Plný text
29 Cdo 2316/2025-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 301 00, proti žalovanému J. E., zastoupenému JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 301 00, o zaplacení částky 295.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 117/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2025, č. j. 12 Cmo 155/2002-382, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: Žalobou podanou dne 29. dubna 2017 u Okresního soudu Plzeň-město, vedenou pod sp. zn. 38 C 167/2017, se (původní) žalobce (MONEY LEND, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (J. E.) zaplacení částky 295.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. dubna 2017 do zaplacení. Přitom ve skutkové rovině tvrdil, že společnost HP Eurotherm s. r. o. (dále jen „společnost H“) vystavila dne 14. srpna 2012 blankosměnku nikoli na řad společnosti LIKOST, spol. s r. o. (dále jen „remitent“), kterou se zavázala bezpodmínečně zaplatit dne 18. dubna 2014 částku 1.180.000,- Kč (dále jen „směnka“); údaje data splatnosti a směnečné sumy byly doplněny na základě vyplňovacího prohlášení dle smlouvy uzavřené mezi společností H, remitentem a směnečnými rukojmími (M. H., K. P. a žalovaným). Jelikož společnost H směnku nezaplatila, požadoval remitent zaplacení směnky po směnečných rukojmích; žalobce uhradil remitentovi směnečnou sumu dne 2. května 2014 (v plné výši) a následně od remitenta obdržel originál směnky. Dále uvedl, že u Krajského soudu v Plzni je vedeno (pod sp. zn. 47 Cm 133/2014) řízení, v němž se žalobce domáhá vůči výstavci (společnosti H) a směnečným rukojmím (K. P. a žalovanému) vydání směnečného platebního rozkazu; v označené věci založil žalovaný procesní obranu na námitce, podle níž žalobci vůči němu nepřísluší nárok ze směnky; ve věci dosud nebylo rozhodnuto. Proto žalobce podal (z opatrnosti) proti žalovanému (i) žalobu z titulu úhrady jeho podílu (regresu).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. srpna 2017, č. j. Ncp 581/2017-20, rozhodl [odkazuje na ustanovení § 9 odst. 2 písm. j) a § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“)], že v dané věci jsou věcně příslušné v prvním stupni krajské soudy, když „předmětem sporu je uhrazení dlužné částky ze směnky vlastní“; proto věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. března 2018, č. j. 49 Cm 117/2017-66, řízení ve věci přerušil do pravomocného skončení věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 133/2014; usnesením ze dne 26. května 2021, č. j. 49 Cm 117/2017-92, rozhodl, že v přerušeném řízení se pokračuje; usnesením ze dne 25. srpna 2021, č. j. 49 Cm 117/2017-111, připustil, aby na místo (původního) žalobce vstoupil do řízení nabyvatel práva (M. H.).
Rozsudkem ze dne 8. června 2022, č. j. 49 Cm 117/2017-284, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 295.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. dubna 2017 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Společnost H vystavila dne 14. srpna 2012 směnku nikoli na řad remitenta, kterou se zavázala bezpodmínečně zaplatit 18. dubna 2014 částku 1.180.000,- Kč (dále jen „směnka“); jako směneční rukojmí podepsali směnku žalobce, žalovaný a K. P. Směnka byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti.
2) Téhož dne uzavřeli společnost H, remitent a (označení) směneční rukojmí smlouvu o vyplňovacím právu, podle níž byla směnka vystavena k zajištění pohledávek remitenta za společností H ze závazkového vztahu (kupních smluv uzavřených mezi remitentem a touto společností na základě rámcové smlouvy). Seznam zajištěných pohledávek byl uveden v uznání závazku ze dne 2. srpna 2012, a to včetně celkové výše (2.665.029,- Kč) a termínů splatnosti (nejzazším termínem byl 31. prosinec 2012).
3) Na směnkou zajištěné pohledávky zaplatila společnost H částku převyšující 2.500.000,- Kč (viz faktury dle přílohové obálky k čl. 469 a výpisy z jejího účtu o platbách na tyto faktury). Na (označený) účet remitenta dále zaplatil žalovaný částku 700.000,- Kč (31. ledna 2013); tato platba se vztahovala k pohledávkám zajištěným směnkou.
4) Dne 2. května 2014 zaplatil žalobce remitentovi na směnku částku 1.180.000,- Kč; uhradil tak směnečný peníz v plné výši; remitent předal žalobci originál směnky dne 15. května 2014.
5) Rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. RSP 705/14 (dále jen „rozhodčí nález“) se netýkal směnkou zajištěných pohledávek (viz uznání závazku z 2. srpna 2012).
Na tomto základě soud prvního stupně, vycházeje z čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona a z § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), předeslal, že žalobce se stal vlastníkem směnky a může postihovat či požadovat plnění ze směnky vůči „spoludlužníkům“ (K. P. a žalovanému, kteří společně s ním podepsali směnku jako směneční rukojmí). Přitom ze žalobcem zaplacené směnečné sumy (1.180.000,- Kč) představuje podíl každého z avalistů částku 393.334,- Kč. Za stavu, kdy žalovaný zaplatil dne 31. ledna 2013 (v době „po vystavení směnky, ale před její splatností“) remitentu na směnkou zajištěnou pohledávku 700.000,- Kč, plnil více, než je žalobou požadovaných 295.000,- Kč. Žalobci vůči žalovanému nevzniklo právo požadovat „náhradu“ na jeho podílu podle § 511 odst. 3 obč. zák., když coby vlastník směnky „se mohl na další spoludlužníky dostat sám“ (čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona).
Současně doplnil, že za stavu, kdy společnost H zaplatila remitentu na úhradu faktur (rozuměj na úhradu směnkou zajištěných pohledávek) „více jak 2.000.000,- Kč, fakticky 2.665.029,- Kč“, tj. částku značně přesahující podíl žalovaného na směnečné sumě uplatněné žalobcem, a kdy žalobce vůči remitentu neuplatnil námitky úhrady směnkou zajištěné pohledávky, ač tak učinit mohl, nemůže být tato skutečnost přičítána k tíži žalovaného.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 24. února 2023, č. j. 12 Cmo 155/2022-312, rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 8. června 2022) zrušil a řízení zastavil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud zdůraznil, že u Krajského soudu v Plzni bylo vedeno řízení (pod sp. zn. 47 Cm 133/2014 ‒ dále jen „související řízení“), v němž se žalobce (M. H.) domáhal (mimo jiné) vůči žalovanému (J. E.) zaplacení částky 1.180.000,- Kč s 6% úrokem od 19. dubna 2014 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 3.933,33 Kč z titulu směnky. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 18. září 2014, č. j. 47 Cm 133/2014-33, žalobě vyhověl; k námitkám žalovaného rozsudkem ze dne 10. září 2018, č. j. 47 Cm 133/2014-249, směnečný platební rozkaz (mimo jiné) ve vztahu k žalovanému zrušil; Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. května 2020, č. j. 12 Cmo 37/2020-349, (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, podle něhož žalobci nevznikl vůči žalovanému (žalobou uplatněný) regresní (postižní) nárok ze směnky podle čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona; potud poukázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (uveřejněný pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ‒ dále jen „R 115/2017“)]. Proto odvolací soud uzavřel, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté [§ 159 a § 159a odst. 1, 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], když „o shodném právu na regres plynoucímu ze splnění téhož dluhu mezi týmiž solidárně zavázanými dlužníky (rukojmími z téže směnky) rozhodováno opětovně“.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 2016/2023, k dovolání žalobce zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2023 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, když předmětem souvisejícího řízení byla práva ze směnky (čl. I. § 49 směnečného zákona), tj. práva žalobce jako majitele cenného papíru, přičemž v projednávané věci se žalobce domáhá plnění z titulu regresního („nesměnečného“) nároku, a to v rozsahu podílu, který připadal na žalovaného v rámci vnitřního vztahu mezi směnečnými rukojmími (tj. neuplatňuje práva z cenného papíru).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. března 2025, č. j. 12 Cmo 155/2022-382, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího (a předchozího) dovolacího řízení.
Odvolací soud ‒ vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vztahujících se k důvodu vystavení směnky a k platbám na směnkou zajištěné pohledávky, a odkazuje na čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona a § 511 odst. 2 a 3 obč. zák. ‒ předeslal, že právní posouzení věci soudem prvního stupně není správné, když směnečnému rukojmí, který uhradil směnku, nevznikají žádné směnečné nároky proti dalším rukojmím. Vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, který nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými v § 511 odst. 2 a 3 obč. zák.
Žalobci, vůči němuž uplatnil remitent právo na zaplacení celé směnečné sumy (1.180.000,- Kč) ‒ pokračoval odvolací soud ‒ vznikla povinnost vyrozumět o tom další směnečné rukojmí a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky vůči pohledávce (§ 511 odst. 2 obč. zák.); za stavu, kdy žalobce splnění této notifikační povinnosti ani netvrdil, mohl žalovaný použít na svou obranu proti žalobou uplatněnému požadavku též námitky, které by mu náležely vůči remitentovi, tj. i námitku, že remitentu nevzniklo právo na zaplacení směnky proto, že směnkou zajištěné pohledávky zanikly splněním.
V tomto směru dospěl odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, podle něhož žalovaný prokázal úhradu směnkou zajištěných pohledávek v době před splatností směnky (a před datem plnění na směnku žalobcem), a to jednak platbami specifikovanými variabilními symboly, které se shodují s číselným označením faktur uvedených v uznání závazku ze dne 2. srpna 2012, jednak platbami provedenými v období od 28. prosince 2012 do 2. dubna 2013 v celkové výši 1.450.000,- Kč, jejichž důvod nebyl specifikován. Celkem bylo na směnkou zajištěnou pohledávku uhrazeno 3.574.120,- Kč, přičemž žalovaný nadto uhradil dne 31. ledna 2013 částku 700.000,- Kč (bez uvedení důvodu platby). Současně v řízení nevyšlo najevo, že by mezi žalovaným a remitentem „existoval jakýkoli jiný důvod plnění, než byl jeho směnečný závazek“. I když mezi společností H a remitentem existovala řada dalších závazkových vztahů, z nichž pro společnost H vyplývala povinnost k peněžitému plnění, neurčil-li žalovaný důvod poskytnutého plnění, uplatní se pravidlo určené § 330 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a plnění bylo třeba započítat na závazky nejdříve splatné, a to nejprve na jejich příslušenství. Přitom nejdříve splatnými závazky byly právě závazky odpovídající pohledávkám zajištěným směnkou. Konečně nelze přehlédnout ani skutečnost, že platbou ve výši 700.000,- Kč žalovaný zaplatil více, než by odpovídalo jeho spoludlužnickému podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (posuzováno podle celého obsahu dovolání) k řešení právních otázek, které odvolací soud (podle jeho názoru) vyřešil v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v R 115/2017 a v rozsudku sp. zn. „33 Cdo 362/2005“ (správně jde o rozsudek ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005).
Podle dovolatele odvolací soud při řešení otázky, zda bylo plněno na směnkou zajištěné pohledávky remitenta za společností H, nesprávně aplikoval § 330 obch. zák., ačkoli se právní vztah mezi žalobcem a žalovaným řídí § 511 odst. 2 a 3 obč. zák. Dále pochybil i při hodnocení důsledků uznání dluhu (vznik vyvratitelné domněnky existence dluhu v době uznání), včetně důsledků plnění na směnku, jakož i (ne)prokázání plnění na směnkou zajištěné pohledávky a (ne)možnosti „započtení plnění závazků“ určených obchodním zákoníkem.
Dovolatel snáší argumenty na podporu uplatněných dovolacích důvodů s tím, že byly-li v uznávacím prohlášení specifikované jednotlivé pohledávky, musí dlužník prokazovat splnění právě těchto pohledávek a nelze splnění dovozovat z jiných (neoznačených) plateb. Žalovaný disponoval veškerými informacemi a podklady o platbách, přičemž ani v rozhodčím řízení „nenamítal“ nyní tvrzené úhrady na směnkou zajištěné pohledávky. Jako nesprávný hodnotí též argument o nesplnění notifikační povinnosti ve vztahu k žalovanému, když ze souvisejícího řízení plyne, že tento byl vyrozuměn o zaplacení (směnečné) pohledávky a v daném řízení uplatnil své námitky.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky vůči dalším rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní směnky). Vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, jenž nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými ustanovením § 511 odst. 2 a 3 obč. zák. Srov. např. R 115/2017, jakož i (v této věci vydané) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2016/2023.
2) Ustanovení § 511 obč. zák. upravuje mimo jiné otázku podílů solidárních dlužníků na dluhu v jejich vzájemném poměru, notifikační povinnost dlužníka, vůči němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu ve vztahu k ostatním dlužníkům, a dále tzv. preventivní regres dlužníka, vůči němuž věřitel uplatnil nárok v částce vyšší, než odpovídá jeho podílu (ve vnitřním poměru spoludlužníků), proti ostatním solidárním dlužníkům. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 5276/2008, uveřejněného pod číslem 72/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3) Má-li dlužník plnit věřiteli více svých splatných peněžitých závazků, je v prvé řadě na vůli dlužníka, na který ze závazků plnění poskytne, nestačí-li toto plnění pokrýt všechny závazky. Není-li dlužníkem nejpozději při plnění určeno, na který závazek plnění poskytuje, je dlužník tohoto oprávnění zbaven a nastupuje zásada určená § 330 odst. 3 obch. zák., tj., že placení se týká závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 511/2004, uveřejněný pod číslem 35/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, uveřejněném pod číslem 42/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 42/2013“).
4) K určení, na který z více závazků dlužník plní (§ 330 odst. 1 obch. zák.), uvedením čísla faktury jakožto variabilního symbolu, viz např. opět R 42/2013 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015, uveřejněného pod číslem 36/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V posledně označeném rozhodnutí Nejvyšší soud (ve vazbě na takové určení) dále uzavřel, že po zaplacení dluhu již dlužník nemůže měnit své určení, na který závazek plnil.
5) Plněním poskytnutým třetí osobou za podmínek určených § 332 odst. 1 obch. zák. věřiteli závazek dlužníka zaniká. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006.
Pro poměry dané věci Nejvyšší soud dodává, že:
a) Směnkou zajištěné pohledávky byly pohledávkami z titulu kupních smluv uzavřených mezi remitentem (jako prodávajícím) a společností H jako kupujícím [tj. ze závazkových vztahů mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.)]. I zánik takových pohledávek se řídí právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. Argumentace dovolatele založená na § 511 odst. 2 a 3 obč. zák., jímž se řídí vztah mezi směnečnými rukojmími, je v této souvislosti (pro účely posouzení zániku směnkou zajištěných pohledávek remitenta za společností H) právně nevýznamná.
b) Polemikou se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalobce, proti němuž remitent uplatnil vyšší nárok, než odpovídá jeho podílu, nesplnil povinnost dle § 511 odst. 2 obč. zák., tj. nevyrozuměl o tom bez zbytečného odkladu ostatní dlužníky a nedal jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce, dovolatel neotevírá žádnou právní otázku způsobilou k dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko nepřípustně zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Ve smyslu § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který je přípustné dovolání (§ 237 o. s. ř.), dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom skutkový závěr odvolacího soudu v tomto směru neshledává Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným
Ostatně, dovolatel usuzuje na vědomost žalovaného o tom, že remitent uplatnil vůči dovolateli pohledávku ze směnky, (jen) ze skutečností, které nastaly až poté, kdy uhradil remitentu směnečnou sumu.
c) Důsledkem závěru o nesplnění informační povinnosti (§ 511 odst. 2 obč. zák.) je i zjevná bezdůvodnost výhrady dovolatele o uznání existence (směnkou zajištěného) závazku plněním na směnku. Je tomu tak již proto, že plněním na zajišťovací směnku nezaniká směnkou zajištěná pohledávka a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně, opačný závěr by zjevně zcela eliminoval význam informační povinnosti určené § 511 odst. 2 obč. zák.
d) (Označený) rozhodčí nález (ze dne 3. října 2014) se netýkal směnkou zajištěných pohledávek; okolnost, že tamní žalovaný (společnost H) uznal (jiné) závazky z kupních smluv (uzavřených mezi remitentem a touto společností na základě rámcové smlouvy), je pro řešení otázky, na které pohledávky remitenta plnila společnost H, nevýznamná.
e) Bez právního významu je i poukaz dovolatele na výsledek souvisejícího řízení, když z odůvodnění rozsudku ze dne 10. května 2023, č. j. 12 Cmo 188/2022-648, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil ve vztahu mezi žalobcem (M. H.) a žalovaným (společností H) rozsudek ze dne 29. srpna 2022, č. j. 47 Cm 133/2014-620, kterým Krajský soud v Plzni (mimo jiné) ponechal ve vztahu mezi těmito osobami (a v rozsahu nedotčeném námitkami společnosti H) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. září 2014, č. j. 47 Cm 133/2014-33, vyplývá, že odvolací soud vyhodnotil námitky ohledně plnění na směnkou zajištěné pohledávky (srov. platby ve výši 700.000,- Kč a 4.530.000,- Kč) jako opožděné (uplatněné po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu), pročež se jimi nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2026
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu