Plný text
29 Cdo 2665/2025-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem v právní věci žalobce P. Č., proti žalované R. S., se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, PSČ 698 01, o zaplacení 545 043 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 39/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2018, č. j. 27 Co 99/2018-151, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 15. února 2018, č. j. 20 C 39/2017-87, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 26. března 2018, č. j. 20 C 39/2017-91, Okresní soud ve Zlíně uložil žalované (R. S., tehdy Janíkové) zaplatit původnímu žalobci Mgr. P. F., insolvenčnímu správci dlužníka P. Č., částku 545 043 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 545 043 Kč od 26. prosince 2016 do zaplacení (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a uložil žalované zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit původnímu žalobci částku 545 043 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 26. prosince 2016 do zaplacení (první výrok), změnil jej v části bodu I. výroku, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, tak, že je žalovaná povinna zaplatit původnímu žalobci přisouzenou částku s příslušenstvím do 31. července 2019 (druhá výrok), změnil bod II. výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a šestý výrok), přiznal žalované osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (čtvrtý výrok) a změnil bod III. výroku tak, že se žalované povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá (pátý výrok).
3. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
4. K dovolání se vyjádřil původní žalobce.
5. V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2019, č. j. KSBR 31 INS 15446/2019-A-8, zjištěn úpadek žalované a bylo rozhodnuto o povolení jejího oddlužení. Dovolací řízení tak bylo přerušeno po dobu, po kterou trvaly účinky rozhodnutí o úpadku. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2020, č. j. KSBR 31 INS 15446/2019-B-5, bylo schváleno oddlužení žalované plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Usnesením ze dne 4. června 2025, č. j. KSBR 31 INS 15446/2019-B-18, Krajský soud v Brně rozhodl mimo jiné tak, že vzal na vědomí splnění oddlužení žalované a osvobodil ji od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
6. Usnesením ze dne 16. února 2022, č. j. KSBR 31 INS 10848/2012-B-87, Krajský soud v Brně zprostil Mgr. P. F. (původního žalobce) funkce insolvenčního správce dlužníka P. Č. (žalobce) po zrušení konkursu. Dovolací soud tak v projednávaném řízení jednal bez dalšího s P. Č. jako žalobcem.
7. Usnesením ze dne 20. ledna 2026, č. j. KSBR 26 INS 17337/2025-A-14, Krajský soud v Brně mimo jiné rozhodl tak, že zjistil úpadek dlužníka P. Č. (žalobce) a povolil řešení úpadku oddlužením. Tato skutečnost však nemá na průběh dovolacího řízení vliv, neboť dlužník je v tomto řízení v procesním postavení žalobce a je i nadále osobou s dispozičním oprávněním.
8. Podáním ze dne 16. března 2026 (doručeným Nejvyššímu soudu dne 17. března 2026) vzala žalovaná své dovolání zpět.
9. Nejvyšší soud v důsledku tohoto dispozitivního úkonu zastavil dovolací řízení podle § 243c odst. 3 věty druhé a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění (dále jen „o. s. ř.“).
10. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. by měla žalovaná, která zpětvzetím dovolání procesně zavinila zastavení dovolacího řízení, žalobci nahradit náklady dovolacího řízení. V řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen, však nelze (nejde-li o důvody separace nákladů řízení ve smyslu § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.) dlužníka po dobu trvání účinků přiznaného osvobození zavázat k náhradě nákladů řízení, neboť i na tuto část příslušenství pohledávky (byť vzniká později, tj. až právní mocí soudního rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení) dopadají účinky přiznaného osvobození, tedy že tato pohledávka se stává naturální obligací, kterou nelze věřiteli přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod č. 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 155/2017). Vzhledem k tomu, že žalované bylo insolvenčním soudem přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení (včetně pohledávky uplatněné žalobcem v tomto řízení) v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, nelze ji zavázat k náhradě nákladů dovolacího řízení. Proto Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2026
Mgr. Milan Polášek předseda senátu