Plný text
28 Cdo 3939/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce S. b. d. D., proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky ve výši 105.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 381/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2008, č. j. 10 Co 245/2008-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 105.440,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, kterou zaplatil jako kupní cenu na základě neplatných kupních smluv. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem pozemků parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela] a parc. č. [parcela] pod stavbami č. p. [č.p.], garáž bez č. p. a jiné stavby bez č. p., to vše v kat. území D., obec D., a to na základě hospodářské smlouvy uzavřené dne 6. 11. 1968. V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb. a včleněním ustanovení § 879c do občanského zákoníku požádal žalobce dne 26.6.2001 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo ke dni 1.7.2001. S účinností ke dni 30.6.2001 bylo však ustanovení § 879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. a k transformaci užívacího práva na právo vlastnické nedošlo. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví v souladu s ustanovením § 60c zákona č. 219/2000 Sb. Vlastnické právo k předmětným pozemkům pak měl žalobce nabýt na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ním a žalovanou dne 19.11.2003. Následně bylo v důsledku zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004, ustanovení § 879c ObčZ obnoveno. Žalobce tak měl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv dle absolutně neplatných kupních smluv.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení § 879c ObčZ, neboť by taková interpretace připouštěla uplatnění retroaktivity. Pro posouzení platnosti smluv je proto rozhodný právní stav, který tu byl v době, kdy byl dotčený právní úkon učiněn. Dále žalovaná dovodila, že dnem 30.6.2001 došlo k transformaci žalobcova práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na výpůjčku a vlastnické právo tak žalobce nabyl až na základě předmětné kupní smlouvy ze dne 19.11.2003.
Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 8.4.2008, č.j. 12 C 381/2006-88, žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 105.440,- Kč. Uvedl, že žalobce měl předmětné pozemky v trvalém užívání a v zákonné lhůtě zažádal o změnu práva trvalého užívání k uvedeným pozemkům na právo vlastnické. Odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaný pod č. 278/2004 Sb., uzavřel, že ustanovení § 879c ObčZ se účinností nálezu obnovilo a tím se veškeré právní úkony, k nimž v mezidobí od nabytí účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. do nabytí účinnosti citovaného nálezu došlo, staly pro rozpor s obnovenou právní úpravou absolutně neplatnými podle § 39 ObčZ.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2008, č.j. 10 Co 245/2008-124, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Zejména uvedl, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR má obnovení ustanovení § 879c ObčZ za následek nabytí vlastnického práva žalobce k daným pozemkům přímo ze zákona a tudíž je následně uzavřená kupní smlouva neplatná, neboť žalovaná jako prodávající nemohla na žalobce převést více práv, než sama měla. K námitce rozporu rozhodnutí soudu prvního stupně s komunitárním právem odvolací soud uvedl, že pro daný případ je úprava evropského práva irelevantní, neboť žalobce nabyl vlastnické právo dne 1.7.2001, tedy před vstupem ČR do Evropské unie a v době, kdy zakládací smlouvy ES nebyly pro Českou republiku závazné.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že:
ustanovení § 879c ObčZ v současné době není platnou součástí právního řádu ČR a není jej tedy možné aplikovat způsobem, jakým se domáhal žalobce a jakým též učinil soud prvního stupně,
Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“, což v mnoha nálezech sám konstatoval. Nelze proto při zrušení derogačních ustanovení Ústavním soudem ČR dovozovat jiné důvody než ty, které vedly ke zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb.,
i při oživení ustanovení § 879c ObčZ by nebyla aplikace tohoto ustanovení možná s ohledem na ustanovení § 59 zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého se dosavadní vztahy k 1.1.2001 mění na výpůjčku, a které je ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku úpravou speciální (lex specialis),
neexistovaly-li vztahy trvalého užívání k uvedeným pozemkům, nemohlo dojít ani k jejich transformaci na vlastnické právo podle ustanovení § 879c ObčZ,
je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „oživení“ předchozí právní úpravy, tj. ustanovení § 879c ObčZ, je nutné toto oživení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by „oživení“ dotčeného ustanovení bylo v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES, která se aplikuje přednostně před zákonem. A navíc by se jednalo o veřejnou podporu v rozporu se zákonem č. 215/2004 Sb.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejího názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
Došlo k obnovení ustanovení § 879c ObčZ, když Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?
Otázka „oživení“ ustanovení občanského zákoníku zrušených derogačním zákonem č. 229/2001 Sb. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze kterých vyplývá, že zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení ustanovení § 879c ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení § 879c ObčZ. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení § 879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona č. 215/2004 Sb. a čl. 87 Smlouvy o ES?
Žalovaná staví otázku zásadního právního významu na rozporu obnoveného § 879c ObčZ se zákonem č. 215/2004 Sb. Otázka obnovení platnosti ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., byla - jak již bylo předesláno - podrobně řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že zrušením čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil původní právní stav založený příslušnými ustanoveními hlavy VIII. a hlavy IX. ObčZ včetně ustanovení § 879c ObčZ. Otázku účinnosti a zachování lhůt podle původního právního stavu pak Nejvyšší soud ČR řešil v rozsudku ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ve kterém uvedl, že nárok na transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické nezanikl dnem nabytí účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. za předpokladu, že byl uplatněn včas, tj. od 1.7.2000 do 30.6.2001, a v souladu s původním právním stavem. Proto je v souzené věci irelevantní otázka, zda původní právní úprava není v rozporu se zákonem č. 215/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.5.2004. Vlastnické právo žalobce k předmětným pozemkům totiž vzniklo na základě obnoveného ustanovení § 879c ObčZ zpětně ke dni 1.7.2001. Jelikož se otázka případného konfliktu mezi ustanovením § 879c ObčZ a zákona č. 215/2004 Sb. nemůže promítnout do poměrů ve věci samé, dovolací soud její projednání nepřipustil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2006, sp. zn. 29 Odo 538/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.7.2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006; případně též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Pokud jde o tvrzený rozpor ustanovení § 879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, pak dovolací soud v souvislosti se vznesenou právní otázkou poukazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna, neboť všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před vstupem ČR do Evropské unie, dovolací soud dospěl k závěru, že mu v souzené věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006). Dovolací soud následně uzavřel, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl v rozhodném období (tedy k 1.7.2001) právní normou závaznou na území ČR, jelikož Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1.5.2004. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES a § 879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovené platnosti ustanovení § 879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona č. 59/2000 Sb.
Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení § 879c ObčZ a zákona č. 59/2000 Sb., přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle § 879c ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu § 2 zákona č. 59/2000 Sb. Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3836/2008, konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s § 10 citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Je možné aplikovat po 1.1.2001 ustanovení § 879c ObčZ, pokud nabyla účinnosti speciální úprava vyjádřená v ustanovení § 59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR?
Otázka vztahu ustanovení § 879c ObčZ a § 59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR, byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu posuzována. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 15.4.2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008, konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na § 59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle § 879c odst. 4 o.z. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Dovolací soud z důvodů shora uvedených dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu