Plný text
28 Cdo 33/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce XAVER gen, a. s., se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, proti žalovanému F. K., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem v Klatovech, Domažlická 800/III, za účasti Pozemkového fondu ČR, sídlem [adresa] za účasti města Klatovy, sídlem [adresa] za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce J. T., M. T., zastoupených JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou v Klatovech I, Randova 204, V. O., L. O., Ing. R. R., Ing. J. R., M. V., M. M., bytem [adresa] L. M., ve věci žaloby proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Klatovy, č. j. PÚ 1695/91-0, ze dne 7. 7. 2003, rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Klatovy, č. j. PÚ 1695/91-S, ze dne 7. 8. 2003, a rozhodnutí téhož orgánu ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1695/91-P, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 239/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2008, č. j. 14 Co 274/2008-1063, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2008, č. j. 14 Co 274/2008-1063, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozhodnutím změnil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 C 239/2003-1024, a to tak, že zamítl žalobu proti rozhodnutím Ministerstva financí - Pozemkového úřadu v Klatovech ze dnů 7. 7. a 7. 8. 2003, jak výše specifikována. Rozhodl též o nákladech řízení - žalobce byl povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 5.075,- Kč, žalovanému proti vedlejším účastníkům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (v celém řízení). Žalobce byl dále povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.
V posuzované věci se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Pozemkového úřadu v Klatovech, kterými bylo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto o vydání pozemků, ležících v katastrálním území O., obec K. (specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně), žalovanému. Požadoval aby soud naopak rozhodl, že se předmětné pozemky do vlastnictví žalovaného nevydávají (a žalovanému za tyto pozemky přísluší náhrada). Odvolací soud dospěl k závěru, že Pozemkový úřad v Klatovech, vydal-li pozemky restituentovi (nyní žalovanému), rozhodl o restitučním nároku, uplatněném žalovaným podle zákona o půdě (zkráceně), tj. zákona č. 229/1991 Sb., správně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle něhož mělo napadené rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci. To žalobce spatřoval zejména: - v nesprávném posouzení otázky přechodu vlastnického práva z vlastnictví státu na právního předchůdce žalobce, plynoucí z neopodstatněné aplikace blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.; - v nesprávném posouzení otázky „vydatelnosti“ předmětných pozemků ve vazbě na podmínky v privatizačním projektu; - v nesprávném posouzení aplikace § 14a zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ; - v rozporu se zákonem, pokud jde o způsob, jakým pozemkový úřad rozhodl o vydání předmětných pozemků; - v nesprávném posouzení „skutečného budoucího právního stavu“ vlastníků budov a přiznaného vlastnického práva k pozemkům žalovanému; - v popření základních principů zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce též namítl, že se odvolací soud nezabýval otázkou staveb, stojících na předmětných pozemcích (viz níže). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastníci se k dovolání vyjádřili a shodně žádali, aby dovolání bylo vyhověno. Také oni tvrdili, že se jedná o pozemky, které byly a jsou zastavěny (i obytnými domy v jejich vlastnictví), tedy o pozemky, které nelze podle zákona o půdě vydat.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst.1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Z rozhodnutí nižších instancí – zejména soudu prvního stupně - i ostatních spisových podkladů se podává, že předmětné pozemky – či snad některé z nich – mají být zastavěny stavbami ve vlastnictví (užívání) vedlejších účastníků (rodinné domy, garáže). Zastavěné pozemky přitom měly být byly zahrnuty i v dříve zpracovaném privatizačním projektu společnosti XAVEROV a.s., který byl schválen ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 23. 4. 1992 pod č.j. 30/32/1498/92 (převod nemovitostí na žalobce, z toho plyne jeho nynější aktivní věcná legitimace).
Je též otázkou, zda Pozemkový úřad v Klatovech, který vydal předmětné pozemky (včetně pozemků pod stavbami vedlejších účastníků), řešil řádně problematiku zastavěnosti pozemků i přístupu k nemovitostem, vedení inženýrských sítí a další aspekty věci, související s údržbou a provozem staveb a v obecné rovině tedy s aplikací § 9 odst. 5 zákona o půdě. Ze strany restituenta přitom mělo snad již dojít, jak se tvrdí v dovolání, k restriktivním opatřením např. ohledně užívání jímky v obci O., na kterou jsou napojeny domy vedlejších účastníků.
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn (s výjimkami dále uvedenými).
Odvolací soud se tímto právním aspektem věci blíže nezabýval. V odůvodnění jeho rozsudku není vyjasněno, o které (případně) zastavěné pozemky se jedná, nejsou uvedena ani parcelní čísla zastavěných pozemků, resp. návazná zjištění o jejich (ne)zastavěnosti. Přitom skutečnosti uváděné dovolatelem, zejména ve vztahu k eventualitě zastavěnosti pozemků, nutno považovat za zásadní a zabýval se jimi již soud prvního stupně v úvahách o způsobení nové křivdy (str. 8 jeho rozsudku). Odvolací soud se však při svém právním posouzení věci nevydal tímto směrem – za podstatný považoval vztah mezi restitucí a privatizací předmětných pozemků, a to s předností restituce. Existuje-li však varianta zastavěnosti pozemků, pak je nutné (a to nikoli bez přihlédnutí k argumentům dovolatele zejména v jeho bodech IX., X. dovolání) předpokládat, že zastavěné pozemky se ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nevydávají. Na tom nic nemění skutečnost, že otázka zastavěnosti musí být v podstatné míře nyní řešena nikoli ve vztahu k žalobci, ale k vedlejším účastníkům, jichž se bezprostředně týká.
Dovolací soud tedy nemohl přisvědčit závěrům odvolacího soudu v otázce vydání pozemků. Přikročil proto ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 věty první o. s. ř. a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu a bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek podle občanského soudního řádu přípustný.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v.r. předseda senátu