Plný text
29 Cdo 2256/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně CAPITAL INVEST & CONSULTING, spol. s r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 186 00, proti žalovanému P. J., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v [adresa] proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 300/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. 12 Cmo 208/2011-53, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2011, č. j. 12 Cmo 208/2011-53, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 29. března 2011, č. j. 37 Cm 300/2010-32, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. prosince 2010, č. j. 37 Cm 300/2010-7, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 105.000,- Kč s 6% úrokem od 5. května 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 350,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, podle něhož směnečnou sumu zaplatil.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel – posuzováno podle obsahu – polemizuje především s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, že žalovaný zaplacení směnky neprokázal.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost zhodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat ani z hlediska dovolatelem uplatněné námitky nesprávného právního posouzení otázky důkazního břemene, když závěr, podle něhož důkazní břemeno ohledně zaplacení směnky leží na žalovaném, je závěrem triviálním. Současně není pochyb o tom, že důkazní břemeno by žalovaný unesl jen tehdy, prokázal-li by nejen samotnou platbu, nýbrž zásadně i její důvod. Obecně k tomu, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností zatěžuje toho účastníka řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97.
Poukaz dovolatele na „konstantní“ judikaturu Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 22. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 4873/2008 a rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 23 Cdo 5230/2009 – pak rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným nečiní již proto, že ve zmíněných rozhodnutích šlo o posouzení otázky důkazního břemene ve vztahu ke tvrzení ohledně „počátku a způsobu užívání bytu“, respektive ohledně „poskytnutí prostoru pro provádění požadovaných oprav“, a nikoli ve vztahu ke tvrzení o zaplacení směnky. Přitom i dovolatelkou zmiňovaná rozhodnutí vycházejí ze zásady formulované právě v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 257/97.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu