28 Cdo 3343/2024

Plný text

28 Cdo 3343/2024-284

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) O. K., a b) I. K., obou zastoupených JUDr. P. Š., Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] za účasti hlavního města Prahy, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem [adresa] o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 319/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 72 Co 111/2024-231, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 717,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. Š., Ph.D., advokáta se sídlem [adresa] .

III. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 896 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. Š., Ph.D., advokáta se sídlem [adresa] .

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 14 C 319/2022-161, poté, co výrokem I zastavil řízení v části o převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY v katastrálním území XY (vymezených geometrickým plánem č. 1796-161/2020, vypracovaným Ing. P. B.), výrokem II nahradil projev vůle žalované uzavřít s oběma žalobkyněmi (nabývajícími, oprávněnými osobami) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (odděleného z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 1948-204/2023, vypracovaným Ing. J. N.), výrokem III pak dále nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní b) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (taktéž odděleného z pozemku parc. č. XY posledně označeným geometrickým plánem Ing. J. N.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).

2. K odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 72 Co 111/2024-231, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výrocích IV a V jen tak, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).

3. Soudy bylo rozhodováno o žalobkyněmi uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobkyň coby oprávněných osob nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavého postupu žalované (a jejího předchůdce). Podle soudy současně přijatého závěru žalobkyním přiřknuté pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejich cena nepřevyšuje hodnotu neuspokojeného nároku.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále i jako „dovolatelka“), spatřujíc pochybení odvolacího soudu v tom, že nepovažoval za důvodné jí uplatněné námitky vůči postupu soudu prvního stupně v řízení; dovolatelka míní, že tím bylo současně porušeno jí zaručené právo na spravedlivý proces. Konkrétně vytýká, že po změně žaloby nebyly „lustrovány“ (zjišťovány) všechny rozhodné okolnosti zejm. co do možných překážek převoditelnosti pozemků jako náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., kdy pokládá jako otázku v rozhodování dovolacího soudu neřešenou, zdali po změně žaloby je nová „lustrace“ potřebná či nikoliv. Za rozporný s rozhodovací praxí dovolacího soudu považuje závěr, že nové skutečnosti a důkazy lze uplatnit v odvolacím řízení navzdory § 205a o. s. ř., ačkoliv byli účastníci v řízení poučeni podle § 118a a § 119 o. s. ř. Další otázkou směřuje i k tomu, lze-li posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (zde ocenění náhradních pozemků) nahradit úvahou soudu, a vytýká, že v tomto směru soudy nedoplnily znalecké dokazování. Shrnuje, že neprovedením důkazů jí bylo znemožněno prokázat relevantní tvrzení a bylo jí upřeno právo hájit se v přítomném sporu. Navrhuje se, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Spolu s dovoláním učinila dovolatelka i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, o němž Nejvyšší soud (samostatně) rozhodl usnesením ze dne 4. 12. 2024, č. j. 28 Cdo 3343/2024-275.

6. K dovolání jakož i v něm obsaženému návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí podaly žalobkyně nesouhlasné vyjádření.

7. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

10. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

11. Svými námitkami mířícími na (tvrzená) procesní pochybení soudu prvního stupně, jimž pak odvolací soud nepřiznal důvodnost ani relevanci, dovolatelka vystihuje vady řízení, nikoliv způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Poukaz na vady řízení (i byl-li by důvodný) nemůže založit přípustnost dovolání; k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5963/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1840/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1517/2019).

12. Formuluje-li pak dovolatelka v rámci jí uplatněné argumentace i otázku, zda po provedené změně žaloby (co do požadovaných náhradních pozemků) je soud povinen „lustrovat“ (zjišťovat) rozhodné skutečnosti ohledně vhodnosti (převoditelnosti) náhradních pozemků (a vytýká-li, že jí v tomto směru nebyl dán dostatečný prostor k uplatnění dalších skutečností a označení důkazů), nelze než uvést, že na řešení takto kladené otázky napadené rozhodnutí ani nezávisí (a otázka tedy ani nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.). V přítomné věci žalobkyně nerozšířily (a zásadně nezměnily) žalobu o požadavek na převod dalších (jiných) pozemků, ale v tomto směru toliko omezily předmět řízení (nadále požadovaly pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, oddělené geometrickým plánem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY), k němuž již dříve v plném rozsahu proběhlo dokazování a jehož závěry jsou tak použitelné na oba předmětné pozemky (jež se kryjí s původně žádanými částmi pozemku parc. č. XY v podobě parcel č. XY a č. XY a jde tedy o pozemky téže polohy a charakteristiky, lišící se toliko svou /menší/ výměrou).

13. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno ani na řešení otázek týkajících se výkladu a aplikace § 205a o. s. ř. (jde-li o tam normované omezení odvolacích důvodů). Odvolacím soudem zmíněný argument, že žalovaná ani později, kupř. v odvolacím řízení nepřichází s žádnou obranou (věcnou argumentací), jíž by zpochybnila soudem prvního stupně vyslovený závěr o vhodnosti a převoditelnosti předmětných pozemků, je používán spíše jen na podporu hodnocení, že v postupu soudu prvního stupně (odvolacím soudem takto aprobovaném), který při použitelnosti výsledků již provedeného dokazování i v případě nově vymezených pozemků nepovažoval za nutné dokazování dále doplňovat a proto ani dovolatelce neposkytl další procesní prostor pro „lustraci“ pozemků (případně uplatnění dalších tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání), tak či tak nelze spatřovat vadu řízení s dopadem na správnost rozhodnutí (na soudem učiněný závěr o vhodnosti a převoditelnosti předmětných pozemků). Ostatně, ani nyní dovolatelka v tomto směru nepřichází s žádnou věcnou argumentací a vytýká právě (jen) vady řízení.

14. Nehledě na to, že i argumentace o neprovedení všech případně navržených důkazů je také námitkou o tzv. jiné vadě řízení (k níž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné), lze v přítomné věci pro úplnost poukázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu vztahující se k oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Z účastníkem označených důkazů soud neprovede mimo jiné ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. V situaci, kdy soudy měly v přítomné věci na základě provedeného dokazování za bezpečně prokázané všechny podstatné skutečnosti i ve vztahu k převoditelnosti, resp. vhodnosti předmětných pozemků k náhradní naturální restituci, a ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč nepřistoupily k dalšímu dokazování (srov. bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, podpůrně rovněž bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nelze v jejich postupu spatřovat ani namítanou vadu řízení, potažmo porušení zásad spravedlivého procesu (i ve světle nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07).

15. Námitka porušení práva na spravedlivý proces nezaloží tudíž přípustnost dovolání ani v kontextu závěru Ústavního soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), podle něhož je třeba, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.

16. Vycházeje ze soudy učiněných skutkových zjištění (ani otázky skutkové nemohou přípustnost dovolání založit a nevystihují způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) není pak rozhodnutí odvolacího soudu v kontradikci ani k dovolatelkou odkazovému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, v jehož důvodech se připomínají i některá z kritérií, jimiž se poměřuje vhodnost oprávněnou osobou nárokovaného pozemku k náhradní restituci, při zdůraznění, že vhodný je takový pozemek, jenž by byl zařaditelný do veřejné nabídky žalované. K tomu lze zopakovat, že v daném směru dovolatelka žádné konkrétní okolnosti netvrdila (a neuvádí je ani nyní), její argumentace nese se jen v obecné rovině a je založena pouze na kritice procesního postupu soudu.

17. Ustálené rozhodovací praxi se odvolací soud nezpronevěřil ani při oceňování náhradních pozemků, kdy jím vydané rozhodnutí (a jemu předcházející postup) nekoliduje ani se zákonem stanovenou zásadou, že tam, kde posouzení skutkového stavu závisí na odborných znalostech, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti jen prostřednictvím odborného znaleckého posudku (§ 127 o. s. ř.), bez ohledu na to, zda soudce sám disponuje potřebnými odbornými vědomostmi (jak se již podává i z dovolatelkou současně citované zprávy Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1, ročník 1981; k hodnocení znaleckého posudku pak dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017). Právě takto postupovaly soudy i v přítomné věci, jestliže ve svých závěrech o ceně předmětných náhradních pozemků vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného znalkyní Ing. Jarmilou Tichou (posudek č. 067316/2023, ze dne 12. 11. 2023, jímž znalkyně ocenila zvlášť oba pozemky podle příslušných oceňovacích předpisů – vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., s odkazem na § 28a zákona č. 229/1991 Sb.) a proti jehož závěrům neměli účastníci, žalovanou nevyjímaje, žádné námitky a ani nežádali výslech znalkyně (jak odvolací soud také připomíná v důvodech svého rozhodnutí, i s odkazem na obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 12. 2023, při němž byl proveden důkaz tímto znaleckým posudkem; viz bod 21 odůvodnění).

18. Z výše uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.). Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani od judikatury Ústavního soudu) neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

19. Přestože žalovaná v dovolání uvádí, že je podává proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu (proti všem jeho výrokům, tj. i proti výroku II, jímž byly ve správném znění potvrzeny výroky IV a V rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a ve výrocích III a IV o nákladech odvolacího řízení), vůči výrokům o náhradě nákladů řízení (jež patrně zmiňuje jen jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části o nákladech řízení je přípustnost dovolání vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

20. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobkyním uplatňujícím v řízení samostatné nároky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, či usnesení ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3617/2018) vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem v řízení (za vyjádření k dovolání učiněné před 1. 1. 2025), stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (k tomu srov. čl. II – přechodné ustanovení – vyhlášky č. 258/2024 Sb.). Podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí v případě žalobkyně a) sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 7 920 Kč (z tarifní hodnoty 391 917,28 Kč), u žalobkyně b) 8 816 Kč (z tarifní hodnoty 674 629,32 Kč), po připočtení paušální náhrady hotových výdajů advokáta za jeden společný úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu rozdělené mezi žalobkyně podle poměru hodnot jejich nároků [37 % ve vztahu k žalobkyni a) a 63 % u žalobkyně b)] a navýšení o 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně a) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9 717,50 Kč a žalobkyně b) 10 896 Kč. Společně a nerozdílně s žalovanou je povinen k náhradě nákladů dovolacího řízení i vedlejší účastník, jenž doposud setrval v řízení (srov. § 93 odst. 3 větu první o. s. ř., přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004).

21. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

22. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 3. 2025

Mgr. Petr Kraus předseda senátu

Plný text

28 Cdo 3343/2024-275

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) O. K., a b) I. K., obou zastoupených JUDr. Petrem Štovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: [IČO], se sídlem [adresa] a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] za účasti hlavního města Prahy, identifikační číslo osoby: [IČO], se sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem [adresa] o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 319/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 72 Co 111/2024-231, o návrhu žalované na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, t a k t o :

Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 72 Co 111/2024-231, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.

Odůvodnění:

1. Shora označeným rozsudkem, výrokem I, Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 12. 2023, č. j. 14 C 319/2022-161, v odvoláním napadených výrocích II a III, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s oběma žalobkyněmi (nabývajícími, oprávněnými osobami) smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY (odděleného z pozemku parc. č. XY tam označeným geometrickým plánem) v katastrálním území XY, a dále pak s žalobkyní b) i smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v témže katastrálním území (taktéž odděleného z pozemku parc. č. XY tam označeným geometrickým plánem). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II – IV rozsudku odvolacího soudu).

2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále také jen „dovolatelka“), uplatňujíc konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a ohlašujíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Dovolatelka přitom kritizuje i postup soudů v řízení, vytýkajíc, že nebyly „lustrovány“ (zjišťovány) všechny rozhodné okolnosti zejm. co do možných překážek převoditelnosti pozemků do vlastnictví žalobkyň (jako náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) a že soudy nedoplnily znalecké dokazování ke zjištění ceny předmětných pozemků (že vycházely z ocenění původních pozemků, doplněného laickou úvahou). Navrhuje se, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Spolu s dovoláním žalovaná učinila i návrh na odložení právní moci napadeného rozsudku, uvádějíc, že případná dispozice s pozemky může mít za následek závažné ohrožení jejích práv, jestliže i v případě úspěchu v dovolacím řízení by nebylo možné obnovit původní vlastnické poměry, což sebou nese i riziko vzniku dalších sporů.

4. K dovolání a v něm obsaženému návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí podaly žalobkyně nesouhlasné vyjádření.

5. Nejvyšší soud, jako soud povolaný k rozhodnutí o dovolání (§ 10a o. s. ř.), shledal, že předpoklady, za nichž lze odložit právní moc napadeného rozhodnutí, jsou splněny.

6. Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

7. V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 144/2018“), jakož i v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, Nejvyšší soud rozebral předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. V R 144/2018 Nejvyšší soud dále doplnil, že materiální právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí (či jeho výroku) je možné odložit jen tehdy, nemohou-li být negativní dopady rozhodnutí (výroku) do poměrů účastníka řízení (dovolatele) bezezbytku sistovány odkladem jeho vykonatelnosti.

8. Lze shrnout, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a (i s přihlédnutím k jeho doplnění v zákonem stanovené lhůtě) obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání může být za splnění předpokladů podle § 237 o. s. ř. přípustné (když pro něj neplatí žádné z omezení přípustnosti podle § 238 o. s. ř.) a následně i důvodné (uzavře-li dovolací soud, že je naplněn vymezený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.).

9. Dovolací soud v poměrech projednávané věci dále přihlédl k tomu, že případná dispozice s označenými pozemky, jež byly napadeným rozhodnutím žalobkyním (resp. v případě pozemku parc. č. XY jen žalobkyni b/) přiřknuty jako náhradní, by mohla mít za následek závažné ohrožení práv dovolatelky. Právní vztahy týkající se těchto nemovitostí by měly zůstat – nejenom s ohledem na princip materiální publicity zápisů provedených v katastru nemovitostí, ale i ustanovení § 243g odst. 2 o. s. ř. poskytující ochranu třetím osobám, jejichž právní vztahy nemohou být novým rozhodnutím dotčeny – do doby rozhodnutí o dovolání v této věci z pohledu stavu zápisu v katastru nemovitostí nezměněny. Zároveň platí, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení.

10. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k návrhu žalované rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání ve věci samé), že právní moc rozsudku odvolacího soudu se odkládá do právní moci rozhodnutí o žalovanou v této věci podaném dovolání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 12. 2024

Mgr. Petr Kraus předseda senátu