Plný text
28 Cdo 997/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v [adresa] zastoupeného Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovanému Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, veřejné výzkumné instituci, se sídlem v [adresa] zastoupenému JUDr. Adamem Zítkem, advokátem v Praze 1, Revoluční 11, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 119/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, č. j. 30 Co 358/2008-106, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalobci částku Kč 12.360,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudkem shora uvedeným rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 5. 2008, č. j. 12 C 119/2004-89, a to tak, že vlastníkem pozemků parc. č. [parcela], jakož i stavby č. p. [č.p.] na pozemku parc. č. [parcela], vše v kat. úz. M. S., obec P., je žalobce. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení před oběma instancemi k rukám zástupkyně žalobce.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci svědčí vlastnické právo k nemovitostem na základě zákona č. 114/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do majetku obcí. V době účinnosti posledně zmíněného zákona (24. 5. 1991) sice nebyly předmětné nemovitosti ve vlastnictví České republiky (ale ČSFR), nicméně toto vlastnictví České republiky již ex lege existovalo ke dni 1. 7. 2000, kdy nabyl účinnost zákon č. 114/2000 Sb. Tento právní stav předcházel účinnosti zákona č. 341/2005 Sb., na jehož podkladě byl do katastru nemovitostí zapsán jako vlastník žalovaný.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. V něm zejména tvrdil, že v rámci nesprávného právního posouzení věci odvolací soud chybně aplikoval § 2a zákona č. 114/2000 Sb. Jestliže obec odvozuje své vlastnické právo z přídělového řízení v roce 1949 (tzv. historický majetek obce), pak o příděl nešlo. Předmětné nemovitosti byly z přídělového řízení vyňaty (rámcovým plánem z roku 1946, viz podrobněji ve spise). Proto žalovaný žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Namítl, že stran předmětných nemovitostí bylo v konečné fázi rozhodnuto o vynětí z přídělu rámcovým plánem z 12. 10. 1949, jak již shledal odvolací soud; šlo pouze o určitou odchylku z přídělového řízení (viz vyhl. č. 1587/1949 Ú. l.). Charakter přídělového řízení, včetně nabytí majetku obcí, však zůstal zachován. Proto je navrhováno zamítnutí dovolání.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud se shoduje s právním posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o průběh přídělového řízení (str. 4 dole, str. 5 nahoře odůvodnění jeho rozsudku). Kromě toho zdůrazňuje, že přídělové řízení bylo završeno rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z prosince roku 1949 (samotný dovolatel hovoří o rozhodnutí ze dne 30. 12. 1949). Takové rozhodnutí je v konstantní judikatuře dovolacího soudu považováno za rozhodnutí, jímž se nemovitosti přidělují obci; není-li v této souvislosti aplikován zákon č. 172/1991 Sb. v původním znění, pak zcela jistě zákon č. 114/2000 Sb., jak přiléhavě uzavřel odvolací soud.
Z judikatury Nejvyššího soud je záhodno poukázat na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, 28 Cdo 154/2004, 28 Cdo 2411/2006, 28 Cdo 2212/2004, 28 Cdo 691/2009, 28 Cdo 1299/2009 a další; jde vždy o podobné případy, které byly posuzovány podle konečného data rozhodování v rámci aplikace dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Odvolací soud tedy rozhodl správně a dovolání se podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítá.
Vzhledem k úspěšnosti v řízení měl podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. žalobce právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady byly vynaloženy za vyjádření advokátky k dovolání a kráceny o polovinu (§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Tedy podle § 5 písm. b) vyhlášky po krácení 10.000,- Kč. S přičtením režijního paušálu 10.300,- Kč. Se zohledněním DPH 20% pak činila výše nákladů žalobce částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu