28 Cdo 4400/2015

Plný text

28 Cdo 4400/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. G., zastoupené Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem [adresa] a, IČ [IČO], za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) MORAVSKOSLEZSKÉHO HOLDINGU, a. s., se sídlem [adresa] IČ [IČO], zastoupeného doc. JUDr. Mgr. J. T. Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] a 2) obce Bělá se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 29/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2015, č. j. 8 Co 924/2014-462, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.720,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet doc. JUDr. Mgr. J. T. Navrátilové, Ph.D., advokátky se sídlem [adresa] . III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně, které podle svého obsahu směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2015, č. j. 8 Co 924/2014-462, o věci samé [kterým v napadeném výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 9. 2014, č. j. 17 C 29/2012-338, jímž tento soud zamítl „žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu pozemků, jejímž předmětem by byl převod vlastnického práva k pozemkům parc. č. [parcela] a 810 v katastrálním území B. v. S., a to ve znění uvedeném v podání žalobkyně ze dne 9. 7. 2014“, k uspokojení restitučního nároku žalobkyně jako dědičky po původní oprávněné osobě na převod náhradních pozemků v hodnotě 6.550.295,50 Kč za pozemky, které nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)], není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).

Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je ve výroku o věci samé založeno na závěru, že postup žalované po zahájení daného řízení byl liknavý a svévolný, když žalobkyně byla vyřazena z uspokojování svého nároku na náhradní pozemek (pozemky), což je umocněno věkem žalobkyně, délkou řízení, délkou celkového řízení i tím, že její nárok není dosud cca ze dvou třetin uspokojen. Žalobkyní vybrané náhradní pozemky však nejsou vhodné k vydání podle zákona o půdě, neboť oproti výměře původních pozemků (pastvin, orné půdy, louky a ostatní plochy) o rozloze 70.529 m2, mají vybrané pozemky (vedené jako zemědělský půdní fond) celkovou rozlohu 332.188 m2 (tedy téměř 5x více), přičemž na celém jejich území se nacházejí zásoby štěrkopísku (což mezi účastníky bylo nesporné); nadto bylo prokázáno rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Ostravě ze dne 5. 6. 1989, č. j. 3739/1989-460, že na těchto pozemcích bylo podle horního zákona stanoveno k zajištění ochrany výhradního ložiska písku chráněné ložiskové území Bělá o rozloze 56,7663 ha, pro znemožnění a ztížení dobývání tohoto výhradního ložiska byly stanoveny závazné podmínky jeho ochrany, konkrétně zákaz staveb a zařízení nesouvisejících s dobýváním, projednání případných staveb a zařízení s Obvodním báňským úřadem v Ostravě, zákaz provádění staveb trvalejšího charakteru včetně inženýrských sítí, dále zákaz činností omezujících dobývání ložiska a investic do půdy (zúrodňovacích, melioračních a jiných opatření), a správcem výhradního ložiska k jeho dobývání byl určen státní podnik Štěrkovny a pískovny Olomouc. Požadavek na zemědělské využití tedy vybrané pozemky nesplňují. Dále soudy uvedly, že ačkoliv žalobkyně byla poučena o tom, že vybrané pozemky nejsou převodu způsobilé a že žalobě lze vyhovět i převodem jiného pozemku, pokud by s takovým postupem souhlasila, setrvala na vydání označených pozemků (čímž podpořila dosavadní námitky žalované a vedlejších účastníků, že jí jde pouze o konkrétní pozemky, nikoliv o uspokojení restitučního nároku).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí o věci samé závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Vymezuje přitom dvě otázky.

První z dovolatelkou předestřených otázek, „zda je možné z převodu k uspokojení nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. (náhrada za pozemky nevydané) vyloučit i jiné pozemky, než které jsou z převodu vyloučeny zákonem“, dovolatelka ve své podstatě nevystihuje závěr odvolacího soudu, na němž založil své zamítavé rozhodnutí ve věci, totiž o nevhodnosti žalobkyní vybraných náhradních pozemků. Přesto je možno uvést, že otázkou vhodnosti vybraných náhradních pozemků za pozemky, jež nebylo možno vydat, se dovolací soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Tak např. v rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, Nejvyšší soud poukázal na to, že „zásada ekvivalence pozemku odňatého a pozemku náhradního byla pregnantně vyjádřena v zákoně o půdě v době jeho přijetí až do 14. 4. 2006, kdy byla zákonem č. 131/2006 Sb. přijata nová koncepce pro převody náhradních pozemků, jež je dnes obsažena v ustanovení § 11a zákona o půdě. Podle ustanovení § 11 odst. 2 platného v době přijetí zákona o půdě platilo, že oprávněné osobě náleželo právo bezúplatného převodu pozemků ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní pozemky, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasila. Původním pozemkem oprávněné osoby pak nesporně je míněn pozemek v době, kdy přešel na stát nebo právnickou osobu. Pokud dnes, ve znění platném od 14. 4. 2006, není toto hledisko výslovně zdůrazněno v ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, jde zřejmě o zažitou praxi, podle níž na tomto základě se běžně a dlouhodobě postupuje při oceňování původních pozemků oprávněných osob pro účely převodů náhradních pozemků“. V rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněném pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl zaujat právní názor, že „právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce“. Tento závěr byl sice překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněným pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ovšem jen potud, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není třeba - při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“. V ustálené judikatuře Nejvyššího soudu byl dále přijat závěr, že pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek, tedy má být zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008].

Jestliže v daném případě bylo zjištěno, že výměra původních pozemků, které nelze vydat pro zastavěnost, činila 70.529 m2, avšak žalobkyní vybrané pozemky mají celkovou rozlohu 332.188 m2 (tedy téměř 5x více), je již z porovnání výměry původních pozemků a vybraných pozemků zřejmé, že vybrané pozemky nejsou ekvivalentní pozemkům původním. Navíc k tomu přistupují zjištěné skutečnosti, že na vybraných pozemcích se nacházejí zásoby štěrkopísku a že podle horního zákona na nich bylo rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Ostravě ze dne 5. 6. 1989, č. j. 3739/1989-460, stanoveno k zajištění ochrany výhradního ložiska písku chráněné ložiskové území Bělá o rozloze 56,7663 ha, a současně byl vydán zákaz činností omezujících dobývání ložiska a investic do půdy (zúrodňovacích, melioračních a jiných opatření), což prakticky vylučuje možnost využívat je k zemědělským účelům, takže by nebyl naplněn účel a cíl, jež sleduje preambule zákona o půdě. V daných souvislostech poukázal soud prvního stupně též na to, že i kdyby podmínky zakazující obhospodařování žalobkyní vybraných pozemků takto striktně stanoveny nebyly, nejednalo by se o pozemky kvalitativně obdobné původním pozemkům, neboť na původních pozemcích žádné zásoby štěrkopísku ani jiného nerostného bohatství nebyly; opak žalobkyně ani netvrdila (i s tímto názorem nelze než souhlasit).

Na druhé dovolatelkou formulované otázce „zda se má při převodu náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. vycházet z ceny tohoto pozemku zjištěné podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb. nebo i z jiných kritérií, to vše za právního stavu ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, to je ke dni 22. 9. 2014“, rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé nezávisí, neboť ji odvolací soud neřešil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání (taktéž) založit nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňují.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. května 2016

JUDr. O. P. senátu

Plný text

28 Cdo 4400/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně L. G., zastoupené Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem [adresa] a, IČ [IČO], za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) MORAVSKOSLEZSKÉHO HOLDINGU, a. s., se sídlem [adresa] IČ [IČO], zastoupeného doc. JUDr. Mgr. J. T. Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] a 2) obce Bělá se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 29/2012, o návrhu vedlejšího účastníka 1) na opravu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2016, č. j. 28 Cdo 4400/2015-498, takto:

Návrh na vydání opravného usnesení se zamítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 2. 5. 2016, č. j. 28 Cdo 4400/2015-498, Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2015, č. j. 8 Co 924/2014-462 (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.720,- Kč k rukám JUDr. Mgr. J. T. Navrátilové, Ph.D. (výrok II.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a ve vztahu mezi žalobkyní a druhým vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výroky III. a IV.).

První vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud uvedené usnesení opravil, neboť má za to, že v jeho výroku II. došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající v opomenutí přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty; uvedl, že jeho zástupkyně „je plátcem této daně, což je zjevné ze spisu (kopie o rozhodnutí registrace k uvedené dani je založena ve spise a i oba soudy nižších stupňů tuto náhradu ve svých rozhodnutích přiznaly)“.

Nejvyšší soud neshledal návrh na opravu citovaného usnesení důvodným.

Nejvyšší soud při svém rozhodnutí o dovolání žalobkyně vycházel z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 17 C 29/2012, v němž však rozhodnutí o registraci zástupkyně prvního vedlejšího účastníka k dani z přidané hodnoty není založeno. Zástupkyně prvního vedlejšího účastníka sice o přiznání daně z přidané hodnoty v řízení opakovaně žádala (viz čl. 326 a 455), avšak k žádnému z jejích podání nebylo rozhodnutí o registraci k této dani přiloženo (předložena byla vždy pouze kopie technického průkazu použitého motorového vozidla). Jelikož zástupkyně prvního vedlejšího účastníka v řízení (a to ani v dovolacím) nedoložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nebyla mu náhrada za daň z přidané hodnoty přiznána (srov. § 243b o. s. ř., podle nějž ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí).

Vzhledem k tomu, že ve shora uvedeném usnesení dovolacího soudu nedošlo k namítané chybě, a předpoklady pro vydání opravného usnesení podle ustanovení § 164 věty první o. s. ř. tak nebyly splněny, předsedkyně senátu návrh na vydání opravného usnesení zamítla.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. srpna 2016

JUDr. Olga P u š k i n o v á předsedkyně senátu