Plný text
28 Cdo 491/2026-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Středočeskému kraji, IČ [IČO], se sídlem [adresa] o 80.060,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 35/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2025, č. j. 62 Co 223/2025-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 3. 2025, č. j. 16 C 35/2024-163, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 15.538,30 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu zamítl co do částky 80.060,20 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) i vrácení části složené zálohy žalobkyni (výrok IV). Žalobkyně se jako vlastnice konkretizovaného pozemku domáhala vydání bezdůvodného obohacení [ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], které mělo v období od 13. 2. 2021 do 30. 9. 2024 vzniknout žalovanému užíváním daného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace v jeho vlastnictví, bez právního důvodu. Soud měl za to, že, co se týče specifikovaného rozsahu pozemku, je nárok žalobkyně dán, avšak ne v požadované výši. Žalobkyně se ji snažila prokázat předložením dvou znaleckých posudků, nicméně žalovaný proti nim brojil, poukázal-li na nesprávné použití potřebných koeficientů. Vznesl také klíčovou námitku, že v nynějším případě je nezbytné přihlédnout k příslušným cenovým výměrům Ministerstva financí, kterými se vydává seznam zboží s regulovanými cenami (dále také jen „výměry MF“), a výši bezdůvodného obohacení podle nich korigovat. Bylo-li nesporné, že cena obvyklá (obvyklé nájemné) by byla vyšší než regulovaná, vyhověl soud žalobě pouze částečně, tj. v rozsahu částky odpovídající daným výměrům MF.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2025, č. j. 62 Co 223/2025-193, k odvolání žalobkyně rozsudek prvostupňového soudu ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku III jej změnil, vyčíslil-li odlišně výši nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok III). Odkázal na obvodním soudem učiněná skutková zjištění, ztotožnil se i s jeho právním posouzením a připomněl relevantní rozhodovací praxi vrcholných soudů. V reakci na námitky žalobkyně, jež směřovaly proti domněle neústavnímu stanovení výše bezdůvodného obohacení dle výměrů MF, zejména předložil, proč zůstal zachován rozumný poměr mezi mírou omezení vlastnického práva a výší náhrady, zdůrazňuje přitom rozdíly mezi nynější situací a vyvlastněním pro potřebu výstavby silnice. Vysvětlil nepřímý dopad cenové regulace na aktuální případ. Za nezávadné považoval odvíjení maximální výše nájemného od počtu obyvatel obce, v níž se pozemek nachází. Uvedl také, že zákonný základ rozebírané regulace je možné nalézt v § 1 a § 10 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále také jen „zákon o cenách“). Shledávaje všechny výtky neopodstatněnými, městský soud napadený rozsudek v meritorním výroku jako věcně správný potvrdil.
3. Rozsudek Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu napadá žalobkyně dovoláním, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak, neboť dosavadní rozhodovací praxe není ústavně konformní. Konkrétně se jedná o otázku, zda lze uplatnit výměry MF pro regulaci výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, na němž je bez právního důvodu umístěna pozemní komunikace. Dovolatelka připomíná nálezy Ústavního soudu týkající se regulace nájemného z bytů (č. 231/2000 Sb. a č. 84/2003 Sb.), přičemž se domnívá, že z prakticky totožných důvodů, jaké byly uplatněny v odkazovaných případech, je nutné zrušit i regulaci dopadající na věc nynější. Úpravu obsaženou ve výměrech MF, jež dovolatelka pokládá za protiprávní podzákonné právní předpisy, neboť vybočují ze zákonných mezí [viz § 1 odst. 6 písm. e) zákona o cenách], neměly soudy vůbec brát v potaz. Kritizuje také, že dle výměrů MF se výše maximální náhrady odvíjí od počtu obyvatel obce, v níž se pozemek nachází. Dále uvádí, že, i pokud by výměry MF byly vydány v souladu se zákonem, je jejich aplikace při stanovení výše bezdůvodného obohacení v posuzovaném případě protiústavní, zasahující do jejího základního práva na ochranu vlastnictví. Ona výše dle nich určená totiž není přiměřenou náhradou, korektní by byla náhrada odpovídající tržní ceně. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1904/14 a v něm citovanou judikaturu. Pro shora uvedené navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. K podanému mimořádnému opravnému prostředku se vyjádřil žalovaný, jenž požaduje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, a jemu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání však přípustným není.
9. Dovolatelka k přípustnosti mimořádného opravného prostředku uvádí, že nastíněná, dovolacím soudem již vyřešená, právní otázka má být posouzena jinak. Přípustnost je však založena pouze tehdy, ztotožní-li se Nejvyšší soud s názorem dovolatele a dospěje-li k úsudku, že dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu má být přehodnocena (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4037/2015, nebo ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 255/2017), což ale dovolací soud v nynějším případě z dále rozvedených důvodů neučinil.
10. V judikatuře Nejvyššího soudu je ustálen závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním cizího pozemku se poměřuje zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. blíže kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1579/2021, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015, či ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 970/2022). Uvedené teze pak obstály i v rámci přezkumu v řízení před Ústavním soudem (srov. z mnoha usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3302/21).
11. Rozhodovací praxe v obecné rovině akceptuje aplikaci cenových předpisů stanovujících maximální výši nájemného za užívání pozemků k nepodnikatelským účelům, mimoto je-li realizováno skrze pozemní komunikaci – v dané souvislosti přitom zpravidla je možné hovořit o existenci veřejného zájmu na regulaci nájemného (srov. podrobně především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017, či usnesení zdejšího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4380/2018).
12. Lze také upomenout, že Ústavní soud dříve zdůraznil (viz zejména jeho usnesení ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1917/17, bod 10), že ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Vlastnictví již z Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) není neomezitelným právem. Limity plynou z čl. 11 odst. 4 Listiny, v němž se stanoví, že omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud v odkazovaném případě shledal, že veřejný zájem odůvodňuje regulaci výše nájemného za užívání pozemku, na němž je vybudována silnice. Připomněl, že příslušná regulace má zákonný základ v zákoně o cenách, který obsahuje zmocnění pro Ministerstvo financí, aby cenovými výměry vydalo seznam zboží s regulovanými cenami. Učinilo-li tak Ministerstvo financí v případě nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, určilo spolu se stanovením regulované ceny i náhradu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.
13. Dále Nejvyšší soud považuje za příhodné v podrobnostech odkázat především na své usnesení ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2710/2018 (aprobované též Ústavním soudem, byla-li proti němu směřující ústavní stížnost usnesením ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1325/19, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta), které se rovněž týkalo příslušnou cenovou regulací usměrněné výše bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníku stavby pozemní komunikace umístěné na cizím pozemku a v němž se dovolací soud vypořádal s výtkami povahou obdobnými těm uplatněným dovolatelkou v nynějším řízení. Již tehdy zdůraznil, stejně jako to ostatně korektně učinil i městský soud v aktuální věci (viz bod 33 jeho rozsudku), že pro nastíněnou problematiku nemůže být relevantní odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1904/14, v němž se Ústavní soud zabýval hlavně vyvlastněním majetku za náhradu, jež byla nepřiměřená jeho hodnotě, nikoliv kompenzací za omezení ve výkonu vlastnického práva, které majiteli věci i nadále náleží. Nejvyšší soud ve zmíněném usnesení též akcentoval nepřípadnost poukazu na judikaturu vztahující se k regulaci nájemného v situacích, v nichž byla věc pronajata, ovšem jejímu vlastníku je bráněno ve zvyšování nájemného, případně k regulaci nájemného za užívání bytových prostor.
14. S ohledem na výše uvedené je jasně patrné, že argumentace uplatněná v přítomné věci nemůže přivodit úspěch dovolatelky v řízení. Její přední výtky je nezbytné považovat za vrcholnými soudy již v minulosti vypořádané a neopodstatněné. Odkazy na nálezy Ústavního soudu postrádají relevanci, neboť je třeba shledat zásadní odlišnosti mezi aktuální kauzou a spory v nich projednávanými. Je možné shrnout, že rozhodnutími soudů nižších stupňů nebylo nijak zasaženo do základního práva dovolatelky, byl-li jí přiznán požadovaný nárok v adekvátní výši. Dozajista přitom existuje veřejný zájem na provozování dané pozemní komunikace i na příslušné cenové regulaci, jež netrpí vadami, které se jí dovolatelka snaží přisoudit.
15. Jde-li o námitku dovolatelky, že výměry MF vybočují ze zákonných mezí stanovených zákonem o cenách, dovolací soud dále přiměřeně odkazuje kupříkladu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 25 Cdo 393/99, usnesení stejného soudu ze 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3841/2017, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1686/13, a podotýká, že, stejně jako odvolací soud, jenž provedl v bodech 39 až 41 svého rozsudku podrobný a korektní rozbor nastíněné otázky, považuje předmětnou cenovou regulaci za souladnou se zákonnou úpravou, vyžaduje-li v daném případě regulaci cen veřejný zájem spočívající v udržení vyváženého postavení prodávajícího a kupujícího u zboží zcela nebo zčásti dotovaného z prostředků státního rozpočtu nebo z jiných veřejných rozpočtů [viz především § 1 odst. 6 písm. e) zákona o cenách, ve znění účinném do 31. 12. 2024, popřípadě i § 3 odst. 2 písm. d) zákona o cenách, ve znění účinném od 1. 1. 2025].
16. Zcela bezpředmětné a zřetelně bez ústavněprávního rozměru je pak brojení dovolatelky proti odvozování regulované maximální výše nájemného od počtu obyvatel obce, v níž se daný pozemek nachází. Rozlišování mezi nemovitostmi ležícími v obcích menších a větších naopak přináší objektivní a racionální kritérium, jež umožňuje dosažení toho, aby byla výsledná částka spravedlivá a přiměřená. Již odvolací soud přitom výstižně připomenul, že určitá míra zjednodušení a paušalizace představuje běžný a nezávadný rys právní regulace (viz bod 36 rozsudku městského soudu). Subjektivní nesouhlas žalobkyně s popsaným kritériem pak dozajista nemůže založit nezákonnost, či dokonce protiústavnost dané úpravy.
17. Dovolací soud tak neshledává žádný důvod, pro nějž by se měl od své dosavadní – ústavně konformní – judikatury odklonit.
18. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu žalobkyně dovoláním zjevně napadá toliko jako výroky akcesorické, neuplatňuje-li ve vztahu k nim samostatnou argumentaci [navíc srov. též § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
19. Pro shora vylíčené tedy dovolání zjevně nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaný, jenž nebyl v dovolacím řízení zastoupen zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., k tomuto dovolání podal vyjádření. V souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. mu proto má náležet náhrada hotových výdajů v paušální výši určené zvláštním právním předpisem, jímž je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tedy dle jejího § 2 odst. 3 částku 300 Kč. Nejvyšší soud však již v minulosti uvedl, že za procesní úkony učiněné po 1. 1. 2025 náleží v případech, na které by dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., účastníku řízení, jenž není zastoupen zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., paušální náhrada hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu aplikovaného per analogiam (srov. v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Tato částka se proto přiznává i v nynější věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu