Plný text
28 Cdo 657/2026-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně JUDr. M. P., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému D. B., zastoupenému Mgr. Lukášem Eppichem, advokátem se sídlem [adresa] o 146.650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 239/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2025, č. j. 19 Co 261/2025-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.990,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Eppicha do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 14 C 239/2024-82, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 146.650 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části týkající se 25.360 Kč a specifikovaného příslušenství (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 172.010 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jej jako advokátka zastupovala ve věci stanovení výživného pro zletilé dítě (vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 261/2019) a žalovaný jí za učiněné úkony právní služby neuhradil odměnu (jejíž výši si účastníci smluvně neurčili), zaplatil-li pouze zálohu 12.000 Kč. Žalovaný naproti tomu uváděl, že oněch 12.000 Kč představovalo odměnu za zastupování v celém soudním řízení, vystavila-li mu žalobkyně dne 7. 1. 2020 v souladu se vzájemnou dohodou fakturu na zmíněnou částku za „Právní zastoupení o zvýšení výživného pro nezletilého syna“. Soud po provedeném dokazování došel k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena příkazní smlouva podléhající režimu zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Nebylo však prokázáno, že by existovala dohoda o částce, za kterou bude právní služba poskytnuta. Ve světle § 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nemohl žalovaný očekávat čerpání advokátčiny služby za zlomek výše odměny vyčíslené dle příslušného znění vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále také jen „AT“, které se žalobkyně v řízení domáhá. Uplatněné právo nebylo promlčeno a jednání žalobkyně nebylo v rozporu s dobrými mravy. Soud tak žalobě v její převážné části vyhověl, k dílčímu zamítnutí přistoupil vzhledem ke zjištění, že žalobkyně dva konkretizované úkony právní služby (jedním z nich bylo i sepsání žaloby) neučinila.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, č. j. 19 Co 261/2025 -119, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se žaloba v rozsahu částky 146.650 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem okresním i krajským (výrok II). Měl za to, že rozhodnutí prvoinstančního soudu trpí vadami a jím zjištěný skutkový stav nemůže obstát, pročež zopakoval listinné důkazy a doplnil dokazování svědeckou výpovědí matky žalovaného. Dospěl k závěru, že žalovaný unesl důkazní břemeno svého tvrzení, že mezi účastníky došlo k ujednání o smluvní odměně ve výši 12.000 Kč. Danou skutečnost dotvrzuje nejen výpověď svědkyně, ale i faktura. Skutkovou verzi žalobkyně vyvrací i její jednání, měnila-li svůj postoj. Odvolací soud uznal, že odměna evidentně neodpovídá rozsahu poskytnutých služeb, avšak účastníci byli svým ujednáním vázáni. Žalobkyně zřejmě zanedbala péči o svá práva a neiniciovala navýšení odměny. Pro shora uvedené krajský soud změnil odvoláním napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl i ve zbývajícím rozsahu.
3. Proti rozsudku krajského soudu v celém jeho rozsahu (proti nákladovému výroku II však výslovně jako toliko akcesorickému) brojí žalobkyně dovoláním, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelka se táže, zda lze pouze na základě úhrady faktury a svědecké výpovědi osoby blízké klientovi uzavřít, aniž by soud přezkoumatelně vyložil, v čem konkrétně spočívá shoda vůlí obou stran, že mezi advokátem a klientem byla ujednána konečná odměna ve smyslu § 3 AT (otázka 1). Zdůrazňuje, že položenou otázkou upozorňuje na nepostačující odůvodnění napadeného rozsudku. Na nepřezkoumatelnost rozhodnutí poukazuje i otázkou 2, připomínajíc nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 283/2000 a I. ÚS 2610/11, neboť z odůvodnění neplyne řetězec úvah vysvětlující neuplatnění mimosmluvní odměny dle § 1 odst. 1 AT. Dále se ptá, jestli závěr o sjednání konečné paušální odměny, akcentoval-li žalovaný při obraně svou neinformovanost a postavení spotřebitele, obstojí v kontextu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 642/2024 (otázka 3). Má za to, že odvolací soud v extrémním rozporu s pravidly uzavírání smluv a výkladu projevu vůle přisoudil faktuře „roli důkazu konstitutivního pro vznik smluvního ujednání“, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/08 (otázka 4). Na podporu svých úvah připomíná i několik dalších rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, uvádějíc jejich konkrétní spisové značky. Dovolatelka rovněž – výslovně nad rámec – předkládá argumentaci týkající se splatnosti odměny a promlčení; dodává také, že dospěje-li odvolací soud k odlišnému právnímu posouzení věci, musí účastníka poučit ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. Pro shora vylíčené žádá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. K podanému mimořádnému opravnému prostředku se detailně vyjádřil žalovaný, jenž navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, a jemu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání ovšem přípustným není.
9. Jak je podrobně rozvedeno níže, dovolatelce se nezdařilo formulovat takové právní otázky, jež by byly s to založit přípustnost mimořádného opravného prostředku. Nelze shledat namítané odchýlení krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – dovolatelka ve svém podání sice poskytuje odkazy na mnoho rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, napadený rozsudek však není s žádným z nich v rozporu. Nadto některé citované judikáty zjevně nejsou pro významné skutkové odlišnosti (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 158/2003) či přímo zřejmou nepřiléhavost (především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 882/2003) v nynějším řízení relevantní.
10. V reakci na brojení dovolatelky proti závěru krajského soudu o ujednání smluvní odměny Nejvyšší soud zprvu připomíná, že dle konstantní judikatury, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o zjištění skutkové, zatímco vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, či jeho usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1032/2016, a ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 546/2025). Nejvyššímu soudu přitom podle účinné procesní úpravy přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými. Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán (srov. blíže z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018).
11. Vytýká-li dovolatelka, že krajský soud postupoval v extrémním rozporu s pravidly o uzavírání smluv a výkladu projevu vůle, přisoudil-li faktuře „roli důkazu konstitutivního pro vznik smluvního ujednání“, čímž zaměnil pouhý účetní doklad za konsenzus smluvních stran o ceně (viz zejména tzv. dovolací otázka 4), je nezbytné akcentovat, že úsudek odvolacího soudu o existenci onoho ujednání byl ve skutečnosti komplexní, vycházející nejen ze skutkových zjištění týkajících se faktury, ale i výpovědi svědkyně a také dalších výslovně popsaných úvah (srov. zvláště bod 27 jeho rozsudku). Krajský soud nepřiřknul faktuře takovou úlohu, jakou uvádí dovolatelka, tj. že její vystavení zapříčinilo vznik dohody o odměně. Ze shora představeného je naopak zřejmé, že soud zkoumal, zda při převzetí právního zastoupení mezi účastníky skutečně došlo k potřebnému konsenzu; dle posouzení odvolacího soudu byla faktura – vystavená až v důsledku oné dohody o odměně – pouze jedním z důkazů, které dokládaly existenci daného ujednání. Je tudíž nutné konstatovat, že dovolatelkou předkládaná základní premisa neodpovídá realitě, a rozhodnutí krajského soudu tak dozajista nespočívá na vyřešení otázky, kterou se dovolatelka snažila nastínit, a již proto skrze ni není možné přípustnost dovolání založit (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 28 Cdo 1979/2025). I přes uvedené je však pro úplnost vhodné doplnit, že dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08, se zejména týkal – pro nynější řízení irelevantní – otázky, zda může být oferta akceptována vystavením faktury, přičemž Ústavní soud ve své odpovědi zdůraznil důležitost konsenzu smluvních stran (srov. blíže bod 15 nálezu); nelze proto shledat žádný rozpor napadeného rozsudku s citovaným judikátem.
12. Významná část v dovolání uplatněné argumentace (viz převážně dotazy, které dovolatelka označuje jako tzv. dovolací otázky 1 a 2) ve skutečnosti směřuje proti hodnocení důkazů krajským soudem (a to i přes snahu dovolatelky doložit opak), popřípadě údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto připomíná, že dovoláním nelze úspěšně napadnout hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (k tomu v podrobnostech srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022, či ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1186/2023). V nynějším případě přitom hodnocení důkazů nebylo založeno na libovůli. Důkazům, které byly v řízení provedeny, je možné přiřadit dovolatelkou zpochybňovaný závěr o prokázání sjednání smluvní odměny; úvahy krajského soudu jsou v rozhodnutí podrobně popsány (srov. především jeho body 26 a 27). Vzhledem k uvedenému je také patrné, že napadený rozsudek, z jehož odůvodnění je zcela jasné, proč bylo takto rozhodnuto, odpovídá požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. a netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (co se týče požadavků na odůvodnění a přezkoumatelnosti rozhodnutí, srovnej blíže namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., přiměřeně i dovolatelkou připomínaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3317/2023). Také je možné dodat, že nelze nalézt rozpor s v dovolání odkazovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 283/2000, a ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, jež se dotýkají primárně problematiky „opomenutých důkazů“.
13. Poukazuje-li dále dovolatelka na specifika vztahu mezi advokátem a jeho klientem (viz především tzv. dovolací otázka 3), je třeba konstatovat, že nelze shledat nesoulad rozsudku odvolacího soudu s konstantní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž plyne teze, že advokát má jako právní profesionál povinnost postupovat transparentně a v zájmu svého klienta, který má jako laik ve vztahu k němu postavení slabší smluvní strany, a tedy mu předem poskytnout úplnou a jasnou informaci o ceně poskytované právní služby (srov. blíže kupříkladu dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1190/22, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 33 Cdo 642/2024). Lze říci, že krajský soud v aktuální kauze korektně zdůraznil pozici advokátky jako právní profesionálky, poukázal-li na skutečnosti, díky nimž považoval za oprávněné se domnívat, že si strany úmyslně ujednaly odměnu ve výši 12.000 Kč (mimo jiné i na to, že žalobkyně zřejmě zprvu považovala spor o výživné za jednoduchý), a uvedl, že bylo na advokátce, aby následně při zkomplikování sporu pečovala o svá práva a iniciovala jednání s klientem o navýšení odměny, přičemž její opomenutí není možné sanovat požadavkem na zaplacení mimosmluvní odměny. Výše nastíněné judikatorní závěry přitom bezpochyby nelze interpretovat tak, jak se snaží ve svůj prospěch dovolatelka, tj. že žalovaný v nynější věci pro své postavení klienta nebyl vůbec schopný si s advokátkou danou úplatu sjednat, a měla se tudíž uplatnit mimosmluvní odměna dle AT. Dovoláním vznesená argumentace tak vpravdě jde, i přestože dovolatelka prosazuje opak, spíše k její tíži.
14. Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že výhrady dovolatelky, u nichž sama podotýká, že je uvádí jen nad rámec, resp. podpůrně pro případ zrušení napadeného rozsudku (například její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011, jenž se týká především problematiky promlčení práva na odměnu za poskytnutí právní služby), jsou pro dovolací řízení vskutku irelevantní, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázek týkajících se běhu promlčecí lhůty či splatnosti. V reakci na dovolatelčinu argumentaci lze také zmínit, že krajský soud, pokládal-li za prokázané ujednání o smluvní odměně, se přirozeně nezabýval ani poměřováním domnělého nároku na mimosmluvní odměnu korektivem dobrých mravů.
15. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z další (subsidiárně) uplatněné výtky – že krajský soud porušil ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., nedal-li žalobkyni poučením prostor k doplnění tvrzení – jež vpravdě vystihuje údajnou vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li již dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., a dále z judikatury také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Nad rámec předloženého přitom Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že vylíčená vada v řízení nenastala, nebylo-li za dané situace ono poučení vůbec namístě – odvolací soud měl pouze na rozdíl od soudu okresního za to, že žalovaný unesl důkazní břemeno svého tvrzení (k problematice poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. viz namátkou nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 3072/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1289/2019).
16. Pro shora uvedené je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě AT. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 6.980 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.990,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu