Plný text
28 Cdo 3556/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Š. B., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem v Třinci, 1. máje 398, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v [adresa] částky 2.679.640,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 68/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2009, č. j. 8 Co 133/2009-90, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 11. 2008, č.j. 12 C 68/2008-55, kterým bylo ve výroku I. žalované uloženo zaplatit žalobci částku 24.415,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a kterým byla zároveň zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2.655.225,- Kč. Obě částky (celkově 2.679.640,- Kč) představovaly žalobcem uplatňovanou náhradu škody z titulu majetkové a především nemajetkové újmy, jíž se žalobce domáhal vůči státu z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť byl v řízení před Krajským soudem v Ostravě, vedeném pod sp. zn. 7 To 529/2005, zproštěn obžaloby za tam specifikované trestné činy. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci, jakož i vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právní otázku zásadního významu v dovolání ani v nejmenší možné míře nevymezil. Uvedl pouze, že přípustnost dovolání dovozuje z poučení obsaženého v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Takové vymezení ovšem v žádném případě nelze pokládat za dostačující ve smyslu platné zákonné úpravy podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. Pokud tedy formulování právní otázky zásadního významu chybí, tak, jako je tomu v předmětné věci, nelze v takovém případě shledat podané dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a otevřít tak cestu pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí.
Ve vztahu k dovolání žalobce je rovněž třeba zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.).
Ačkoli se dovolací soud ze shora naznačených příčin nemohl zabývat věcnou stránkou sporu, přesto v tomto směru dodává, že právní posouzení odvolacího soudu ohledně promlčení žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy je zcela v souladu s hmotným právem. Náhrada této imateriální újmy tedy žalobci nemohla být poprávu přiznána.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. dubna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu