Plný text
29 Cdo 2144/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. P. proti žalovanému L. H., zastoupenému JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 23/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 12 Cmo 300/2008-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. října 2007, č. j. 50 Cm 23/2005-186, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. února 2004, č. j. 54 Sm 246/2003-10, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 5,000.000,- Kč s 6% úrokem od 21. října 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu 16.666,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je – v intencích ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – vázán uplatněnými dovolacími důvody, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z těchto důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. V případě námitky nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně a výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV.ÚS 560/08).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady dovolatele, jimiž polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, byla vyplněna v souladu s uděleným vyplňovacím právem, když žalovaný (minimálně ve dvou případech) porušil povinnosti sjednané ve smlouvě uzavřené dne 23. prosince 1995 mezi společností Charouz Holding, a. s., žalovaným a společností AUTOS-R. spol. s r. o. (převedl obchodní podíl v naposledy označené společnosti na třetí osobu a nezřídil ve prospěch původního majitele směnky podpisové právo k účtům výstavce směnky), v důsledku čehož mu vznikla povinnost zaplatit původnímu majiteli směnky sjednanou smluvní pokutu.
Je tomu tak již proto, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci, vycházeje přitom z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného, skutkového stavu (viz argumentace dovolatele, podle které k porušení povinností, jejichž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, nedošlo, resp. soudy, provedly-li by důkazy navržené dovolatelem, by zjistily, „skutečné a pravé záměry“ původního majitele směnky). Ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Navíc odvolací soud – jde-li o námitku nesprávného vyplnění blankosměnky – založil své rozhodnutí (mimo jiné) na tom, že žalovaný se ve včas podaných námitkách bránil povinnosti předmětnou směnku zaplatit tvrzením, že neporušil žádnou z povinností sjednaných ve smlouvě ze dne 23. prosince 1995, jejichž splnění bylo zajištěno sjednanou smluvní pokutou; jestliže pak později namítal, že původní majitel směnky (v dopisech ze dne 1. října 1999 a 13. října 2005) vymezil konkrétní povinnosti, v důsledku jejichž porušení mělo dojít k vyplnění směnky, přičemž k porušení právě těchto povinností ze strany žalovaného nedošlo, jde o novou, a tudíž opožděnou námitku, jíž se soudy nemohly v řízení o námitkách zabývat. Tento závěr přitom nebyl v dovolání zpochybněn.
Výhradou, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil námitku podjatosti soudce rozhodujícího věc v řízení před soudem prvního stupně, dovolatelka z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelem zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Posouzení, zda žalobce nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí (čl. I. § 10 směnečného zákona) může mít význam pouze pro závěr o přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky (rozuměj vyplnění v rozporu s uděleným vyplňovacím právem), samostatnou námitku, jež by byla způsobilá přivodit zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu, však uvedená tvrzení nepředstavují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výtky dovolatele směřující proti závěrům odvolacího soudu o tom, že výkon práv ze směnky není v rozporu s dobrými mravy jen proto, že původní majitel směnky případně nesplnil své povinnosti ze smlouvy ze dne 23. prosince 1995 a že po prohlášení konkursu na majetek společnosti AUTOS-R, spol. s r. o. ustanovený správce konkursní podstaty od této smlouvy odstoupil, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že žádnou otázku zásadního právního významu neotevírají. Posouzení druhé z uvedených námitek odvolacím soudem je navíc založeno na závěru, že v poměrech projednávané věci by ani případné odstoupení od smlouvy nemohlo mít – se zřetelem k ustanovení § 302 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a k tvrzenému datu odstoupení – jakýkoliv vliv na existenci nároku na zaplacení smluvní pokuty. Tento závěr přitom nebyl dovoláním zpochybněn a dovolacímu přezkumu proto podléhat nemůže.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele, podle kterých je smlouva ze dne 23. prosince 1995 neplatným právním úkonem a věřitel z ní proto při vyplňování směnky nemohl vycházet a ohledně směnek vystavených přímo žalovaným (což je i případ směnky, jejíž úhrady se žalobce domáhá v dané věci) „nebylo přijato žádné ujednání“, které by opravňovalo majitele chybějící údaje na směnce doplnit. Jde totiž o výhrady, které nebyly obsaženy v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů k nim – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení § 175 odst. 1, 4 o. s. ř.) – nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet.
Přitom závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá z ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. [k tomu srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2936/2008 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), popř. důvody rozsudku uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á