28 Cdo 3880/2023

Plný text

28 Cdo 3880/2023-656

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně V. P., zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO [IČO], se sídlem [adresa] a, o vydání náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 59/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 2023, č. j. 14 Co 111/2023-593, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 2023, č. j. 14 Co 111/2023-593, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. února 2023, č. j. 6 C 59/2018-543 se ruší, a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, č. j. 14 Co 111/2023-593, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 10. 2023, č. j. 14 Co 111/2023-603, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 2. 2023, č. j. 6 C 59/2018-543, jímž byl nahrazen projev vůle žalované směřující k bezúplatnému převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobkyně na vydání náhradního pozemku za pozemek parc. č. XY v k. ú. XY odňatý jejímu právnímu předchůdci, jenž pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“), postupovala liknavě a svévolně, a to zejména z důvodu lpění na nesprávném ocenění restitučního nároku. Z geometrického plánu (sloužícího rozdělení odňaté pozemkové parcely – pastviny – na řadu menších pozemkových dílů) vyhotoveného dne 6. 12. 1952 na žádost právního předchůdce žalobkyně, jenž byl státem respektován i při zápisu předmětného odňatého pozemku (2. 2. 1965) do evidence nemovitostí, hospodářských smluv ze dne 23. 3. 1966 a 4. 5. 1966, jimiž byly pozemkové parcely oddělené z odňatého pozemku převáděny coby pozemky určené pro výstavbu rodinných podnikových domů, plánu programové studie pro aglomeraci kolínskou z roku 1955, grafického torza směrného územního plánu z let 1957 až 1958 a výstavby garáží realizované na dotčeném pozemku v roce 1975 přitom odvolací soud dovodil, že odňatý zemědělský pozemek (pastvinu) jest pro účely stanovení výše restitučního nároku žalobkyně ocenit jako pozemek stavební (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků). Uzavíraje, že převodu požadovaného náhradního zemědělského pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož hodnota nepřevyšuje restituční nárok žalobkyně, nebrání zákonné překážky (§ 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) ani jiné důvody, pak odvolací soud žalobě o jeho vydání vyhověl.

3. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Předestřela otázku ocenění odňatého pozemku. Mínila, že ji odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015. Namítala, že soudy nižších stupňů při posouzení charakteru odňatého pozemku vycházely z dokumentů (geometrického plánu, žádosti o zápis vlastnického práva ve prospěch státu, hospodářské smlouvy, směrného územního plánu či architektonické studie územní aglomerace), z nichž podle ustálené judikatury na stavební charakter pozemku nelze usuzovat. Upozorňovala, že pozemek k datu převodu na stát nebyl schválenou územně plánovací dokumentací určen k zastavění. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.

5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal je Nejvyšší soud přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky charakteru odňatého pozemku pro účely jeho ocenění a určení výše restitučního nároku žalobkyně, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

8. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).

10. Byl-li však oprávněné osobě odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží jí náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby tudíž nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).

11. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních konkluzí důsledně nedržel. Na odňatý zemědělský pozemek (pastvinu) pohlížel totiž jako na pozemek určený ke stavbě, ačkoliv v řízení nebyla doložena územně plánovací dokumentace, jež by k okamžiku převodu pozemku na stát (2. 2. 1965) dosvědčovala, že na něm byla plánována výstavba (doložen byl toliko plán programové studie pro aglomeraci kolínskou z roku 1955 a grafické torzo směrného územního plánu z let 1957 až 1958 – existence směrného územního plánu ovšem zásadně není objektivně způsobilá pro svoji obecnost, ale i z hlediska svého účelu, směřujícího toliko k určení základní /hrubé/ skladby určitého útvaru, definovat stavební určení příslušného pozemku; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10), stavební záměr se nikterak nepodává ani z nabídky bezplatného odevzdání předmětného pozemku do vlastnictví státu právním předchůdcem žalobkyně (ze dne 2. 2. 1965) a nemůže jej z povahy věci dokládat ani vyhotovení geometrického plánu rozdělujícího pozemek na menší pozemkové parcely z 6. 12. 1952 (objednaného právním předchůdcem žalobkyně). Výstavba garáží byla pak na pozemku realizována až v roce 1975, tedy nikoliv bezprostředně po odnětí pozemku. Existenci územně plánovací dokumentace konečně nemůže (bez dalšího) nahrazovat údaj v hospodářských smlouvách ze dne 23. 3. 1966 a 4. 5. 1966 o určení nově vzniklých pozemkových parcel k výstavbě rodinných podnikových domů (jež se ostatně nerealizovala). V řízeních vedených mezi totožnými účastníky o uspokojení téhož restitučního nároku přitom dovolací soud za obdobných skutkových poměrů již opakovaně dovodil, že odňatý pozemek není namístě ocenit jako stavební (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3400/2020, a ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1613/2021); soudy nižšího stupně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1904/2022, pak na vyřešení otázky ocenění odňatého pozemku založeno není, když důvodem zamítnutí žaloby zde je absence liknavosti žalované při uspokojování restitučního nároku dovolatelky. Za daného stavu se tedy závěr odvolacího soudu o tom, že odňatý pozemek byl v okamžiku převodu na stát v celém rozsahu určen k zastavění, a je tudíž namístě jej za účelem stanovení výše restitučního nároku ocenit jako stavební (dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), jeví být zjevně předčasným, a proto nesprávným.

12. Nejvyšší soud tudíž, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

13. Soudy nižšího stupně budou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 3. 2024

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu

Plný text

28 Cdo 3880/2023-799

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně V. P., zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO [IČO], se sídlem [adresa] a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 59/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2023, č. j. 14 Co 111/2023-593, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 10. 2023, č. j. 14 Co 111/2023-603, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 808 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hartmanna.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, č. j. 14 Co 111/2023-593, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 10. 2023, č. j. 14 Co 111/2023-603, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 2. 2023, č. j. 6 C 59/2018-543, jímž byl nahrazen projev vůle žalované směřující k bezúplatnému převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Předestřela otázku ocenění v rozhodném období odňatého pozemku, za nějž je požadována pozemková náhrada. Mínila, že ji odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015. Namítala, že soudy nižších stupňů při posouzení charakteru odňatého pozemku vycházely z dokumentů (geometrického plánu, žádosti o zápis vlastnického práva ve prospěch státu, hospodářské smlouvy, směrného územního plánu či architektonické studie územní aglomerace), z nichž podle ustálené judikatury na stavební charakter pozemku nelze usuzovat. Upozorňovala, že pozemek k datu převodu na stát nebyl schválenou územně plánovací dokumentací určen k zastavění. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl.

3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.

4. Nejvyšší soud k dovolání žalované nejprve rozsudkem ze dne 13. 4. 2024, č. j. 28 Cdo 3088/2024-656, zrušil rozsudky soudů nižšího stupně (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2023, č. j. 14 Co 111/2023-593, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 2.2023, č. j. 6 C 59/2018-54) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že soudy nižšího stupně nesprávně pohlížely na odňatý pozemek parc. č. XY v k. ú. XY jako na pozemek určený ke stavbě, ačkoliv v řízení nebyla doložena územně plánovací dokumentace, jež by k okamžiku převodu pozemku na státu (2. 2. 1965) dosvědčovala, že na něm byla plánována výstavba. Soudy nižšího stupně vázány právním názorem dovolacího soudu poté zamítly žalobu o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k bezúplatnému převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni (rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 5. 2024, č. j. 6 C 59/2018-685, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2024, č. j. 14 Co 190/2024-717, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2024, č. j. 14 Co 190/2024-727). Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 23. 4. 2025, č. j. 28 Cdo 211/2025-752, dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2024, č. j. 14 Co 190/2024-717, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2024, č. j. 14 Co 190/2024-727, odmítl. Z podnětu ústavní stížnosti Ústavní soud poté nálezem ze dne 19. 6. 2026, sp. zn. I. ÚS 2196/25, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025, č. j. 28 Cdo 211/2025-752, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2024, č. j. 14 Co 190/2024-717, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2024, č. j. 14 Co 190/2024-727, rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 5. 2024, č. j. 6 C 59/2018-685, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, č. j. 28 Cdo 3880/2023-656. Vyjádřil závazný právní názor, dle něhož Nejvyššímu soudu, coby soudu dovolacímu, v projednávané věci nepříslušelo přehodnocení skutkových závěrů soudů nižšího stupně o charakteru odňatého pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY), podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3088/2023.

5. Z výše shrnutého průběhu řízení je tak zřejmé, že do řízení o posuzované věci svým rozhodnutím zasáhl významně Ústavní soud, na podkladě žalobkyní podané ústavní stížnosti. Pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (vyhlášené jako ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§ 63 citovaného zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje § 226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro Nejvyšší soud, který podle § 10a o. s. ř. rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, a ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný tamtéž, svazek 5, č. 9). Obecné soudy tak musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím. [K problematice závaznosti nálezů Ústavního soudu lze dále odkázat např. i na nálezy vydané ve věcech sp. zn. III. ÚS 425/97, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, sp. zn. IV. ÚS 301/05, sp. zn. IV. ÚS 1642/11 či sp. zn. IV. ÚS 2213/16, z nichž vyplývá mimo jiné, že v řízení následujícím po kasačním nálezu není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž je takový nález založen; uvedené pravidlo vyplývá i z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces; k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11].

6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

7. Jestliže tedy odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování (viz plán programové studie pro aglomeraci kolínskou z roku 1955, grafické torzo směrného územního plánu z let 1957 až 1958, geometrický plán rozdělující pozemek na menší pozemkové parcely z 6. 12. 1952, zjištění o výstavbě garáží realizované v roce 1975, či hospodářské smlouvy ze dne 23. 3. 1966 a ze dne 4. 5. 1966 o určení nově vzniklých pozemkových parcel k výstavbě rodinných podnikových domů), jež Nejvyššímu soudu dle závazného právního názoru Ústavního soudu nepřísluší přehodnocovat (a to ani z hlediska posouzení, které skutkové okolnosti jsou „obecně vzato“ způsobilé doložit stavební charakter odňatého pozemku), dovodil, že odňatý pozemek (parc. č. XY v k. ú. XY) měl ke dni převodu na stát charakter pozemku určeného k výstavbě, a pro účely stanovení výše restitučního nároku žalobkyně je tak třeba jej ocenit jako pozemek stavební (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků), pak ve světle vázanosti nálezem Ústavního soudu vyhlášeným v projednávané věci nelze než dovodit, že se tím od ustálené judikatury dovolacího soudu (dle níž za pozemky určené k výstavbě je třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu – § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017) nikterak neodchýlil.

8. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto. K nákladům žalobkyně patří odměna advokáta po 3 100 Kč za úkony právní služby: účast u jednání soudu prvního stupně dne 14. 5. 2024, písemné podání ze dne 20. 5. 2024, sepis odvolání, písemné podání ze dne 2. 9. 2024 a sepis dovolání a 1 550 Kč za návrh na vydání opravného usnesení ze dne 3. 10. 2024 [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. b/, d/, g/, k/, odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], tj. 17 050 Kč, spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby, tj. 1 800 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), dohromady ve výši 22 808 Kč.

11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 9. 2026

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu