Plný text
28 Cdo 903/2017-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Písek, IČO: [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: [IČO], se sídlem [adresa] a, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání zemědělských nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 43/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 4 Co 233/2016-87, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 2016, č. j. 11 C 43/2016-64, kterým byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 14. 12. 2015, č. j. 275585/2013/R1098/RR13710, rozsudkem, jímž měl být žalobkyni vydán pozemek v katastrálním území P. identifikovaný připojeným geometrickým plánem, a žalobkyni bylo uloženo nahradit náklady řízení 900,- Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byla žalobkyně zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení 600,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).
K dovoláním vymezeným otázkám hmotného práva (jež se týkají výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., o vypořádání majetkových vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) sluší se z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, jimiž byl formulován a odůvodněn závěr, že rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, vymezené ve schválené územně plánovací dokumentaci, nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by restituent mohl (církevní subjekt) k této části pozemku dotčené takovou stavbou po jejím vydání realizovat své vlastnické právo, či nikoliv. Nezbytné je zajisté i naplnění oněch předpokladů, že v případě konkrétního pozemku či stavby by byly splněny podmínky pro jejich vyvlastnění a že jde o veřejně prospěšnou stavbu vymezenou takto ve schválené územně plánovací dokumentaci, přičemž přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – plyne z příslušných ustanovení zvláštních předpisů [srov. § 170 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů; resp. § 17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (jde-li o pozemky určené pro stavbu v něm vyjmenovaných druhů pozemních komunikací, jejich součástí, příslušenství či staveb souvisejících)].
Uvedené závěry – ve vazbě na odvolacím soudem učiněná skutková zjištění, totiž že předmětný pozemek, jehož vydání žalobkyně nárokuje, je zasažen koridorem veřejně prospěšných staveb dopravní infrastruktury (označených jako stavba D 29, koridor přeložky silnice I/29 v katastrálním území P.) vymezeným v platném územním plánu města P. – jsou zajisté aplikovatelné i v nyní posuzované věci.
Na použitelnosti shora uvedených závěrů nemůže nic změnit ani další dovolatelkou uplatněná argumentace, že zákon č. 428/2012 Sb. nestanoví náhrady za konkrétně nevydaný majetek (ačkoliv finanční náhrada vyplácená církvím a náboženským společnostem dle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. – kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní zčásti právě i funkci restituční; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015). K argumentaci interpretačním pravidlem ex favore restitutionis (srov. též § 18 odst. 4 zákon č. 428/2012 Sb.) nelze než uvést, že ani jeho aplikace nemůže vést soudy k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění); měl-li by se snad prosadit právě dovolatelkou zastávaný výklad, tedy že pro plánovanou veřejně prospěšnou stavbu – z hlediska výluky dle § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. – postačí téměř vždy zřízení věcného břemene, stalo by se toto ustanovení prakticky nepoužitelným. Argumentačně nemůže pak obstát ani názor, že pro aplikaci „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona je nezbytná konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (jehož součástí má být i záborový elaborát), které není územně plánovací dokumentací [srov. § 2 odst. 1 písm. n/ zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)] a jde již o konkrétní rozhodnutí týkající se určitého záměru, jenž musí být v souladu právě s územně plánovací dokumentací, s níž spojuje se tato výluka.
K dovolatelkou uváděnému „ústavněprávnímu rozměru zásahu“ – konstruovanému na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, sluší se uvést, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97, ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 680/05, ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, či ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15; podobně k aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. např. rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhous proti České republice č. 33071/96 ze dne 13. 12. 2000). Relevantní v dané souvislosti není ani argumentace spojovaná s ústavně zaručeným právem na církevní autonomii (čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), do něhož zde napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím výkladem restitučního předpisu) nikterak zasahováno není. Legitimní očekávání církví a náboženských společností upínalo se pak toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, publikovaný pod č. 242/2010 Sb., zejm. body 103 – 106 odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků; bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutím náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).
Ve vztahu k nákladovým výrokům odvolacího soudu, jež napadá patrně toliko jako výroky akcesorické, pak dovolatelka již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a další účastnici (České republice – Státnímu pozemkovému úřadu), jež podala toliko stručné vyjádření k dovolání, ve kterém pouze navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, v dovolacím řízení účelné náklady, na jejichž náhradu by v zásadě měla právo, nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus předseda senátu