Plný text
28 Cdo 5093/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) A. D. B., b) B. D. A., c) P. Ch. D., d) J. R. D., e) P. – H. D., všichni zastoupeni advokátkou, proti žalovanému hl. m. P., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 223/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 64 Co 370/2007-115, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. 64 Co 197/2008-161, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 64 Co 370/2007-115, v měnící části vyhovujícího výroku rozsudku soudu I. stupně, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. 64 Co 197/2008-161, ve výrocích II., IV. jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 2. 2008, č. j. 10 C 223/2006-124, ve výrocích I., IV., se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, č.j. 64 Co 370/2007-115, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 6. 2007, č.j. 10 C 223/2006-88, ve vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky, a to každý z nich z ideální jedné pětiny, spoluvlastnického podílu budovy č.p. [č.p.] – objektu bydlení na p.č. 156, pozemku p.č. 156 – zastavená plocha a nádvoří a p.č. 157 – zahrada zapsaných na LV č. [LV] v k.ú. S.
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č.j. 64 Co 197/2008-161, ve výroku I. zamítl návrh žalobců na přerušení řízení. Výrokem II. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 2. 2008, č.j. 10 C 223/2006-124, kterým bylo ve výroku I. určeno, že žalovaná je vlastníkem domu č.p. [č.p.] na pozemku p.č. 156 a pozemků p.č. 156 a p.č. 157, v k.ú. S., zapsaných na LV č. [LV], se současným zamítnutím protinávrhu ve výroku II. žalované na určení, že dům č.p. [č.p.] na pozemku p.č. 156 a pozemky p.č. 156 a p.č. 157, vše v k.ú. S., obec P., zapsané na LV č. [LV], jsou svěřeny do správy M. č. P. [č.p.]. Odvolání žalobců proti zamítavému výroku II. bylo odvolacím soudem odmítnuto. Na nákladech odvolacího řízení byly žalobci povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně částku 12.257,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobci domáhali určení vlastnického práva k domu č.p. [č.p.] s pozemkem p.č. 156 a pozemku p.č. 157 v k.ú. S. Svůj nárok odůvodňovali usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 8. 12. 2005, č.j. D 282/95-220, podle kterého majetek ve výlučném vlastnictví R. D., zemřelého, nabyli žalobci a to každý jednou ideální pětinou do svého vlastnictví. Při obnově původního dědického řízení po R. D. bylo zjištěno, že postup tehdejšího Státního notářství nebyl v souladu se zákonnými předpisy, když přeneslo povinnost vyrozumět pozůstalé syny M. D. a B. D. o dědickém právu na dalšího pozůstalého syna R. D. a když se nakonec spokojilo s jeho zřejmě účelovým prohlášením, že současný pobyt jeho bratrů není znám. Tímto postupem byla oběma pozůstalým synům odňata možnost jednat před státním notářstvím; z tohoto důvodu byla povolena obnova dědického řízení a posléze rozhodnututo o dědění nově.
Žalovanému svědčilo vlastnické právo na základě souhlasného prohlášení o nabytí do vlastnictví z 14. 4. 2002, kterým předmětné nemovitosti přešly k 24. 5. 1991 z B. p. v P. 5 s. p. v likvidaci do vlastnictví hl. m. P., správce M. č. P. [č.p.]. Předmětné nemovitosti původně vlastnili R. D., zemřelý, a Z. D., zemřelá, každý id. 1. Usnesením Státního notářství P. - v. sp. zn. D 1961/60 ze dne 15. 1. 1964 ve spojení s dodatečně projednaným dědictvím po Z. D. sp. zn. D 301/64 ze dne 14. 10. 1964 byly předmětné nemovitosti jako odúmrť po R. D. vlastnicky připsány Československému státu a následně začleněny do operativní správy O. p. b. h. v P. 5, a to od 1. 11. 1964. Žalovaná tak odvozovala svoje vlastnictví z ustanovení § 1 odst. 2 a § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Odvolací soud ve svých rozsudcích uvedl, že usnesení potvrzující nabytí dědictví nebo schvalující dohodu dědiců o vypořádání dědictví je závazné jen v otázce dědického práva. Původní rozhodnutí vydané v dědickém řízení potvrzující nabytí sporných nemovitostí státem jako odúmrť sice bylo zrušeno, nicméně pozdější rozhodnutí vydané v dědickém řízení nemohlo podle odvolacího soudu zrušit účinky nastalé v důsledku původního rozhodnutí. Samotná obnova dědického řízení a na základě ní určení nového okruhu dědiců tak nemohlo mít za následek zpochybnění vlastnictví státu k předmětným nemovitostem, které nabyl podle ust. § 513 zákona č. 141/1950 Sb. jako odúmrť ke dni smrti původního vlastníka. Toto vlastnictví navíc stát nikdy nepozbyl žádným ze způsobů předpokládaným ustanovením § 132 občanského zákoníku (dále o. z.).
Žalobci podali proti uvedeným rozsudkům dovolání. Otázka zásadního právního významu spočívá podle dovolatelů v tom, zda jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí podle ustanovení § 123 o. z., když vlastnictví nabyli podle ustanovení § 460 o. z. děděním po svém dědovi R. D. ke dni jeho smrti, a to do podílového spoluvlastnictví podle ustanovení § 132 odst. 1 o. z. ve spojení s ustanovením § 136 odst. 1 o. z., či zda je vlastníkem žalovaný, který nabyl vlastnictví na základě odúmrti, která byla obnovenou dědického řízení zrušena. Žalující strana žádala, aby dovolací soud zrušil v příslušných výrocích, vztahující se k určení vlastnictví předmětných nemovitostí, napadené rozsudky a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podaným dovoláním se žalovaný písemně vyjádřil. Nesouhlasil s tvrzeními dovolatelů a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátkou, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), c) a dovolací důvod byl uplatněn na základě ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přišly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Ve věci je třeba upozornit na skutečnost, že původní žalobce Ing. M. D. podal dne 30. 10. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti původně B. p. v P. 5 s.p. v likvidaci žalobu, kterou se domáhal vydání předmětných nemovitostí s tím, že je oprávněnou osobu podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudkem tohoto soudu, č.j. 11 C 245/95-149, ze dne 15. 2. 2005 byla tato žaloba zamítnuta s tím, že původní žalobce se stal občanem ČR až dne 2. 2. 1994. Žalobce byl sice synem původních spoluvlastníků předmětných nemovitostí, ale nesplňoval podmínku existence státního občanství k 1. 10. 1991. Usnesením Městského soudu v Praze pod č.j. 21 Co 462/2005-184 ze dne 15. 3. 2006, které nabylo právní moci dne 3. 4. 2006, byl shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušen a řízení bylo zastaveno s tím, že v odvolacím řízení byla vzata žaloba zpět dědici po původním žalobci. Zpětvzetí žaloby bylo odůvodněno vyhověním návrhu na obnovu dědického řízení ve věci R. D. i Z. D. Vlastnictví dovolatelů k předmětným nemovitostem bylo zapsáno do katastru nemovitostí na základě usnesení o schválení dědické dohody, č.j. D 282/95-220, z 8. 12. 2005, v rámci obnovy dědického řízení po shora uvedených zůstavitelích, které nabylo právní moci dne 28. 12. 2005, podle něhož svědčí dovolatelům spoluvlastnický podíl na nemovitostech ve výši id. 1/5. Vlastnictví žalovaného a právo hospodaření M. č. P. [č.p.] bylo k týmž nemovitostem zapsáno na základě souhlasného prohlášení z 14. 4. 2002. Dovolací soud v této souvislosti zastává konstantní stanovisko, že osoba duplicitně zapsaná jako vlastník určitých nemovitostí má vždy naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k takovým nemovitostem, neboť při významu zápisů do katastru nemovitostí (srov. § 20 katastrálního zákona o závaznosti údajů v katastru) je třeba nepatřičnost dvojího či vícerého zápisu vlastnictví k téže věci (mimo režim spoluvlastnictví) odstranit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002).
V případě řešení sporu mezi duplicitně zapsanými vlastníky je nutné vycházet z povahy nabývacího titulu, který svědčí těmto vlastníkům. V této souvislosti lze přiměřeně vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, 2 Cdon 1153/96, odkazujícího na ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., který vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1403/2000). Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti tyto věci vydat. Restituční funkce zákona č. 172/1991 Sb. postihuje primárně tzv. historický majetek obcí, tj. majetek, který stát obcím odňal na základě likvidace obecního zřízení a který ex lege obcím vrací. Podstatná část nemovitého majetku státu, se kterým hospodařily dřívější národní výbory, přešla na stát z vlastnictví fyzických či právnických osob. Pokud zákon č. 172/1991 Sb. v ustanovení § 4 odst. 2 preferuje vlastnictví fyzických či právnických osob, byť na základě jiných restitučních předpisů, je zcela logické, že dědický titul představuje též ono „lepší právo“ k předmětným nemovitostem, než jaké vyplývá pro žalovaného ze zákona č. 172/1991 Sb. Jinými slovy řečeno, dědická dohoda se ve světle zjištěných skutečností jeví jako silnější vlastnický titul, než titul opírající se o restituční předpisy. Navíc – ve světle nového rozhodnutí o dědictví – viz výše – lze i dovodit, že nabývací titul státu a z něj odvozená obecní restituce ztratily v důsledku nyní konstituovaného kontinuálního vlastnictví D. k nemovitostem ex tunc svou právní platnost.
Na základě shora uvedeného dovolací soud shledal, že odvolací soud posoudil věc po hmotněprávní stránce nesprávně a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil ty výroky napadených rozhodnutí odvolacího soudu, které se vztahovaly k určení vlastnictví k předmětným nemovitostem a jež byly podaným dovoláním napadeny (včetně závislých výroků o nákladech řízení); poněvadž se shodného pochybení v právním posouzení věci dopustila i první instance, bylo zrušeno v příslušných výrocích i její rozhodnutí a věc jí vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž budou obě nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r. předseda senátu