Plný text
29 Cdo 1954/2026-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce S. V., zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, proti žalované M. J. M., zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 120 00, o zaplacení částky 4 678 437,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 4/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2026, č. j. 20 Co 89/2026-368, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 29. července 2025, č. j. 18 C 4/2022-279, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (S. V.) domáhal vůči žalované (M. J. M.) zaplacení částky 4 678 437,43 Kč s příslušenstvím, a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 155 485 Kč.
2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání.
3. V průběhu řízení o podaném odvolání soud prvního stupně usnesením ze dne 17. října 2025, č. j. 18 C 4/2022-322, žalobci pro odvolací řízení zcela odňal (dříve) přiznané osvobození od soudních poplatků (z důvodu nevěrohodnosti a neúplnosti žalobcem uváděných skutečností). Toto usnesení (k odvolání žalobce) potvrdil Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. listopadu 2025, č. j. 20 Co 368/2025-336, a nabylo právní moci 28. listopadu 2025.
4. Usnesením ze dne 4. prosince 2025, č. j. 18 C 4/2022-339, soud prvního stupně vyzval žalobce k úhradě soudního poplatku za odvolání proti (uvedenému) rozsudku ve výši 233 920 Kč (do 15 dnů od doručení usnesení); současně ho poučil o následcích marného uplynutí stanovené lhůty. Toto usnesení bylo právnímu zástupci žalobce doručeno 8. prosince 2025.
5. Dne 22. prosince 2025 žalobce (znovu) požádal o osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně řízení o této žádosti zastavil (pro překážku věci rozhodnuté, jelikož u žalobce nebyla prokázána změna poměrů) usnesením ze dne 13. ledna 2026, č. j. 18 C 4/2022-347, které nabylo právní moci 13. února 2026 poté, co je (k odvolání žalobce) potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 4. února 2026, č. j. 20 Co 32/2026-356.
6. Dne 13. února 2026 soud prvního stupně opětovně zaslal právnímu zástupci žalobce výzvu k úhradě soudního poplatku za odvolání (výše uvedené usnesení ze dne 4. prosince 2025), která mu byla téhož dne doručena. Žalobce ve stanovené lhůtě soudní poplatek z odvolání nezaplatil.
7. Usnesením ze dne 3. března 2026, č. j. 18 C 4/2022-359, soud prvního stupně:
[1] Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil řízení o odvolání žalobce (proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. července 2025, č. j. 18 C 4/2022-279) [I. výrok].
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
8. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2026, č. j. 20 Co 89/2026-368:
[1] Potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
9. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je věcně správné a odvolání je zjevně neopodstatněné. Žalobce byl po doručení rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. února 2026 opětovně vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání proti rozsudku (ve správné výši) do 15 dnů od doručení výzvy (doručené jeho právnímu zástupci 13. února 2026). Ve stanovené lhůtě (však) soudní poplatek nezaplatil a soud prvního stupně proto postupoval podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. S ohledem na danou fázi řízení neshledal odvolací soud významnými výhrady žalobce proti předchozím rozhodnutím soudů, jimiž nebyl osvobozen od soudních poplatků, ani žalobcovo tvrzení o (budoucím) podání ústavních stížností proti těmto rozhodnutím.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (a to v poměrech projednávané věci, kdy zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku bezprostředně navazuje na předchozí odnětí, respektive nepřiznání, osvobození od soudních poplatků, jehož ústavní konformitu dovolatel zpochybňuje). Konkrétně jde o následující otázku:
Je soud při rozhodování o zastavení odvolacího řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích oprávněn považovat za právně nevýznamné námitky účastníka, že předchozí rozhodnutí o odnětí dříve přiznaného osvobození od soudních poplatků, respektive o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, byla vydána v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže právě tato rozhodnutí založila poplatkovou povinnost, jejíž nesplnění vedlo k zastavení odvolacího řízení a faktickému odepření přístupu k odvolacímu soudu?
11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil první výrok rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel tvrdí, že objektivně nebyl (a stále není) schopen zaplatit soudní poplatek, obsáhle argumentuje proti závěrům, jež soudy přijaly v rámci rozhodování o odejmutí dovolateli původně přiznaného osvobození od soudních poplatků a při rozhodování o zastavení řízení o další žádosti dovolatele o přiznání osvobození od soudních poplatků, a namítá (popsaná) procesní pochybení, kterých se při tom měly soudy dopustit.
13. Dovolatel dále namítá, že při posouzení napadeného usnesení nelze pominout předchozí rozhodnutí o odnětí (nepřiznání) osvobození od soudních poplatků, která byla bezprostředním důvodem vzniku poplatkové povinnosti (bez nich by poplatková povinnost dovolateli nevznikla), jejíž nesplnění vedlo k zastavení odvolacího řízení. Dovolatelem namítaný protiústavní postup soudů při rozhodování o odnětí či nepřiznání osvobození od soudních poplatků a rozpor těchto rozhodnutí s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tudíž nemohl odvolací soud bez dalšího označit za právně nevýznamný, aniž by posoudil, zda zastavení odvolacího řízení nepředstavuje odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). V poměrech projednávané věci představuje zastavení odvolacího řízení mimořádně nespravedlivé završení předchozího protiústavního postupu soudů (při rozhodování o osvobození od soudních poplatků), zásah do práva dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a faktické odepření přístupu dovolatele k (odvolacímu) soudu.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
16. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., ani nesměřuje proti některému z usnesení uvedených v § 238a o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá dovolacímu soudu žádnou v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou právní otázku a právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá (podle kterého byly v projednávané věci splněny předpoklady pro zastavení odvolacího řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Vznik poplatkové povinnosti za (odvolací) řízení a splatnost poplatku (za odvolání) upravují ustanovení § 4 odst. 1 písm. b/ a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích tak, že poplatková povinnost vzniká podáním odvolání a poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 674/2001, 29 Odo 675/2001, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 1885/2004, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 3827/2013, nebo v usnesení ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 5034/2016).
[2] Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 99/2013“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněné pod číslem 49/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 49/2014“)].
[3] Nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje (srov. opět např. R 49/2014).
[4] V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Viz např. R 99/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016.
[5] Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků) založený výlučně na hodnocení aktuálních poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto znamená opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a tedy nepřípustný přezkum jeho závěrů (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2017, pod číslem 46).
[6] K možnosti odejmout kdykoli za řízení přiznané osvobození od soudních poplatků [ukáže-li se, že (v řízení zjištěné) poměry účastníka osvobození neodůvodňují (neodůvodňovaly)] viz výslovné znění § 138 odst. 2 o. s. ř.
17. O tom, že v poměrech dané věci: a/ dovolatel věrohodně nedoložil své majetkové poměry (způsobem odůvodňujícím přiznání osvobození od soudních poplatků), b/ u dovolatele nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala přiznání osvobození od soudních poplatků, c/ po právní moci usnesení o odnětí přiznaného osvobození od soudních poplatků a po pravomocném zastavení řízení o jeho další žádosti soud prvního stupně poskytl dovolateli dodatečnou (přiměřenou) lhůtu ke splnění poplatkové povinnosti, tudíž d/ byly splněny podmínky pro zastavení řízení o odvolání dovolatele proti rozsudku ze dne 29. července 2025 pro nezaplacení soudního poplatku, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
19. O návrhu dovolatele na přerušení dovolacího řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o jeho ústavních stížnostech proti usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. října 2025 a ze dne 13. ledna 2026 a proti usnesením odvolacího soudu ze dne 19. listopadu 2025 a ze dne 4. února 2026 (vedených u Ústavního soudu původně pod sp. zn. III. ÚS 250/26 a sp. zn. II. ÚS 956/26) dovolací soud nerozhodoval, neboť obě ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné (ve spojeném řízení) usnesením ze dne 30. června 2026, sp. zn. III. ÚS 250/26 (dříve, než byla věc s dovoláním předložena Nejvyššímu soudu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu