Plný text
28 Cdo 433/2026-156
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně BIO TOP s.r.o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, o 89.281 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 C 18/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2025, č. j. 5 Co 1265/2025-139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 10 C 18/2025-114, zamítl žalobu na zaplacení 89.281 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nevyhověl tak žalobkyni, jež se domáhala uvedené částky jako bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat tím, že v souvislosti s pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY čerpal v letech 2021 a 2022 dotace, ačkoliv předmětný pozemek prodal kupní smlouvou ze dne 16. 4. 2021 žalobkyni. Okresní soud vyloučil, že by v souvislosti s poskytnutím dotací žalovanému Státním zemědělským a intervenčním fondem (dále též jen „SZIF“) došlo k ochuzení ve sféře žalobkyně (ke zmenšení jejího majetku). Na základě žalobních tvrzení neshledal naplněnými znaky žádné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení v intencích § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Nezabýval se otázkou, měl-li žalovaný v dotčeném období právní titul k užívání předmětného pozemku. Podrobně rozebral charakter a podstatu poskytnutých dotací, přičemž uzavřel, že jde o veřejnoprávní plnění podmíněné příslušnou žádostí subjektu, jenž vykonává činnosti značně přesahující rámec prostého užívání pozemku, na nichž je veřejný zájem. Odmítl přitom přímou a kauzální vazbu mezi samotným obhospodařováním zemědělské půdy (jejím faktickým užíváním) a poskytnutím dotace. Soud zdůraznil, že výplata dotací se odehrála pouze ve vztahu mezi SZIF a žalovaným, do něhož žalobkyně nebyla nikterak zapojena. S konkluzí, že dotaci nelze považovat za plod či užitek pozemku (§ 491 o. z.), vyloučil též žalobkyní prosazovanou aplikaci § 3004 odst. 1 o. z. Závěrem s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně jeho usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 865/2021) připomněl, že za bezdůvodné obohacení není možné považovat jakýkoliv potenciální prospěch vlastníka věci. Žalobu tedy, považuje ji za zcela nepodloženou, v plném rozsahu zamítl.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 10. 2025, č. j. 5 Co 1265/2025-139, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Kvitoval konkluze okresního soudu stran veřejnoprávního charakteru dotací, pro jejichž poskytnutí je nezbytná iniciativa žadatele, i ohledně toho, že jejich výplata se odehrává ve vztahu mezi žalovaným a SZIF. Za správný považoval rovněž závěr, že se nejedná o plody ani užitky pozemku. Sdílel též názor soudu prvního stupně, že skutkové vymezení nároku žalobkyně nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., stejně jako jej nelze kvalifikovat podle § 3004 o. z. Ve shodě s okresním soudem míní, že dotace vyplacené žalovanému nejsou majetkovým prospěchem, jenž by při obvyklém běhu věcí žalobkyně získala, přičemž uvedl, že užitkem v případě pozemku může být typicky nájemné, nikoliv však veřejnoprávní platba za konkrétní činnost, jež není důsledkem prostého užívání pozemku. Připomněl, že žalobkyně o dotace nikdy nepožádala, pročež v tomto směru nelze uvažovat o jejím potenciálním zisku. Jako na nynější věc neaplikovatelné odmítl odvolací soud odkazy žalobkyně na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu. Ze všech vylíčených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí, odkázav na jeho precizní a zcela výstižné odůvodnění, potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Rozsudek krajského soudu (ve vztahu k výroku II toliko jako výroku akcesorickému) napadá žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor naříkaného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, potažmo pro otázku, jež nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka polemizuje se závěry soudů obou stupňů o neaplikaci § 3004 odst. 1 o. z., prosazujíc, že obohacený (zde žalovaný), získal-li bezdůvodné obohacení úmyslně, je povinen vydat vše, co nabyl – včetně „vyšších nadstandardních“ majetkových hodnot získaných v souvislosti s výkonem užívacího práva, aniž by stran nich bylo zapotřebí zkoumat kauzální vztah mezi ochuzeným a obohaceným, charakter dotací, či jedná-li se o plody nebo užitky pozemku. Zdůrazňuje, že, neužíval-li by žalovaný na její úkor předmět jejího vlastnictví, nemohl by řešené dotace získat. Zpochybňuje, že by formulace „na úkor jiného“ v dikci § 2991 odst. 1 o. z. zahrnovala pouze ochuzeného, nikoliv například vlastníka pozemku, v souvislosti s nímž jsou čerpány dotace, jako je tomu v projednávané kauze. Svůj nárok má za opodstatněný i skutečností, že kvůli žalovanému nemohla daný pozemek užívat, a tudíž z něj nemohla inkasovat žádný příjem, ani splnit podmínku přiznání dotace (relativizuje tak náhled soudů založený na tom, že žalobkyně nesplnila již podmínku žádosti o dotaci). Nesouhlasí s úsudky soudů o zvláštních podmínkách získání dotace, oponujíc, že se jedná o dotace nárokové. V nepodřazení dotací inkasovaných žalovaným pod normu § 3004 odst. 1 o. z. spatřuje rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně odkazuje na jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 814/2017, 25 Cdo 2715/2000, 28 Cdo 2284/2014 a 28 Cdo 2501/2016. Eventuálně předkládá dovolacímu soudu otázku v jeho rozhodovací praxi doposud neřešenou – lze-li považovat předmětné dotace za bezdůvodné obohacení ve smyslu § 3004 odst. 1 o. z., resp. je-li je možné podřadit pod pojem „vše“ v citovaném ustanovení. Závěrem pro vylíčené navrhuje zrušení naříkaného rozsudku krajského soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Zprvu nelze souhlasit s dovolatelkou namítaným odchýlením se od jí konkrétně citované judikatury Nejvyššího soudu. Nutno předeslat, že jmenovaná rozhodnutí neaplikují ani nevykládají dovolatelkou prosazovaný § 3004 odst. 1, větu první, o. z., pročež není možné přitakat jejím námitkám, dovozuje-li rozpor napadeného rozhodnutí s nimi právě v tomto smyslu. V odkazovaných rozhodnutích se nejedná o situace analogické nyní projednávanému případu, řeší-li neoprávněné užívání cizího pozemku (z tohoto hlediska nebyl ovšem nynější spor soudy vůbec posuzován, srov. zejména bod 23 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Stran samotného rozsahu bezdůvodného obohacení (do nějž dovolatelka svou argumentací míří) vyjadřují citovaná rozhodnutí, že bezdůvodné obohacení v případě neoprávněného užívání cizí věci odpovídá zpravidla obvyklému nájemnému, jež by obohacený byl za běžného chodu věcí povinen za obdobné užití věci hradit (srov. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, či jeho usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2284/2014, a ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016), přičemž k tomu dovolací soud v žalobkyní jmenovaném rozsudku ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 814/2017, dodal, že je (bezdůvodné obohacení spočívající v užívání cizí věci) nelze (v tam řešeném případě defektní převodní smlouvy) zaměňovat s užitky ve smyslu občanského zákoníku (dříve § 458 odst. 2 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Popsané judikaturou konstantně zastávané tezi se nyní přezkoumávané rozhodnutí nikterak nepříčí, uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyní požadované plnění (žalovaným inkasované zemědělské dotace) není možné podřadit pod rozsah bezdůvodného obohacení v intencích § 2991 o. z., jedná-li se o veřejnoprávní platbu za konkrétní činnost žadatele o dotaci, nikoli přímý důsledek pouhého užívání pozemku. K řečenému sluší se v reakci na argumentaci žalobkyně rovněž doplnit, že podle ustálené judikatury výše bezdůvodného obohacení odpovídá skutečnému prospěchu obohaceného, nikoliv potenciální ztrátě ochuzeného (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3705/2019, nebo ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2378/2023). Nelze tak přitakat dovolatelčině mínění založenému na toliko hypotetické úvaze o eventuálním příjmu dotací v její sféře, užívala-li by předmětný pozemek sama. Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry o nutnosti splnit podmínky pro přiznání dotací tím, že je označuje za nárokové, pohybuje se její argumentace toliko v rovině kritiky skutkových zjištění, jež ovšem přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu blíže viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 546/2025).
9. Dovolatelce je ovšem možné přisvědčit, že jí formulovaná otázka výkladu pojmu „vše“ v § 3004 odst. 1, části věty první před středníkem, o. z. nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zcela řešena. Byť v nynější kauze soudy nepřijaly závěr o úmyslném bezdůvodném obohacení žalovaného, jejich úsudky z aplikace citované normy vychází, pročež lze na dovolání v této části hledět jako na přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Obecně ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se jeho majetková sféra rozrostla, a korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Jedním z předpokladů vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně věcně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně věcně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013, a ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3675/2018). Potud se tedy jeví zcela přiléhavými úvahy artikulované oběma soudy nižších stupňů odmítající vztah z bezdůvodného obohacení mezi nynějšími účastníky stran dotací poskytnutých na konkrétní zemědělskou činnost žalovaného na základě veřejnoprávního vztahu mezi ním a SZIF. Jako nedůvodné tak lze odmítnout námitky dovolatelky o nesprávném hodnocení vztahu mezi ní a žalovaným.
11. Otázkou zůstává, může-li se žalobkyně z pozice vlastníka pozemku domáhat po žalovaném jím inkasované zemědělské dotace, opírajíc se přitom o § 3004 odst. 1, část věty první před středníkem, o. z.
12. Podle § 3004 odst. 1, věty první, o. z. obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl, včetně plodů a užitků; rovněž nahradí užitek, který by ochuzený byl získal.
13. Dovolací soud se doposud zabýval zejména výkladem ustanovení § 3004 odst. 1, větou první, o. z., stran něhož ve svém rozsudku ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1897/2022, publikovaném pod č. 30/2025 Sb. rozh. obč., vyslovil k části věty první za středníkem relevantní úvahu pro tam posuzovanou kauzu, že užitek, který by ochuzená bývala byla získala, je zapotřebí odvozovat z hospodářských výtěžků z užívaných nemovitostí, o něž by při pravidelném běhu událostí rozmnožila svůj majetek, nakládala-li by s předmětem svého vlastnictví sama. Nastínil přitom, že i úvaha o ušlém zisku ve smyslu citovaného ustanovení má vykazovat určitou reálnou perspektivu majetkového přínosu pro ochuzeného [k tomu viz též výklad k § 3004 o. z. ELIÁŠ, J., ADAMOVÁ, H., BRIM, L. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Systém ASPI. Wolters Kluwer, ISBN 978-80-7598-955-0.], nikoliv se pohybovat toliko v hypotetické rovině. Přiznat lze tedy profit, jehož by ochuzený, při obvyklém nakládání s objektem obohacení za normálního běhu okolností skutečně dosáhl. Uvedené odpovídá i obecnému pravidlu uplatňujícímu se u bezdůvodného obohacení, v souladu s nímž v rámci vydání bezdůvodného obohacení zákon může přiznat pouze hospodářský výtěžek získaný z hodnoty (zde pozemku), jíž právní řád přiřazuje někomu jinému – zde ochuzené žalobkyni [srov. též MELZER, F., CSACH, K. In: MELZER, F., TÉGL, P., a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. (§ 2894-3081). 1. vyd. Praha: Leges, 2018, s. 1288-1289].
14. Právě připomenuté souvislosti institutu bezdůvodného obohacení pak jistě nelze pouštět ze zřetele ani při výkladu pojmu „vše“ ve smyslu normy, jež je do úpravy bezdůvodného obohacení vtělena. Rovněž podle § 3004 odst. 1, části věty první před středníkem, o. z. rozsah prospěchu obohaceného musí zahrnovat jen ten hospodářský výtěžek, který byl získán z hodnoty, již právní řád přiřazuje někomu jinému (ochuzenému).
15. Uvedenou definici ovšem žalobkyní požadované dotace zjevně nenaplňují. Jak správně konstatovaly již soudy nižších stupňů, zemědělské dotace udělované SZIF jsou svým charakterem finančními částkami poskytovanými z veřejných zdrojů za specifikované činnosti, na jejichž provádění je veřejný zájem. Jejich čerpání je podmíněno splněním konkrétních podmínek (včetně formálních – žádost o ně), nejedná se tedy o přímý důsledek pouhého užívání pozemku. Mezi samotným obhospodařováním zemědělské půdy (jejím faktickým užíváním) a výplatou dotace není přímá a kauzální vazba. Navazujícím právním konkluzím odvolacího (i okresního) soudu o neopodstatněnosti žalobního žádání (formulovaným tak, že se přijetím dotací žalovaný neobohatil na úkor žalobkyně) lze tudíž přisvědčit. Skutečnosti zachycené nalézacími soudy nadto ani nenaznačují, že by žalobkyně, byla-li by dotčený pozemek sama užívala (nutno zopakovat, že jeho potenciálně neoprávněné užívání nebylo předmětem posuzování ze strany soudů), na zemědělské dotace dosáhla. Naopak ze zjištění soudů nižších stupňů se podává, že žalobkyně o dotace neusilovala, pakliže žádost o ně nepodala.
16. Konečně lze také uzavřít, že není možné kvitovat mínění žalobkyně, podle něhož formulace pojmu „vše“ použitá v citovaném § 3004 odst. 1, části věty první před středníkem, o. z. opodstatňuje rezignaci na zjišťování, souvisí-li inkasovaný prospěch (jehož vydání se žalobkyně domáhá) s předmětem obohacení ve shora předestřeném smyslu, tj. je-li získán z hodnoty, již právní řád přiřazuje někomu jinému (zde pozemek vlastnicky náležící žalobkyni).
V. Závěr
17. Nejvyšší soud proto shledal napadené rozhodnutí (jež spočívá na právním posouzení odpovídajícím shora předestřeným úvahám) v mezích uplatněných dovolacích důvodů věcně správným, a dovolání žalobkyně tak podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 8. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu