Plný text
28 Cdo 2882/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: A/ JUDr. O. T., B/ Ing. I. P., C/ MUDr. Z. Z., a D/ Ing. J. Ž., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 1. 2008, sp. zn. 24 Co 352/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 99/2003 (žalobců JUDr. O. T., Ing. Y. P., MUDr. Z. Z. a Ing. J. Ž., zastoupených advokátem, za účasti v řízení 1. Stavebního bytového družstva v P. 6, zastoupeného advokátkou, 2. Bytového družstva K. č. 30 a č. 32, a 3. P. f. ČR, o určení vlastnictví) takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 3. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4. 4. 2007, čj. 8 C 99/2003-135. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky (každý z jedné ideální čtvrtiny) pozemků parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela] a parc. č. [parcela] (podle geometrického plánu Ing. M. N. z 21. 1. 2006, který je přílohou rozsudku soudu prvního stupně) v katastrálním území D., zapsaných na listu vlastnictví č. [LV] a č. 35501 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P.-m. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 1. 2008, sp. zn. 24 Co 352/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4. 4. 2007, čj. 8 C 99/2003-135, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedené, že odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný jak ve výroku o věci samé, tak i ve výroku o nákladech řízení; byl proto rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud především uváděl, že v tomto soudním řízení podle zákona
č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jemuž předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města P., pod sp. zn. PÚ 5190/92, bylo nesporné, že žalobci jsou v této právní věci oprávněnými osobami (případně dědici oprávněných osob), že Stavební bytové družstvo v P. 6 a Bytové družstvo K. č. 30 a č. 32 jsou v této právní věci povinnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. a že nárok žalobců podle tohoto zákona byl podán včas. Šlo tu o pozemek, který byl vyvlastněn rozhodnutím odboru pro výstavu bývalého Obvodního národního výboru v P. 6
z 3. 9. 1956, Výst.-1539/56-Dr.Ko, se stanovením náhrady za vyvlastnění a tento pozemek byl posléze zastavěn obytným domem a garážemi. Původnímu vlastníku V. T. byla za vyvlastnění pozemku vyplacena náhrada 10.339,- Kč, jak vyplývalo z rozhodnutí odboru pro výstavu rady bývalého Ústředního národního výboru hl. m. P. z 20. 2. 1958, čj. Výst./2-19849/5-Dr.N. Při určení výše náhrady za vyvlastnění bylo postupováno podle tehdy platných finančních předpisů a tato náhrada byla poukázána na soukromý účet původního vlastníka pozemku V. T. u S. s. v P. 6.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl za to, že jak pozemkový úřad v řízení podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., tak i soud prvního stupně, došly k právnímu závěru, že v tomto případě není dán důvod k vydání věci podle ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., protože za vyvlastnění pozemku tu byla vyplacena náhrada a nejde také o nemovitost, která by nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb.
V řízení o této právní věci bylo zjištěno, že původní pozemek, který byl označen (v pozemkové knize) jako pozemek parc. č. [parcela] v katastrálním území D., existuje, i když nikoli ve své původní podobě, a že po přechodu pozemku do vlastnictví státu na něm došlo k výstavbě domu s garážemi a občanskou vybaveností ve smyslu územního rozhodnutí z 13. 8. 1965 a dalších následně vydaných správních rozhodnutí. Podle rozhodnutí o vyvlastnění, které bylo vydáno odborem pro výstavu bývalého Obvodního národního výboru v P. 6 z 3. 9. 1956, čj. Výst.-1539/56-Dr.Ko, došlo tu k vyvlastnění za účelem realizace bytové výstavby; tento hlavní účel vyvlastnění (tj. bytová výstavba) byl na pozemku realizován a tomuto účelu slouží pozemek jako celek dodnes. Jižní část původního pozemku, která je nezastavěná, slouží potřebám obyvatel, domu, což koresponduje účelu provedeného vyvlastnění; nejde tu o tzv. veřejnou zeleň.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda se na daný případ vztahuje ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., tedy zda šlo o případ, kdy by nemovitost přešla na stát v důsledku politické perzekuce. Dospěl však k závěru, že „taková situace v posuzovaném případě nestala, když tu došlo k vyvlastnění pro účely bytové výstavby, která by byla realizována, i kdyby došlo k vyvlastnění pozemku patřícího jiné osobě než původnímu vlastníku, jimž tu byl V. T.; na politickou perzekuci osoby, jíž byl pozemek vyvlastněn, tu nelze usuzovat ani z proběhlého odvolacího správního řízení ohledně určení výše náhrady za vyvlastnění, když tu nebylo vyhověno žádosti původního vlastníka pozemku o použití výjimky pro stanovení výše náhrady za vyvlastnění; náhrada tu byla stanovena bez použití výjimky (již se původní vlastník domáhal), ale výše náhrady za vyvlastnění byla stanovena přece podle tehdy platných cenových předpisů.
Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že v daném případě nebyly dány důvody k vydání nemovitosti žalobcům podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m), n) ani r) zákona č. 229/1991 Sb. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jak ve výroku o věci samé, tak i ve výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že P. f. ČR v odvolacím řízení náklady nevznikly a další účastníci řízení náklady neúčtovali (pokud šlo o náklady řízení odvolacího).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 25. 2. 2008 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 23. 4. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 17. 1. 2008 (sp. zn. 21 Co 352/2007 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud nedospěl v daném případě ke správné aplikaci a ke správnému výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolatelé poukazovali zejména na to, že vyvlastnění pozemku, patřícího původnímu vlastníku, který je právním předchůdcem žalobců, bylo provedeno „ke splnění úkolů jednotného státního hospodářského plánu ministerstva zahraničních věcí s tím, že předmětný pozemek je určen pro výstavbu bytů“. Ministerstvo zahraničních věcí však pozemek nevyužilo a Správa služeb diplomatickému sboru převedla správu pozemku (jako národního majetku) ke dni 1. 4. 1966 na Generálního investora bytové výstavby Ústředního národního výboru hlavního města P. a pozemek byl pak přidělen pro výstavbu družstevních bytů zaměstnanců strojní fakulty Českého vysokého učení technického v P.; dne 16. 1. 1975 byl pozemek (na němž byl postaven dům čp. [č.p.]) odevzdán do užívání 1. Stavebního družstva občanů P. 6. Dovolatelé nesdílejí názor odvolacího soudu, že takto byl splněn hlavní účel vyvlastnění – bytová výstavba. Podle názoru odvolatelů (poukazujících v této souvislosti na ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, a na ustanovení § 40 odst. 3 nařízení vlády č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí) nebylo tu možné vykládat smysl vyvlastnění jen poukazem na obecný účel vyvlastnění – na bytovou výstavbu, nýbrž tak, že byl-li pozemek vyvlastněn pouze „pro výstavbu bytů určených pro diplomaty nebo zaměstnance rezortu Ministerstva zahraničních věcí, je jakékoli jiné využití s tímto původním účelem vyvlastnění v rozporu; k původnímu účelu vyvlastnění tedy pozemek v daném případě využit nebyl. Důvod k vydání pozemku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., tu tedy byl, podle názoru dovolatelů, dán.
Dovolatelé mají dále za to, že soudy obou stupňů v daném případě nesprávně neaplikovaly na daný případ ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že i v tomto případě šlo o politickou perzekuci původního vlastníka pozemku, která spočívala v tom, že vyvlastňovací rozhodnutí trpí vadou, která tomuto původnímu vlastníku znemožnila realizovat jeho práva vlastnit majetek a být o něj připraven pouze ze zákonných důvodů (jak to má na zřeteli článek 17 odst. 2. Všeobecné deklarace lidských práv). Odvolatelé v této souvislosti poukazovali i na to, že vyvlastňovací rozhodnutí v tomto případě (tj. rozhodnutí odboru výstavby ONV P. 6 z 3. 9. 1956, zn. Výst. 1539/50-Dr.Ko) neobsahovalo ani žádnou lhůtu, v níž mělo Ministerstvo zahraničních věcí zahájit výstavbu domu na vyvlastněném pozemku, takže vlastník pozemku neměl vůbec možnost podat ve lhůtě, jež by byla stanovena ve výměru, podat žádost o zrušení vyvlastňovacího výměru (zcela nebo zčásti), pokud vyvlastnitel nebo jeho právní nástupce nezačal vyvlastněné nemovitosti užívat ke stanovenému účelu vyvlastnění. Dovolatelé i tuto vadnost uvedeného výměru
z 3. 9.1956 „považují za nástroj, jímž došlo k politické perzekuci původního vlastníka“. Šlo tu o to, že ztráta majetku v důsledku vyvlastnění byla prokázána okolnostmi, které opodstatňují závěr o naplnění restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.
Ve vyjádření P. f. ČR k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že tento fond pokládá rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně i formálně správné, takže má za to, že dovolání žalobců je nedůvodné.
Ve vyjádření Stavebního družstva v P. 6 a družstva Bytové družstvo K. č. 30 a č. 32 k dovolání odvolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru, vysloveném v tomto vyjádření, nelze v daném případě uplatnit ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., když hlavní účel, pro nějž v roce 1956 došlo k vyvlastnění pozemku původního vlastníka V. T., tj. bytová výstavba, byla na vyvlastněném pozemku realizována a tomuto účelu slouží pozemek doposud, přičemž část pozemku, která není zastavěna, slouží potřebám obyvatelům domu, což patří k běžnému standartu užívání takového obytného domu. Uvedená družstva mají také za to, že tu nelze aplikovat ani ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., protože i kdyby rozhodnutí o vyvlastnění v daném případě trpělo případně nějakou vadou, není možné je kvalifikovat jako nástroj politické perzekuce vůči původnímu vlastníku pozemku.
Přípustnost dovolání odvolatelů bylo možné posuzovat v daném případě jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního soudu (sp. zn. 8 C 99/2003 Obvodního soudu pro Prahu 6), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 17. 1. 2008 řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci byla v řízení před soudy obou stupňů posuzována zejména otázka aplikace a výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. m), n) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnický vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona (srov. § 4 zákona č. 229/1991 Sb.) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku
vyvlastnění bez vyplacení náhrady (viz písm. n/ ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb.);vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna (viz písm. m/ ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb.);
politické perzekuce nebo postupu poručujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (viz písm. r/ ustanovení § 6 zákona č. 229/[PSČ obec].).
V ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. je uvedeno jen „vyvlastnění bez vyplacení náhrady“; v tomto ustanovení není jmenovitě pomýšleno na otázku výše náhrady za vyvlastnění a jejího správného a nesprávného výpočtu.
V ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. je uvedeno jen „pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna“; v tomto ustanovení není jmenovitě pamatována na to, ve prospěch kterého státního orgánu či jiné právnické osoby byla nemovitost vyvlastněna, ani na bližší vymezení „účelu, pro který byla nemovitosti vyvlastněna“; tomuto obecnému znění uváděného ustanovení neodporuje vymezení účelu vyvlastnění formulací např. jako vyvlastnění pro „účely bytové výstavby“.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek byl zaujat právní názor (na str. 48 /126/): „Případy, v nichž nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku perzekuce nebo postupu poručujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 6 odst. 1 písm. r/ zákona č. 229/1991 Sb.) jsou míněny jen ty případy, kdy nešlo o ty případy, jež jsou uvedeny v § 6 odst. 1 písm. a) až p), s), t) a u) téhož zákona.“
Jen bylo-li vlastnění provedeno v rozporu se zákonem s taxativně vymezenými účely a jen přistoupily-li k tomu další okolnosti (např. zcela nesprávně stanovená výše náhrady za vyvlastnění), by mohlo jít o postup poručující obecně uznávaná lidská práva a svobody (k tomuto závěru dospěl již např. v nepublikovaném rozhodnutí z roku 1993 pod sp. zn. 3 Cdo 225/93 bývalý Vrchní soud v Praze, rozhodující tehdy jako soud dovolací).
Z uvedených ustanovení právních předpisů (která jsou ustanoveními hmotněprávními) i z citovaných právních závěrů, zejména uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soude, vycházel dovolací soud
i v daném případě. Na tomto základě svého posuzování nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud v tomto případě ve svém rozhodnutí ze 17. 1. 2008 (sp. zn. 24 Co 352/2007 Městského soudu v Praze), v němž vycházel z týchž ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (a jejich slovního i logického výkladu)
a v podstatě z týchž právních závěrů, jak jsou shora uvedeny, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání odvolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníků tohoto řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu