzované věci nastaly teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být žalované poskytnuta ke splnění její povinnosti, a jejíž běh počal okamžikem, kdy se odstoupení od smlouvy dostalo do dispoziční sféry žalované.
17. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není (není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
18. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích III, IV a V (jako akcesorických), ve vztahu k nim žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání, jakož i povinnosti zaplatit soudní poplatek není dovolání přípustné již podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a písm. i) o. s. ř.
19. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
20. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobcem v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 10 300 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9a odst. 1 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).
21. V situaci, kdy bylo Nejvyšším soudem v přiměřené lhůtě rozhodnuto o podaném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž zde sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
22. Rozhodné znění občanského soudního řádu (v textu jen „o. s. ř.“) pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu