Plný text
29 Cdo 1391/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci úpadkyně Frantic, spol. s r. o. „v likvidaci“, se sídlem [adresa] PSČ 102 00, identifikační číslo [IČO], o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 K 39/99, o dovolání konkursního věřitele J. B., zastoupeného JUDr. Michalem Filipinským, advokátem, se sídlem v [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2007, č. j. 1 Ko 134/2007-310, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 31. října 2006, č. j. 80 K 39/99-290, schválil Městský soud v Praze konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (dále též jen „konečná zpráva“), podle které příjmy konkursní podstaty činí 28,769.774,70 Kč a výdaje 17,781.175,11 Kč, hotové výdaje správce 0,- Kč, odměna správce 3,106.967,30 Kč a zůstatek k rozdělení (mezi věřitele) 7,753.531,29 Kč.
Soud neshledal důvodnými námitky, které proti konečné zprávě včas podali konkursní věřitelé J.B., Ing. Z. B. a Z. B., uzavíraje, že existence jiného majetku úpadkyně než toho, který byl správcem konkursní podstaty zapsán do soupisu konkursní podstaty a následně zpeněžen, nebyla prokázána a že areál úpadkyně byl prodán mimo dražbu nejvýhodnější nabídce, přičemž okolnost, že žádný zájemce nepředložil výhodnější nabídku, nemůže provedené zpeněžení zpochybnit.
K odvolání výše označených konkursních věřitelů Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že námitky konkursních věřitelů proti konečné zprávě nejsou důvodné. K námitkám uplatněným nově v průběhu odvolacího řízení (jimiž konkursní věřitelé zpochybňovali platnost smluv o prodeji majetku z podstaty, proces výběrového řízení a namítali, že správce konkursní podstaty nezohlednil příjmy z nájemních smluv uzavřených se třetími osobami) zdůraznil - odkazuje přitom na závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 50/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 50/2002“) - že v odvolacím řízení může soud zvažovat jen ty výhrady, které konkursní věřitelé uvedli ve včas podaných námitkách proti konečné zprávě. Dovolání konkursního věřitele J. B. proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud v konkursní věci potvrdil usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy, může být přípustné toliko podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu - oproti svému mínění - nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Výhradou, podle níž před rozhodnutím o konečné zprávě „nebyla dořešena otázka majetku, který měl být zahrnut do konkursní podstaty“, dovolatel ve skutečnosti polemizuje s opačným skutkovým závěrem soudů nižších stupňů (podle kterého byl do soupisu majetku konkursní podstaty zahrnut a následně také zpeněžen veškerý majetek úpadkyně), a uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá u dovolání, které může být přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici (srov. přímo dikci § 241a odst. 3 o. s. ř. a v judikatuře k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Závěr, podle kterého při jednání o konečné zprávě a vyúčtování dle § 29 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), nelze zásadně vznášet jiné výhrady než ty, které byly uplatněny v zákonné patnáctidenní lhůtě dle § 29 odst. 2 ZKV a že odvolací soud se při posuzování správnosti usnesení o schválení konečné zprávy nemůže zabývat námitkami proti konečné zprávě, jež odvolatel neuplatnil ve lhůtě dle § 29 odst. 2 ZKV, ač tak mohl učinit, je pak v soudní praxi ustálen (vedle R 50/2002, na které přiléhavě odkázal již odvolací soud, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 397/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
A konečně, zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele, podle kterých musí soud k absolutní neplatnosti právních úkonů „přihlédnout vždy“ (tj. v poměrech projednávané věci bez zřetele k tomu, zda byla „tato skutečnost“ uplatněna konkursními věřiteli ve lhůtě dle § 29 odst. 2 ZKV). Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku uveřejněném pod číslem 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, teze, podle které k absolutní neplatnosti (písemného) právního úkonu soud v řízení, v němž zkoumá obsah práv a povinností, jež měla z takového právního úkonu vzejít, přihlíží z úřední povinnosti, platí jen za předpokladu, že tato neplatnost je z tohoto právního úkonu (jímž byl v řízení proveden důkaz) patrna (vůle účastníků právního úkonu v něm byla např. na první pohled projevena neurčitě nebo nesrozumitelně).
Absolutní neplatnost právního úkonu však způsobuje i řada skutečností, které vyjdou (mohou vyjít) v řízení najevo, jen jsou-li účastníky tvrzeny a prokazovány jinak, než (pouze) oním právním úkonem (listinou, která jej zachycuje). K takovým skutečnostem (tj. skutečnostem, jež nejsou bez dalšího z listiny zachycující právní úkon zřejmé) přitom nepochybně patří také dovolatelem (z pohledu ustanovení § 29 odst. 2 ZKV opožděně) namítaný účel smluv (v podobě „zvýhodnění kupujícího a poškození věřitelů“), jimiž správce zpeněžil majetek konkursní podstaty úpadkyně. Srov. dále také rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1 a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu