Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 1946/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatele České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] PSČ 128 00, identifikační číslo osoby [IČO], za účasti společnosti PROTIMEX INTERNATIONAL, s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 460 02, identifikační číslo osoby [IČO], o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 96/2010, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2012, č. j. 7 Cmo 436/2011-18, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele usnesení ze dne 30. srpna 2011, č. j. 38 Cm 96/2010-10, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zamítl návrh na zrušení společnosti PROTIMEX INTERNATIONAL, s. r. o. (dále jen „společnost“) s likvidací a jmenování likvidátora.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého „za situace, kdy na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti, přešel obchodní podíl zůstavitele coby jediného společníka ve společnosti PROTIMEX INTERNATIONAL, s. r. o., nic mu nebrání, aby rozhodl o jejím zrušení s likvidací podle ustanovení § 68 odst. 3 písm. c/ obchodního zákoníku a o jmenování likvidátora dle § 71 odst. 1 obchodního zákoníku“.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však důvody k připuštění dovolání neshledal.
Jádro dovolací argumentace spočívá v námitce, podle které se „stát v případě nabytí obchodního podílu odúmrtí nestává společníkem společnosti s ručením omezeným“.
Nejvyšší soud již přitom otázku, zda stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§ 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), nabývá i podíl zůstavitele v obchodní korporaci, zodpověděl v usnesení ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, uveřejněném pod číslem 9/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (soudy nižších stupňů přiléhavě citovaném), k jehož závěrům se posléze přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 316/2008, uveřejněný pod číslem 92/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 2426/2008, či usnesení ze dne 17. dubna 2012, sp. zn. 21 Cdo 757/2011, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že stát, i když není z důvodu odúmrti dědicem, má, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné postavení jako dědic. Proto na něj – připadlo-li mu dědictví na základě odúmrti – přechází i členství zůstavitele v bytovém družstvu.
Uvedené závěry, formulované pro nabytí členského podílu v družstvu, se obdobně prosadí i v případě obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 3525/2011, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Připadne-li dědictví státu na základě odúmrti, přejde na stát i obchodní podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným, nevylučuje-li společenská smlouva dědění obchodního podílu (§ 116 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a společnosti podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu