Plný text
28 Cdo 4201/2018-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně P. J., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované M. B., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října 1984, o zaplacení 775 174 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 197/2017, o dovoláních obou účastnic řízení proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. června 2018, č. j. 7 Co 591/2018-229, t a k t o :
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2018, č. j. 17 C 197/2017-188, potvrzen v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 522 974 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; ve zbývající části byl tento rozsudečný výrok změněn tak, že se žaloba o zaplacení dalších 252 200 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (výroky II. – V. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení. Nevymezily žel žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašovaly, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel, a jejíhož vyřešení by se prostřednictvím podaných dovolání domáhaly.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podaná dovolání poté, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahují vymezení toho, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů jejich přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, nebo závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání účastnice řízení v posuzovaném případě zjevně nedostály, jestliže v dovolání výslovně neoznačily žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamovaly, že na jejím vyřešení rozsudek odvolacího soudu závisel, a sdělovaly, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně soudu Ústavního, nebo že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu podaných dovolání, když za ně očividně nelze považovat toliko obecnou informaci žalobkyně, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od blíže nekonkretizované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že jistá blíže nevymezená právní otázka má být posouzena jinak, ani poukaz žalované na opět blíže nekonkretizovanou otázku, jež snad rozhodovací praxí dovolacího soudu neměla by být dosud vyřešena.
Chybějící údaj o tom, v čem účastnice řízení spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom nebyla dovolání v zákonné lhůtě doplněna (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání obou účastnic řízení byla odmítnuta.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu