Plný text
28 Cdo 3227/2025-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované K. M., zastoupené Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou se sídlem [adresa] o 313.529,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 183/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2025, č. j. 15 Co 149/2025-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.136,30 Kč k rukám advokátky Mgr. Magdaleny Dvořákové Cilínkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 19 C 183/2024-57, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2025, č. j. 19 C 183/2024-60, uložil žalované zaplatit žalobci 246.431,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 333.736,36 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Žalobce se domáhal vydání bezdůvodného obohacení [ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] v rozsahu částky 580.167,86 Kč s příslušenstvím. Na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2019, č. j. 12 C 162/2018-150, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 18 Co 259/2019-183, proběhlo exekuční řízení, v rámci něhož byla od nynějšího žalobce vymožena jistina, úrok z prodlení a náhrada nákladů předcházejících i exekučního řízení. Posléze však bylo zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, č. j. 33 Cdo 3772/2020-229, a nakonec Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 31. 3. 2022, č. j. 18 Co 259/2019-246, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil pro překážku věci rozsouzené, neboť ohledně stejné platební povinnosti žalobce vůči žalované již byla schválena dědická dohoda, která má povahu exekučního titulu. Žalobce měl za to, že v důsledku neoprávněně vedeného exekučního řízení se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, a to konkrétně co se týče vymoženého úroku z prodlení (313.529,36 Kč), náhrady nákladů předcházejících řízení (246.431,50 Kč) a nákladů žalované v exekučním řízení (20.207 Kč). Obvodní soud pro Prahu 4 žalobci vyhověl, šlo-li o částku představující náhradu nákladů předcházejících (soudních) řízení, neboť zrušením příslušných rozhodnutí odpadly právní důvody pro její zaplacení. Ve vztahu k úroku z prodlení a náhradě nákladů žalované v exekučním řízení však odkázal na § 6 a § 8 o. z. a uvedl, že k nim vážící se právní důvod, tj. dědická dohoda, stále trval, pročež v nastíněném rozsahu žalobu zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 15 Co 149/2025-107, k odvolání žalobce i žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I týkající se příslušenství (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 20.207 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu výroku II jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem obvodním (výrok III) i odvolacím (výrok IV). Nejprve se ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobce má právo na zaplacení 246.431,50 Kč i s příslušenstvím. Co se týče odvolání žalobce, městský soud akcentoval, že úrok z prodlení měl oporu v hmotném právu a splatnost jistiny byla dle schválené dědické dohody stanovena totožně jako v (později zrušeném) exekučním titulu. Související argumentaci žalobce proto nepřitakal a rozsudek obvodního soudu v dané části jako věcně správný potvrdil. Přistoupil však na jeho požadavky, jednalo-li se o částku představující náhradu nákladů žalované v exekučním řízení – zdůraznil, že ono řízení bylo vedeno na základě nezákonného exekučního titulu a není namístě aplikovat § 8 o. z.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu co do výroku II (materiálně pouze do jeho části vyznívající v neprospěch žalobce) a též výroků III a IV jako akcesorických brojí žalobce dovoláním. Nesprávné právní posouzení spatřuje v nemožnosti žádat vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky 313.529,36 Kč (vymoženého úroku z prodlení) s příslušenstvím. Uvádí, že aktuálně neexistuje právní titul, dle něhož by bylo možné úrok z prodlení exekučně vymáhat, přičemž schválená dědická dohoda žádnou povinnost k jeho úhradě neobsahuje. Má za to, že soudy dosud nebyla vyřešena otázka vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo plněním úroku z prodlení stanoveného v později zrušeném rozhodnutí. Dodává, že otázka „ve vazbě na nárok na jistinu by měla být vyřešena jinak“. Dovolatel upozorňuje také na vnitřní rozpornost napadeného rozsudku, bylo-li ohledně plnění náhrady nákladů exekučního řízení rozhodnuto správně (že došlo k bezdůvodnému obohacení žalované), ale ve vztahu k úroku z prodlení nikoli. Připomíná též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2868/2009 a plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18. Pro shora uvedené žádá zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Domáhá se i náhrady nákladů řízení.
4. K mimořádnému opravnému prostředku žalobce se vyjádřila žalovaná, která jej považuje za nepřípustný a nedůvodný. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zjišťoval, zda dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř. Přihlížel přitom (plně v souladu s ustálenou judikaturou představovanou zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 1636/20) i k doplnění dovolání ze dne 26. 10. 2025, jež dovolatel (již v době podání dovolání zastoupený ve smyslu § 241 o. s. ř.) učinil v návaznosti na usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 10. 2025, č. j. 19 C 183/2024-137. Po ověření splnění výše uvedených náležitostí se pak Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobce ovšem přípustným není.
9. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, vyslovil i odůvodnil závěr, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, dle nějž bylo plněno, pravomocně zrušeno. Řečené se uplatní rovněž v případě, byla-li uložená povinnost splněna nedobrovolně v rámci vykonávacího, respektive exekučního řízení (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, či rozsudek téhož soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 952/2020). Úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení se tedy váže na zodpovězení otázky, mělo-li poskytnuté plnění náležitý hmotněprávní korelát (k tomu srov. přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015). V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí tak soud musí jako otázku předběžnou řešit, zdali plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3205/2018, nebo ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 819/2023).
10. Podle § 1970 o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2025, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. S ohledem na uvedené je zřejmé, že posouzení odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoli měnit. Městský soud poukázal na skutečnost, že poskytnuté plnění odpovídalo existující hmotněprávní povinnosti, která vyplývala z prodlení žalobce se zaplacením částky stanovené v soudem schválené dědické dohodě, a tudíž uzavřel, že v nastíněném rozsahu k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce nedošlo. V návaznosti na dovolatelovu argumentaci je vhodné připomenout, že úrok z prodlení ve výši dle prováděcího předpisu je sankcí nastupující přímo ze zákona bez nutnosti ujednání stran. S ohledem na existenci hmotněprávní povinnosti platit úrok z prodlení není nezbytné, aby byla deklarována rozhodnutím orgánu veřejné moci – ostatně deklaratorní rozhodnutí nutně zůstává svojí povahou skutečností pouze procesní a nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (k tomu přiměřeně srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2430/2019). Pro posouzení nynější věci je pak irelevantní, že neexistuje exekuční titul, dle něhož by bylo možné úrok z prodlení nuceně vymáhat – důležitá je existence hmotněprávní povinnosti.
12. Dovolateli nelze přitakat, že by napadené rozhodnutí trpělo vnitřní rozporností v tom smyslu, že by odvolací soud neopodstatněně v jednom případě právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznal, v druhém pak nikoli. Městský soud naopak zcela jasně odůvodnil, proč posuzoval jednotlivá plnění rozdílně, zdůraznil-li právě kritérium, které nastiňuje výše citovaná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zcela bez vlivu jsou rovněž odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2868/2009 (v němž je řešena především otázka osoby povinné k vydání plnění získaného bez právního důvodu), a plenární nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (týkající se návrhu na zrušení § 96 odst. 6 o. s. ř.), neboť nelze spatřovat, že by uvedené judikáty byly pro nynější věc jakkoli přiléhavé.
13. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalované patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 9.580 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.136,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu