28 Cdo 3362/2011

Plný text

28 Cdo 3362/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání odvolatelů: a) B. S., B., b) T. K., C., c) M. A. E. K., L., d) M. P. K., C., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., New York, 225 West 34th Street, Suite 1800 (USA – New York), proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 54/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41C 281/2005 (žalobce Českomoravský cement, a. s., nástupnická společnost , IČO [IČO], [PSČ obec] – Horákov 459, zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, [PSČ obec], Masná 2, a dalších účastníků řízení 1 – 4 (B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq, a 5) Pozemkového fonfu ČR, IČ [IČO], [PSČ obec] 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Brno rozhodnutím z 13. 9. 2005, zn. 1815/96/7-RBD, RND), t a k t o :

I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 54/2008, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.

41 C 281/2005.

II. Věc se vrací k dalšímu řízení odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně).

Odůvodnění:

O žalobě žalobce, podané u soudu 16. 11. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze 17. 10. 2007, č. j. 41C 281/2005-110. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se určení, že B. S., T. K. a F. K. „nejsou oprávněné osoby podle § 2 odst.. 3 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 312/2000 Sb.)“ a že tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (z 1/9, z 1/12 a z 1/9) částí pozemků v katastrálním území M. (obec B.) a „jejich restituční nárok k uvedeným pozemkům není prokázán;“ soudním rozhodnutím by také mělo být, podle návrhu žalobce, nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 13. 9. 2005, č. j. 1815/96/7 – RBD, RNP. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně ze 17. 10. 2007 bylo žalobci Českomoravský cement, a. s., nástupnická společnost, uloženo zaplatit účastníkům řízení B. S., T. K. a F. K. (společně a nerozdílně) 861,- USD a 462,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 59/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze 17. 10. 2007, č. j.

41 C 281/2005-110, změněn (ve výroku označeném I.) tak, že „B. S. (k ideální 1/9), T. K. (k ideální 1/12) a F. K., ani jeho právním nástupcům M. A. E. K. a M. P. K. (k ideální 1/9) se nevydávají části původního pozemku p. č. (PK) 1089/2 – pastva v katastrálním území M., v katastru nemovitostí (podle geometrického plánu č. 1036-33/2005 p. č. 2248/3) (1681 m2), část pozemku p. č. 2250/1 (podle GP č. 1036/33/2005 p. č. 2050/3) – zahrada (663 m2), část pozemku p. č. 2354 (podle GP č. 1036/33/2005 p. č. 2254/2) – zahrada (869 m2), část p. č. 2262/1 (podle GP č. 1036/33/2005 p. č. 2262/9) – ost. pl. (399 m2) a část pozemku p. č. 2393/9 (o výměře 154 m2), vše v katastrálním území M., ani nemají nárok na náhradu za ně“. Výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený II.) o nákladech řízení byl změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně „ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, rozhodl ve věci samé nesprávně“; proto odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jak ve výroku svého rozsudku uvedl.

Odvolací soud nejprve uváděl, že v průběhu řízení po vydání rozsudku soudu prvního stupně zemřel dne 15. 7. 2008 jeden z účastníků řízení – F. K. a proto usnesením odvolacího soudu z 19. 7. 2010, sp. zn. 18 Co 54/2008, bylo rozhodnuto, že v řízení bude místo účastníka řízení F. K. pokračováno s jeho právními nástupci M. A. E. K. a M. P. K.

Odvolací soud dále poukazoval na to, že ohledně nároků B. S., T. K.

a F. K. po původním vlastníku pozemku M. K. bylo rozhodováno již Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Brno dne 13. 9. 2005 pod č. j. 1815/96/7

– RBD, RND, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.; podle tohoto rozhodnutí jsou B. S., T. K. a F. K. vlastníky (z 1/9, z 1/12 a z 1/9) v rozhodnutí označených pozemků v katastrálním území M., ale z důvodů zastavění pozemků se jim tyto pozemky nevydávají, mají však za ně nárok na náhradu.

Odvolací soud byl toho názoru, že žalobce podal v této věci řádně a včas žalobu podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, a to v dvouměsíční lhůtě od doručení správního rozhodnutí; touto žalobou se domáhal, aby tato právní věc byla znovu projednána a aby rozhodnutím soudu bylo žalobou uváděné správní rozhodnutí nahrazeno.

Odvolací soud s poukazem na zjištění učiněná v tomto soudním řízení i ve správním řízení uváděl, že „správní orgán při rozhodování o předmětném restitučním nároku učinil závěr, že firma Leo Czech a spol., která byla zapsána v pozemkové knize jako vlastník nemovitostí (o něž jde v tomto soudním řízení) byla komanditní společností, což nebyla podle tehdejších poměrů právních právnickou osobou a veškerý majetek jejích spoluvlastníků M. K. a P. K. (právních předchůdců žalobců) byl za nacistické okupace zabaven německou tajnou policií, dále že okupující Německá říše smlouvou z 9. 8. 1941 prodala majetek firmy společnosti Z. und K. M., A. G., přičemž M. K. a P. K. byli v době prodeje jejími komplementáři, každý v podílu 1/3 a takový podíl měli i na nemovitostech společnosti.“ Tento názor převzal také soud prvního stupně a rozhodl, že B. S., T. K. a F. K. jsou oprávněnými osobami k vydání ideální 1/9, ideální 1/12 a ideální 1/9 předmětných nemovitostí, neboť tu nemovitosti přešly na stát z vlastnictví fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně poukázal dále i na skutečnost, že M. K. (právní předchůdce žalobců) ve své závěti z 21. 8. 1939 ustanovil dědicem veškerého svého jmění F. K., T. K. a B. K. (včetně podílu na majetku bývalé společnosti Leo Czech a spol.). Majetek komplementářů Ing. M. K. a P. K. byl zkonfiskován z nařízení Tajné státní policie ze 14. 10. 1940 ve prospěch Německé říše.

Odvolací soud však na rozdíl od názoru soudu prvního stupně poukazoval na zápisy v pozemkové knize – v knihovní vložce č. 667 pro katastrální území M. a měl za to, že z těchto zápisů nevyplývá, že by společnost Leo Czech a spol. nebyla právnickou osobou, respektive, že by tu majetek komanditní společnosti byl v podílovém spoluvlastnictví společníků, kteří by ručili za majetek společnosti celým svým majetkem (jako komplementáři). Existence společnosti L. C. a spol., byla potvrzena už od roku 1906, kdy samotná tato společnost předmětné pozemky kupovala od předchozího vlastníka, takže nic nesvědčí o tom, že by pozemky byly vneseny do společnosti jako vklad společníka (společníků); v pozemkové knize není od roku 1906 žádný zápis o vlastnictví fyzické osoby. K majetku společnosti Leo Czech a spol. uplatňovala po roce 1945 nároky také rodina L.

– B., která, respektive její předchůdce, byla komanditisty společnosti Leo Czech a spol., a proto by jen zteží bylo možno bez dalšího vycházet z toho, že majetek společnosti v rozhodné době patřil pouze těmto komplementářům bez jakýchkoli nároků komanditistů. M. K. (právní předchůdce žalobců) ve své závěti z 21. 8. 1939 uváděl svůj podíl ve firmě třemi dvanáctinami (t. j. jednou čtvrtinou) a svým vnukům F., T. a B. K. odkázal podíl ½.

Odvolací soud měl dále za to, že na jím zaujatém právním názoru (rozdílném od právního názoru pozemkového úřadu i soudu prvního stupně) nemohou nic změnit žalovanými uváděné námitky, že „předmětné pozemky nesloužily a neslouží zemědělské ani lesní výrobě“, dále že u žaloby žalobce „šlo o žalobu podanou až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 247 občanského soudního řádu a že „podle pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu jsou již oprávněné osoby zapsány v katastru nemovitostí a jsou tedy v dobré víře, že jsou vlastníky.“ Naopak odvolací soud připomínal, že odškodnění poskytnuté T. K. by bránila skutečnost, že mu bylo podle Dohody mezi Československem a mezi Velkou Británií a Irskem z 28. 9. 1949 (o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčená československými opatřeními, plynoucími ze znárodnění, vyvlastnění nebo z odnětí držby) poskytnuto odškodnění za 1/36 veškerého majetku firmy Leo Czech a spol., Brno.

Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro potvrzení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 a § 219a občanského soudního řádu. Změnil tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že se účastníkům řízení B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. nevydávají části předmětného pozemku parc. č. (PK) 1089/2 v katastrálním území M. a že ani nemají nárok na náhradu za ně (přičemž vyslovil, že tímto jeho rozhodnutím se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Brno z 13. 9. 2005, zn. 1815/96/7.RBD, RNP).

O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s použitím § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. 5. 2011 doručen zmocněnému zástupci účastníků řízení B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. a dovolání ze strany těchto odvolatelů bylo dne 14. 6. 2011 předáno na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudečné výroky (označené I. a II.) odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení (případně, podle názoru odvolatelů, aby dovolací soud nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to výrokem vyhovujícím žalobnímu návrhu odvolatelů). Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i c) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání odvolatelů vyplývalo, že jako odvolací soud uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolatelé zdůrazňují, že nemohou rozhodně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že se žalobcům nevydávají jimi v řízení uváděné části pozemků a že ani nemají nárok na náhradu za pozemky, dříve vlastněné společností, jejíž společníky (komplementáři) byli jejich otec P. K. a jejich děd Ing. M. K. Dovolatelé mají za to, že v daném případě otázka posouzení nenapravených nároků příslušníků rodiny K., jako obětí holocaustu, otázka jejich postavení jako oprávněných osob k restituci tohoto majetku musí být v daném případě posouzena v právním režimu zákona č. 229/1991 Sb. i zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 212/2000 Sb. se zřetelem na postavení jejich předchůdců jako osobně ručících komplementářů veřejné komanditní společnosti. Jde tu o spor týkající se devíti pozemků v katastrálním území [k.ú.], které vznikly z dřívějšího zemědělského pozemku rodiny K. parc. č. [parcela] (PK) v uvedeném katastrálním území. Některé tyto pozemky jsou v katastru nemovitostí dosud vedeny jako součást zemědělského půdního fondu a některé jsou zapsány jako ostatní plocha či neplodná půda, ale všechny vznikly z dřívější pastviny. Pozemkový úřad Brno dne 13. 9. 2005 uznal nárok oprávněných osob z rodiny K. na všechny tyto pozemky na základě zákona č. 229/1991 Sb. a vydal osm z nich oprávněných osobám in rem a jeden z nich pak přiznal náhradu; rozhodnutí Pozemkového úřadu Brno (sp. zn. 1815/96/7-RBD, RNP) a nabylo dle 6. 10. 2005 právní moci. Žaloba žalujícího Českomoravského cementu, a. s. nástupnické společnosti, domáhajícího se nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu tak, aby návrh na vydání pozemků byl zamítnut a aby nebyla přiznána ani náhrada za ně, byla rozsudkem Městského soudu v brně ze 17. 10. 2007, č. j. 41 C 281/2005-110, zamítnuta.

Odvolatelé poukazovali dále na to, že se v tomto soudním řízení jedná o vydání podílu na nemovitostech v katastrálním území [k.ú.], původně zapsaných v pozemkové knize jako patřící komanditní společnosti Leo Czech a spol., jehož komplementáři (nikoli jen komandisté) byli P. K. a Ing. M. K. V řízení před soudy obou stupňů nebyl doložen právní závěr, že by komanditní společnost Leo Czech a spol. byla údajně právnickou osobou; k tomuto nedoloženému právnímu závěru se však odvolací soud nakonec přiklonil (na rozdíl od závěru pozemkového úřadu i soudu prvního stupně), aniž by diferencoval mezi vlastnickým vztahem komandistů a komplementářů vůči tomuto majetku; majetek společnosti v tomto případě ovšem nebyl oddělen od majetku komplementářů a každý z nich plně osobně ručil za závazky společnosti. Odvolatelé poukazovali v této souvislosti na rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu, vyjadřující právní závěr, že prostá komanditní společnost nebyla právnickou osobou ve smyslu tehdejších dobových předpisů i soudní praxe v období před nabytím účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku), t. j.

před 1. 1. 1951.

Ve vyjádření Českomoravského cementu, a.s., nástupnické společnosti, k dovolání odvolatelů B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V tomto vyjádření bylo zdůrazněno, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, nepatřily fyzické osobě; patřily firmě Leo Czech a spol., která byla právnickou osobou, jejíž majetek byl oddělen od majetku společníků; firma Leo Czech a spol. byla vedena jako obchodní společnost v obchodním rejstříku v Brně pod č. 1658/39. Právní předchůdci odvolatelů nemohou být posuzováni jako fyzické osoby, které by provozovaly pod společnou firmou obchodní činnost, „když jde o uplatnění nároku na vydání věci, které představují majetkové vklady do veřejné obchodní společnosti“. Ve vyjádření bylo ještě i uvedeno, že mimosoudní úkony, které byly v této věci učiněny žalobcem ve správním řízení, neměly vliv na délku či průběh soudního řízení.

Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání odvolatelů bylo uvedeno, že soudy obou stupňů tu rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a věc také po právní stránce správně posoudily.

Přípustnost dovolání odvolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu ze 17. 3. 2011 (sp. zn. 18 Co 54/2008 Krajského soudu v Brně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud projednávanou právní věc posoudí podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou věc podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravily některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) ve znění zákona č. 212/2000 Sb. V tomto smyslu odvolací soud tedy posoudil projednávanou právní věc podle správných právních předpisů, které se nepochybně na tuto právní věc vztahovaly.

Šlo však v tomto případě o otázku správného výkladu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. (o oprávněných osobách podle tohoto zákona) v souvislosti s otázkou právní povahy tzv. komanditní společnosti, tedy jedné z veřejných obchodních společností podle dříve platné právní úpravy z doby před 1. 1. 1951 (zejména před nabytím účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. občanského zákoníku, platného pak do 1. 4. 1964).

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, bylo (na str. 116/250) vyloženo, jak je třeba při posuzování restitučních nároků hledět na taková sdružení, podle dříve platných předpisů, která nebyla právnickými osobami a na právní postavení fyzických osob, které založily taková sdružení nebo byly členem takového sdružení: „Pokud jde o fyzické osoby, které např. provozovaly pod společnou firmou činnost v rámci veřejné obchodní společnosti (srov. č. l. 85 dříve platného obchodního zákoníku z roku 1863 /zákona č. 1/1863 ř. z./, jež nebyla zrušena způsobem uvedeným v článku 123 a 125 obecného zákoníku obchodního z roku 1863, přičemž majetek této veřejné obchodní společnosti přešel na stát (popřípadě na jinou právnickou osobu), potom u těchto osob může jít o uplatnění nároku na vydání věci, která představuje jejich prokazatelné majetkové vklady do veřejné obchodní společnosti (popřípadě podíly na jmění společnosti)“. K tomuto výkladu bylo pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedeno (na str. 122/256), že se vztahuje i k ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. (pokud jde o výklad uvedený pod III/3 citovaného stanoviska,

tedy ke str. 116/250), jak shora uvedeno).

Odvolací soud se ve svém rozsudku ze 17. 3. 2011 (sp. zn. 18 Co 54/2008 Krajského soudu v Brně) na str. 8 sice zmínil o výkladovém závěru ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uveřejněném pod č. 34/1993 (str. 116/150), ale s tímto výkladovým závěrem se neztotožnil (na rozdíl od soudu prvního stupně), neboť měl za to (jen s obecným zdůvodněním), že „ze zápisů v pozemkové knize (bez citace) nevyplývá, že by komanditní společnost Leo Czech a spol. (o niž šlo v tomto soudním řízení) nebyla právnickou osobou, respektive, že by majetek společnosti byl v podílovém spoluvlastnictví společníků, kteří ručili za majetek společnosti celým svým majetkem (komplementáři)“.

Dovolací soud naproti tomu setrvává na citovaném právním závěru ze stanoviska č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (pod III/3 a pod IV/1 na str. 116/250/

a na str. 122/256) a proto má za to, že tu v této právní otázce odvolací soud si ustanovení

§ 4 zákona č. 229/1991 Sb. i ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 nesprávně vyložil a v tomto smyslu tedy jeho rozhodnutí spočívá, podle názoru dovolacího soudu, na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).

Přikročil proto dovolací soud z tohoto důvodu svým rozsudkem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu,

a to jako rozsudku opírajícího se o nesprávné právní posouzení věci; dovolací soud neshledal opodstatněnými a přesvědčivými vysvětlující obecné závěry odvolacího soudu o tom, proč v daném případě dospěl k jinému výkladovému závěru uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož naopak dovolací soud nadále vychází.

Věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu, neboť tu neplatily důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, na rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 243 odst. 3 věta druhá, občanského soudního řádu); lze tu však odvolacímu soudu poukázat na to, aby v dalším řízení byla přihlížením k ustanovením § 246, § 250a odst. 3

a § 250f občanského soudního řádu posouzena znovu otázka, jak (správně či nesprávně) bylo v řízení před soudem prvního stupně objasněno a posouzeno to, zda tu je dána překážka vydání pozemků (částí pozemků) ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a v závislosti na tom, zda tu jsou nebo nejsou zákonné předpoklady k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky (částí pozemků) ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb.

Pro další řízení v této právní věci dovolací soud poukazuje na ustanovení § 243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu (o vázanosti právním názorem dovolacího soudu) i na ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá občanského soudního řádu (o rozhodování o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího řízení v novém rozhodnutí o věci).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 2. listopadu 2011

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu

Plný text

28 Cdo 3362/2011

OPRAVNÉUSNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Josefm Rakovským o dovolání odvolatelů: a) B. S., b) T. K., c) M. A. E. K., a d) M. P. K., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., New York, 225 West 34th Street, Suite 1800 (USA – New York), proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 59/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 281/2005 (žalobce Českomoravský cement, a. s., nástupnická společnost, IČO [IČO], [PSČ obec] – Horákov 459, zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, [PSČ obec], Masná 2, a dalších účastníků řízení 1 – 4 (B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq, a 5) Pozemkového fonfu ČR, IČ [IČO], [PSČ obec] 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Brno rozhodnutím z 13. 9. 2005, zn. 1815/96/7-RBD, RND), t a k t o :

Záhlaví rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 11. 2011, č. j. 28 Cdo 3362/2011-255, opravuje se v označení rozsudku odvolacího soudu tak, že toto správně zní „proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 59/2008“.

Výrok rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 11. 2011, č. j. 28 Cdo 3362/2011-255, opravuje se ve výroku v odstavci I. tak, že správně zní: „Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 59/2008, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 281/2005.“

Odůvodnění

V záhlaví a následně ve výroku shora uvedeného zrušovacího rozsudku dovolacího soudu došlo k psací chybě, v důsledku níž byl rozsudek odvolacího soudu uveden nesprávně jako „sp. zn. 54/2008“, ač dle obsahu spisu jde o „sp. zn. 18 Co 59/2008.“

Podle § 164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům, jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

Předseda senátu dovolacího soudu za využití shora citovaného ustanovení, které je vzhledem k ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. použitelné i pro stadium dovolacího řízení, přistoupil proto k opravě zjevné nesprávnosti způsobem, jak je uveden ve výroku tohoto opravného usnesení. Vzhledem k tomu, že samotný rozsudek o zrušení věci nebyl zatím doručen účastníkům, výrok o odkladu vykonatelnosti (ve smyslu shora uvedeného ustanovení) odpadá.

Proti tomuto opravnému usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 6. února 2012

JUDr. Josef Rakovský předseda senátu