Plný text
29 Cdo 1261/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce CALIBRA PLUS s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 586 01, identifikační číslo osoby [IČO], proti žalovanému Mgr. M. A., advokátu, se sídlem [adresa] PSČ 586 01, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. H., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, zastoupeného Mgr. Petrou Polákovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 586 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 1/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2011, č. j. 9 Cmo 11/2011-281, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 34 Cm 1/2009-229, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobce (CALIBRA PLUS s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Z. H.) vyloučení označených nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví číslo [LV] pro katastrální území R. u V., obec R., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. prosince 2011, č. j. 9 Cmo 11/2011-281, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel argumentuje tím, že základem právního posouzení celé žaloby bylo určení, zda jsou platné smlouvy o prodeji části podniku (zahrnuté do jedné listiny), Provozu 1 (čerpací stanice S., O.), Provozu 2 (čerpací stanice R.) a Provozu č. 3 (část I. velkoobchod) uzavřené dne 2. května 2006 mezi pozdějším úpadcem jako prodávajícím a společností M. A. D. real s. r. o. jako kupující. Závěr, že smlouvy jsou neplatné, protože poslední prodávaná část (Provoz č. 3) nevymezuje část podniku (přičemž jde o smlouvy závislé ve smyslu § 275 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“), kritizuje dovolatel poukazem na to, že (jak upozorňoval v průběhu celého řízení) nebyl proveden důkaz přílohou č. 16 smlouvy o prodeji části podniku a soud na něj potud nesprávně přesunul důkazní břemeno.
Dalším důvodem dovolání je, že dovolatel „v současné době zjistil“, že jiný senát odvolacího soudu při posouzení stejných smluv dospěl k závěru, že z nich nevyplývá vzájemná provázanost (stalo se tak v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2012, č. j. 9 Cmo 54/2011-289).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že „v této situaci se může ocitnout řada fyzických či právnických osob a vzhledem ke skutečnosti, že zde existují dvě absolutně odlišná rozhodnutí soudu, zakládá to poměrně velkou právní nejistotu těchto osob“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním „v plném rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud rovněž odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Co do určitosti předmětu prodeje, jde-li o smlouvu o prodeji části podniku, je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005 (z nichž napadené rozhodnutí vychází), jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 45. Otázka, k tíži kterého účastníka má být přičteno nedoložení přílohy č. 16, v těchto souvislostech žádný význam nemá; jiný než článkem XVIII. smlouvy ohlášený obsah takové přílohy, nemůže zvrátit závěr o neplatnosti tohoto článku proto, že neidentifikuje „část podniku“; v případě kolize obsahu článku a přílohy, jež jej má dále (jen!) konkretizovat byl by způsobilý toliko rozmnožit důvody neplatnosti smlouvy.
Údaj o tom, co dovolatel „v současné době zjistil“, není způsobilý založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. již proto, že podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Pro úplnost lze v dotčených souvislostech dodat, že onen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 54/2011-289 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012 (a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení). Výklad ustanovení § 275 obch. zák., obsažený v napadeném rozhodnutí, pak odpovídá jak závěrům obsaženým (ohledně týchž smluv) v posledně označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak závěrům obsaženým (ohledně týchž smluv) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 4078/2011.
Napadené rozhodnutí pak v posouzení předmětu prodeje a vzájemné závislosti smluv respektuje i zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a § 266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného pod číslem 84/2005 uveřejněný pod číslem Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu