Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnutoKategorie E - rutinníObčanské

Spisová značka

29 Cdo 1261/2012

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 4. 2014Zpravodaj: JUDr. Zdeňka KrčmářeECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1261.2012.1
Další údaje
Předmět řízení: Dovolání Přípustnost dovolání Smlouva o prodeji podnikuSenát: JUDr. Zdeňka Krčmáře (předseda), JUDr. Petra Gemmela, JUDr. Jiřího Zavázala

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

29 Cdo 1261/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce CALIBRA PLUS s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 586 01, identifikační číslo osoby [IČO], proti žalovanému Mgr. M. A., advokátu, se sídlem [adresa] PSČ 586 01, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. H., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, zastoupeného Mgr. Petrou Polákovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 586 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 1/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2011, č. j. 9 Cmo 11/2011-281, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 34 Cm 1/2009-229, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobce (CALIBRA PLUS s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Z. H.) vyloučení označených nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví číslo [LV] pro katastrální území R. u V., obec R., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. prosince 2011, č. j. 9 Cmo 11/2011-281, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel argumentuje tím, že základem právního posouzení celé žaloby bylo určení, zda jsou platné smlouvy o prodeji části podniku (zahrnuté do jedné listiny), Provozu 1 (čerpací stanice S., O.), Provozu 2 (čerpací stanice R.) a Provozu č. 3 (část I. velkoobchod) uzavřené dne 2. května 2006 mezi pozdějším úpadcem jako prodávajícím a společností M. A. D. real s. r. o. jako kupující. Závěr, že smlouvy jsou neplatné, protože poslední prodávaná část (Provoz č. 3) nevymezuje část podniku (přičemž jde o smlouvy závislé ve smyslu § 275 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“), kritizuje dovolatel poukazem na to, že (jak upozorňoval v průběhu celého řízení) nebyl proveden důkaz přílohou č. 16 smlouvy o prodeji části podniku a soud na něj potud nesprávně přesunul důkazní břemeno.

Dalším důvodem dovolání je, že dovolatel „v současné době zjistil“, že jiný senát odvolacího soudu při posouzení stejných smluv dospěl k závěru, že z nich nevyplývá vzájemná provázanost (stalo se tak v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2012, č. j. 9 Cmo 54/2011-289).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že „v této situaci se může ocitnout řada fyzických či právnických osob a vzhledem ke skutečnosti, že zde existují dvě absolutně odlišná rozhodnutí soudu, zakládá to poměrně velkou právní nejistotu těchto osob“.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním „v plném rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud rovněž odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Co do určitosti předmětu prodeje, jde-li o smlouvu o prodeji části podniku, je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005 (z nichž napadené rozhodnutí vychází), jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 45. Otázka, k tíži kterého účastníka má být přičteno nedoložení přílohy č. 16, v těchto souvislostech žádný význam nemá; jiný než článkem XVIII. smlouvy ohlášený obsah takové přílohy, nemůže zvrátit závěr o neplatnosti tohoto článku proto, že neidentifikuje „část podniku“; v případě kolize obsahu článku a přílohy, jež jej má dále (jen!) konkretizovat byl by způsobilý toliko rozmnožit důvody neplatnosti smlouvy.

Údaj o tom, co dovolatel „v současné době zjistil“, není způsobilý založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. již proto, že podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.

Pro úplnost lze v dotčených souvislostech dodat, že onen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 54/2011-289 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012 (a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení). Výklad ustanovení § 275 obch. zák., obsažený v napadeném rozhodnutí, pak odpovídá jak závěrům obsaženým (ohledně týchž smluv) v posledně označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak závěrům obsaženým (ohledně týchž smluv) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 4078/2011.

Napadené rozhodnutí pak v posouzení předmětu prodeje a vzájemné závislosti smluv respektuje i zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a § 266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného pod číslem 84/2005 uveřejněný pod číslem Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. dubna 2014

JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací